Ab Baars aneb Ab music

Ab Baars aneb Ab music

Nizozemský saxofonista a klarinetista Ab Baars, narozený 21. listopadu 1955, je umělcem, který v sobě vždy v dokonalé symbióze propojoval jazzové tradice s avantgardními výboji a zároveň budoval domovskou nonkonformní scénu celý článek

Radůza: V salónu barokních dam

Radůza už na předchozím studiovém albu V hoře naznačovala, že jí typické odrhovačky nestačí. V druhé části desky vystupovala do popředí lyrická poloha i snaha vymanit se čistě z tuzemského prostředí. Zatímco na třetím albu Radůze rozšiřovala svůj záběr, na novince V SALÓNU BAROKNÍCH DAM (Indies MG, 2007, 50:17) dokonala stylovou změnu. Už žádné řvavé odrhovačky s harmonikou, ta se na albu téměř neobjevuje a charakter odrhovačky má jediná píseň, košíkářský Vařič a mapa se stylovým banjem.
Většina skladeb je posmutnělých a lyrických, většinou s nádechem šansonu. Přechod od kramářské písně k sofistikovanému šansonu je také logický, příběh i vypjaté emoce zůstávají zachovány, jen jsou převlečeny do jiného hávu. Radůza zvolila komorní pojetí, k němuž tíhla, bohužel náhrada akordeonu za minimalisticky pojaté piano, ovlivněné trochu raně barokní melodikou, nebyla vždy šťastná. Nástroj má odlišný charakter než harmonika, která drží tón, a tak podobné melodie na něm zaznívají trochu prázdně. Doprovod navíc postrádá větší dynamiku, kterou by šansonový materiál potřeboval, i když samozřejmě lze pracovat s repetitivní prostou melodií, jak to ukazují Groszky i roze Polky Ewy Demarczykové. Lépe něž písně s klavírem jako je Kráčím působí Něžně a mistrně s francouzskou pasáží a doprovodem smyčcového kvarteta, stejně povedené je Můj počerný anděli, kde se ke smyčcům ještě přidává kytara, bicí a akordeon. Obě představují vrchol alba. Ani spinet použitý v Celé noci tě volám, totiž není optimální volbou pro rychle hranou kolovrátkovou melodii, s akordeonem by vyzněla lépe. Doprovod tak píseň nejen nepodporuje, ale občas ji dokonce strhává zpět, i když dojem v druhé půlce Celých nocí vylepšuje trubka.
Je oceněníhodné, že Radůza – i když nemusela – zariskovala a dokázala opustit přístup, který by dál přinášel jistý úspěch. Před jistotou dala přednost hledání nového pojetí, to však potřebuje vycizelovat.
Radůza však zatím neví, kam přesně zamířit. Dokládají to dvě písně, které album rámují a nesou se v duchu rocku s nezbytnými klávesami. Zejména novoromantický Zářivý prostor s banálním syntezátorem a rapovou mezihrou, není zrovna přesvědčivý, což je velmi umírněně vyjádřeno. Závěrečný Ma phuč mandar je lepší, ukazuje, že Radůza by uspěla i ve vypjatém rocku, svou výjimečnost tam však už trochu ztrácí – i Iva Bittová je ostatně originálnější sólově nebo s Pavlem Fajtem než kdysi s Dunajem. Obě písně pak narušují celkový dojem i celistvost desky, snaha zařadit na album všechny aktuální polohy se ukazuje jako kontraproduktivní, protože zastírají charakter desky.