Spisovatel Jan Novák prohlásil v jednom rozhovoru, že si vyhodnotil, které české téma může zajímat svět. Vyšlo mu, že Milan Kundera. I pustil se do něj. To je samozřejmě pochopitelná úvaha z oblasti spisovatelského marketingu a literární ekonomiky. Nicméně, při četbě pozoruhodné knihy Zpívám elektrickému tělu jsem měl intenzivní pocit, že její autor se vědomě vydal zcela opačným směrem. Koho by také zajímalo psát o spisovateli – o Vladimíru Raffaelovi – úplně neznámém?
Zpívám elektrickému tělu je portrét jednoho literárního osudu, a také dobrý podkladový materiál pro úvahu, co je to vlastně úspěch.
Vladimír Raffael měl přitom ve dvacátých letech dvacátého století předpoklady úspěchu. Publikoval své sbírky povídek v uznávaném nakladatelství Aventinum, vyšel mu i román, o jeho textech média referovala. Navíc, postihoval témata, která byla blízká i tehdejšímu poetismu. Jaroslav Seifert vydává sbírku Na vlnách TSF (1925) a Raffael zrovna tak reflektuje téma využití energie člověkem, jeho sbírka Elektrické povídky vyšla v roce 1927. (Ono TSF znamená bezdrátovou telegrafii, „télégraphie sans fil“.) Raffael měl zřejmě cit pro názvy, které zní dodnes neotřele, jeho další povídkové cykly se jmenovaly Tělové povídky, Taneční povídky a Pathetické povídky. Je zajímavé, jak ty názvy mají dodnes určitou tajemnost a přitažlivost – byť se zdánlivě týkají témat, o kterých píše bulvár, je zároveň jasné, že o literární komerci nepůjde.
Vladimír Raffael sice psal o lidských postavách, zároveň ale vytvořil postavu Elektrického kouzelníka, jakéhosi „božstva a genového manipulátora, jehož úkolem je stvořit nadčlověka“. Elektrický kouzelník má sice ironickou podobu čaroděje, ale je jasné, že je ztělesněním lidského pokroku: „Nejznámější jeho podobou je hubený, vysoký stařec s dlouhým vousem, vysokou špičatou čepicí a černou řízou posetou hvězdami. Tehdy byl kouzelníkem chemickým. Přesně před padesáti lety stal se kouzelníkem elektrickým. Bude jím ještě dalších padesát let, pak se přerodí v kouzelníka radiového.“ Jak je vidět, Raffael se ocital na pomezí žánru sci-fi, využíval tématiku umělých bytostí a vztahů člověka a stroje. A podle Papouška psal z podobných zdrojů a podobným způsobem jako bratři Čapkové v povídkové sbírce Zářivé hlubiny a jiné prózy a jako Richard Weiner ve svých raných textech. Papoušek zároveň přesvědčivě dovozuje roli Raffaela jako předchůdce existencialismu. Oproti hravému Seifertovi se totiž ve svých textech blíží filozofickému eseji.
