Brněnský Host vydal jedinečnou prózu Bernarda Noëla. Toho autora tu dosud znal málokdo, ale kolem jeho debutní knihy se točí skvělá mytologie: prvně vyšla na konci šedesátých let ve Francii a stihla se tak svézt na ocase vlny studentských rebelií, které rok předtím otřásaly západoevropským impériem. Skvostným básnickým viděním, které je skrz osobitý jazyk navlečeno na iniciační příběh, i dnes dokonale souzní s myšlenkou Situacionistické internacionály, vyslovenou především v klíčovém Debordově spisu Společnost spektáklu (1967) – ta kniha, jejíž titul ani autora jsme zatím nevyslovili, vstoupila totiž do partie, na jejímž konci měla být smrt kapitalismu jako souboru krutě důvtipných a mistrovsky sladěných mechanismů, které pod hlavičkou ideologie liberalismu okrajují lidskou svobodu až k naprosté nicotě: svobody i toho, kdo se jí zaklíná. Ta kniha se chtěla vzepřít, prolomit hradby vědomí a po spirále se spustit do hlubin lidské iracionality – rozšířit možnost a sílu oka skrz zabití a znovuzrození těla: „Hledám dlouhý, nesmírný a zdůvodněný rozpad skutečnosti, neboť ta, v níž věříme, je jen její nicotný díl, který je třeba zničit. Povrch.“
Proto se dějištěm té novely, v níž si dveře podávají filozofická rovina s hypnotickou poezií a dějovou linkou, stal jakýsi odlehlý ostrov, snad ještě minimálně zdecimovaný civilizací a žijící ve vztahu ke skutečnosti, ne k jejím zkreslujícím, falešným obrazům. Proto se v této vzdálené, anonymní, téměř rajské oáze rytmus bytí odvíjí v souladu s přírodními rytmy, se střídáním měsíčních fází – proto hlavní hrdina, jakýsi bludný Holanďan, kterého na místo přivádí snad neskutečně tíživé břemeno kolektivní ,západní‘ neurózy, vstupuje okamžitě do hry. To on potřebuje odlehčit svému krutě přebujelému a svrchovanému já, racionalitě, která kastruje jeho iracionální psýché – to on je záhy označen za oběť, jež má být symbolicky zavražděna, aby mohla povstat ze svého popela jako někdo jiný, starší, původnější, napojený na harmonickou energii vesmíru.
Je nasnadě, že po prvním stupni přijde stupeň druhý, po něm třetí atd. – dokud hrdina nepoklekne před nejvyšším oltářem: božstvem vsazeným do těla rusovlasé hraběnky, v níž se dokonale pojí pud slasti s pudem smrti, pozitiv se svým negativem, světlo se svým stínem. Je to žena-labyrint, žena-hrad, žena-čas i žena-prostor – žena, jejíž představy a touhy se okamžitě mění ve skutečnost a která skutečnost ve svém zorném poli střelhbitě formuje podle pravidel své absolutní vůle. Žena, která dává hrdinovi-vypravěči jedinečnou šanci: „zemřít, anebo znovu objevit sebe sama“. Je to žena, která v tomto textu diktuje pravidla, ne muž, který tu na svých zádech pomyslně nese hříchy a zločiny svého agresivně dobyvačného pohlaví; a je to žena, která v celé své jedinečnosti a nekonečnosti povstala díky textu, díky slovům, aby skrz tyto chatrné příbytky tlumočila univerzální nutnost „opustit své já… vyslyšet volání druhu“.
Hrad oběti kdysi pseudonymního Urbaina z Orlhaku, dnes Bernarda Noëla (1930), jenž se českému čtenáři představuje ve vynikajícím přetlumočení Marka Sečkaře a doprovozený podivuhodnými výtvarnými ,konfrontážemi‘ Borise Myslivečka, vznikl „v průběhu pouhých tří týdnů“. Tato hypnotická stavba, jejíž jazyk mísí magii s expresivitou a explicitnost s mystikou, rozhodně není pornografickou nebo erotickou knihou, kratochvílí pro ukojení smyslů, jak by se mohlo zdát – naopak smysly rozněcuje, aby je vzápětí zpochybnila, ba odvrhla: Je tělo tělem, anebo vesmírem, je oko vaginou a vagina trhlinou v krajině, je obraz na sítnici obrazem, který skutečně kdosi prožil? Je portrét vypravěče-hrdiny portrétem toho, kdo plátno maluje, je bolest bolestí a slast slastí, je zvíře míň a člověk víc? Může noc zbělet a sníh zčernat, může se zrcadlo stát svým opakem, dokáže muž transmutovat v ženu? Fantomatický a surreálný interiér hradu, zděný halucinacemi a malovaný metaforou a analogií, je posledním i prvním místem toho, kdo vkročí do jeho neustále proměnlivých tenat. Finální scéna, jakýsi divadelní kus, který se spontánně řine z hrdinových úst a je okamžitě uváděn v hmatatelnou realitu, se odehrává na vyhlídce: cizinec prošel transformací v našince a hledí na hladinu moře, která se lehce vlní jako jeho příští, svobodný a autentický život.
Pokud jde o příbuznosti, rezonuje Noëlův text nejen s osvobozující, individuační, byť mnohdy zaumně vyslovovanou skeptickou filozofií Guye Deborda – Hrad oběti je dílem, k němuž ingredience na svých specifických analytických cestách přidávali jak autor Justiny a Julietty, tak zhruba století a půl po něm René Daumal, André Pieyre de Mandiargues, Georges Bataille nebo Pierre Klossowski. Pakliže záložka českého vydání láká čtenáře bonmotem „Ještě horší než Příběh O“, knize Bernarda Noëla tím krutě škodí: zatímco Pauline Réageová ve své próze (1954) deskriptivně potvrzovala a prohlubovala obraz ženy jako tupě oddaného, masochistického monstra, Hrad oběti se staví na opačnou stranu – a nejen vší svojí ohromující imaginací a svěžím jazykem, geniální provázaností řeči a těla, ale především tím, že v souzvuku s Aubreym Beardsleym vyhlašuje za jediného možného světanápravce ženu – „bytost krásnou k smrti… samo absolutno“. A má k tomu proklatě mnoho důvodů…
