Zdeněk Potužil et Al.: Život je krátký jak prásknutí bičem

V podloubí vedle malostranského chrámu svatého Mikuláše se zabočilo do průchodu, po točitých schodech se sešlo dolů a byli jste tam. V klubu Rubín, kde v 70. a 80. letech 20. století hrávalo divadlo Na okraji a později také jeho A-studio. Na místě, které bylo jedním z útočišť neoficiální kultury v Praze. Ne že by se tam provozoval odboj – pouhý fenomén tvůrčího divadla, jež nebylo ideologické, stačil na pravidelnou dávku euforie. Na Romea a Julii bych tehdy do „kamenného“ divadla nešel – v dryáčnickém, pouličním podání Divadla na okraji jsem slavnou hru potěšeně zhlédl mnohokrát. S takovým emocionálním vybavením jsem samozřejmě sáhl po knize režiséra Divadla na okraji a dramaturga klubu Rubín Zdeňka Potužila Život je krátký jako prásknutí bičem.
Kniha je to zvláštní. Těžko říci, nakolik je určená pro někdejší milovníky obou souborů. Jejich činnost zachycují v první půli odborné, kritické studie (V. Šrámková, V. Königsmark, E. Šormová, P. Šváb, D. Tučková), což možná není ten nejlepší způsob, jak zprostředkovat jejich výjimečnost. Divadlo na okraji a A-studio přece spočívalo především v energii, intuici a spontánnosti, ne? No ale dobře. Následují další texty, včetně těch, ve kterých Zdeněk Potužil odhaluje své životní a tvůrčí osudy, a to se značnou otevřeností. Koneckonců, Divadlo na okraji hrálo také divákům tváří v tvář. Vzhledem k rozměru rubínovského sklepa to ostatně ani jinak nešlo. Život je krátký jako prásknutí bičem se nakonec takovému představení Divadla na okraji podobá. Svou kolážovitostí, bezprostředností, momenty překvapení a humoru.
Zdeněk Potužil se netají svým sexuálním zaměřením, takže jeho kniha je zároveň vhledem do života homosexuální komunity v socialistickém Československu. Tato intimní menšinovost se v ní spojuje s výlučností svobodomyslného divadla. Čtenář bude možná žasnout, kolik tvůrčích počinů Divadla na okraji stálo vlastně na homoerotických vazbách. Jsou v knize velmi důležité – na druhou stranu z ní vyzařuje, že Divadlo na okraji bylo svéráznou komunitou bez ohledu na sexuální „vyznání“. A tento pocit svébytnosti, do kterého byli vtaženi i diváci, si z představení dobře pamatuji.
Život je krátký jako prásknutí bičem je navíc sondou do tvůrčího života výrazné osobnosti. Zdeněk Potužil popisuje bezbřehost umělecké práce, která nevyhnutelně naráží na praktické limity, před rokem 1989 stejně jako po něm. Sekundují mu v tom Miki Jelínek (v rozhovoru), další výrazná postava Divadla na okraji, stejně jako jeho přítel Pavel Bušta (v publikovaných vzájemných dopisech).
A nějaké shrnutí? Dobře, je to kniha napsaná jinak, než jsem čekal. Možná by v ní mohli být zřetelněji zastoupeni i další umělci spojení s Divadlem na okraji jako Eva Salzmannová, Radka Fidlerová a Ondřej Pavelka. Recitátor Mirek Kovářík, který se svým Zeleným peřím v klubu Rubín pravidelně vystupoval, také mohl dostat větší prostor než je jeho úvodní esej. A což teprve nějaká ta vzpomínka někdejších nadšených diváků, kterou se tu snažím suplovat?
Na druhou stranu Život je krátký jako prásknutí bičem přesvědčivě dokazuje, jak za totalitního režimu každá odchylka (ať už homosexualita, touha po nesvázaném umění nebo prostě svobodomyslnost) souzní s těmi dalšími. A že pod každým sklepním útočištěm mohou být ještě další neviditelná patra. A také že být na okraji může někdy znamenat být v centru.

Torst, 2014

Přidat komentář