Zuzana Zemanová: Písničky pro (ne)všední den

zemanovaPísňovými texty v české populární hudbě v 60. letech se na 200 stranách zabývá Zuzana Zemanová, odborná sekretářka a pedagožka na katedře bohemistiky FF UP v Olomouci. V úvodní kapitole autorka vymezuje záběr své práce s tím, že zatímco folkové hudbě již pozornost vědců věnována byla, „texty v hudbě rockové a popové jsou naopak v tomto směru zatím spíše opomíjeny“. Svou pozornost tedy zaměřuje na „taneční hudbu a beat“, jak dva základní styly tehdejší populární hudby zjednodušeně nazývá. Stranou ponechává jazz, který v popisovaném období sice „představoval trvalou inspiraci básníků a v 60. letech měl v poetických klubech a vinárnách stále ještě nezastupitelné místo, po nástupu beatu [však] ztratil zejména u mládeže někdejší přitažlivost spojenou s protestem“. Zde je nutno doplnit, že ryzí jazz představoval z větší části hudbu instrumentální, a tudíž s obsahem knihy naprosto mimoběžnou. Písním na pomezí „taneční hudby“ a jazzu, například produkci divadla Semafor, se autorka naopak věnuje.
Třebaže je jádrem knihy analýza konkrétních písňových a muzikálových textů, za pozornost stojí už vymezení základních pojmů v kapitole O čem se bude mluvit. Autorka se se ctí vyrovnává s hudební terminologií, s níž dodnes zápasí nejeden hudební publicista. Vysvětluje dobové rozdíly mezi pojmy rock’n’roll, beat a rock, připomíná možný důvod vzniku typicky českého pojmenování big beat a především postihuje formální přerod od zpěváka s doprovodem orchestru („taneční hudba“) přes sólového zpěváka s doprovodem rock’n’rollové skupiny až po „beatovou skupinu“, která od dob Beatles hraje vlastní písně a vsází na skupinovou tvorbu. Přestože se soustřeďuje na texty, všímá si v této teoretické kapitole i detailů, jako je slábnoucí pozice saxofonů, která také charakterizuje přerod původního rokenrolu v tzv. beat. Paralelně s tímto vývojem jde také vývoj původní „taneční hudby“, vycházející ze swingu, v moderní pop coby opozitum k rocku. Protože se kniha svým záběrem nedostane dále než na počátek 70. let, nevšímá si Zemanová dalšího vývoje, který v 90. letech vyústil v tzv. poprock jako jeden z hlavních proudů populární hudby – z původních opozit se tak stala mainstreamová fúze.
S problematikou textů již souvisí další kapitola věnovaná „proměnám taneční písničky“ od roku 1945. Zatímco původní taneční hudba měla záměrně jednoduché texty, které neměly při tanci rozptylovat pozornost, k výraznému posunu došlo především s nástupem Jiřího Suchého na scénu. Zemanová cituje Jiřího Černého, podle nějž „takový kvalitativní vzestup a vyrovnání textové a hudební složky nemá v Evropě – s výjimkou francouzského šansonu – obdoby“. V téže době přestává „taneční písnička“ sloužit výhradně k tanci a čím dál častěji plní roli poslechové skladby. „Výrazný podíl na tom měl rozvoj moderních technologií. Zatímco dříve si člověk mohl poslechnout oblíbenou píseň mnohdy jen na taneční zábavě v podání živé kapely, případně náhodně doma u rozhlasu, 60. léta přinesla velké oživení trhu s deskami, také gramofony a nově i magnetofony se stávaly dostupnějšími,“ uvádí autorka, „posluchač se [k písničkám] mohl vracet, kdykoli chtěl. Při častějším opakování si přirozeně začal více všímat i textu, a nároky na text tedy vzrůstaly.“
Tato teoretická východiska dovolují Zemanové pojímat populární hudbu (včetně beatu) jako „široké řečiště nejrůznějších žánrů, stylů, experimentů a inovací“. Populární písně budovatelských písní, přejímaly inspiraci ze světa (silný vliv francouzského šansonu, u nějž je „textová závažnost primárním rysem“) a především se integrovaly do širších celků. Právě problematice takových celků věnuje autorka velkou pozornost. Podrobně rozebírá texty Vratislava Blažka z muzikálů Starci na chmelu a Dáma na kolejích, v rockové oblasti se soustřeďuje na první česká konceptuální alba, ať už to byla (ve své době nevydaná) Odyssea Petra Ulrycha, Kuře v hodinkách s texty básníka Josefa Kainara nebo dvacetiminutová skladba Michala Prokopa Město ER, opět s Kainarovým textem. Kainar však nebyl jediným básníkem, který v této době pronikl na gramofonové desky. Ještě podrobněji si autorka všímá díla Jana Schneidera, změn jeho původně básnických textů při převodu do zhudebněného tvaru, a především pak jeho veršů pro Martu Kubišovou. U Zdeňka Rytíře bohemistka vyzdvihuje mimo jiné jeho přebásnění textů zahraničních písničkářů, především pak písně Suzanne od Leonarda Cohena („Je bezpochyby vrcholem Rytířovy tvorby v oblasti coververzí a jedním z nejlepších jeho textů vůbec“). U textů Pavla Chrastiny pro skupinu Olympic nezaznamenává pouze vytváření novotvarů („pták Rosomák“ nebo skloňování želvy/želev) či roli nespisovných vrstev jazyka a jejich kombinaci s tvary až knižními, ale také například určité skrytě erotické prvky. U sloganu „Má drahá dej mi víc“ tak podle autorky „Chrastina nepochybně naplnil posluchačskou poptávku po dvojsmyslech, aniž by sklouzl k obscénnosti“.
Útlá kniha Zuzany Zemanové je přínosná už proto, že její autorkou není hudební publicistka, nýbrž bohemistka, která texty analyzuje z vědeckého pohledu a přitom je neshazuje jako „nízké umění“. Malou vadou na kráse je striktní zaměření na pouhé dva, jakkoli zásadní a členité, žánry. Taneční hudba (pop) a beat (rock) se v 60. letech dostávaly do konfrontace s dalšími styly, především s folkem. Vždyť v Houpačce manželů Černých soutěžil Petr Novák či Václav Neckář stejně jako Karel Kryl. Navíc kapitolka o přejímání textů zahraničních folkových autorů o této interakci vypovídá dostatečně. Stejně tak by bylo přínosné zapracovat do kontextu tehdy se rodící českou country scénu a především texty Jana Vyčítala. Už jen proto, že v dalších dekádách se country hudba stala součástí středního proudu. Citelně pak chybí analýza textů Jiřího Grossmanna, v jehož osobě již na konci 60. let country přerostla v integrální součást populární hudby.
Naopak časové vymezení – 60. léta a v případě klíčových rockových desek ještě začátek let 70. – je pochopitelné. S nástupem normalizace došlo k jistému úpadku populární i rockové hudby a jejich textů a analýza tohoto období by vydala na další knihu. I takový svazek by však byl nadmíru zajímavý – například kvůli vývoji skupiny Olympic a jejích textů po odchodu Pavla Chrastiny nebo naopak kvůli nástupu Pavla Bobka, který si velmi pečlivě hlídal kvalitu českých textů na zahraniční melodie. V každém případě však Písničky pro (ne)všední den ukazují, že texty v populární a rockové hudbě jsou nosné téma, kterým má smysl se zabývat po stránce jazykovědné i společenskovědné.

Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Olomouc, 2016

Přidat komentář