Zvláštní věc. Pokaždé když jdu Šafaříkovou ulicí, tedy tak jednou za rok, vzpomenu si na bruslení po ploše před pár lety zbouraného „Zimáku“ na Štvanickém ostrově. Jistě je podivné, proč právě v ulici vedoucí od vrcholku Bělehradské k Nuselským schodům či ke Zvonařce, kde bývala uzenářská velkovýrobna proslulá zejména šunkou, přestavená nyní na jakýsi luxusní hotel. Daleko od onoho dřevěného stadionu. Ale je to tak. Vybaví se mi do detailu, jak se už za soumraku vracíme se čtyřmi pěti spolužáky ze základky na Karlově domů, rozpáleně ubruslení, zavazovací pytle na kanady přes rameno. Málem slyším, co si povídáme. Málem.
Ale tou Šafaříkovou jsme přitom vlastně nikdy nechodívali. Ani my, z okraje nuselského údolí, nespravedlivě označovaní hořejšími Karlováky za Nuseláky. Byť jsme katastrálně patřili na Vinohrady. A od Nuslí se odtahovali, neboť tamní centrum, tedy okolí Náměstí bratří Synků (dříve Metodějova a pak Riegrova, František Ladislav tam má pořád bustu) bylo tehdy lokalitou – pardon za politickou nekorektnost – dosti cikánskou. Proč mám onen návrat z bruslení kteréhosi lednového odpoledne kolem roku 1963 propojený právě se Šafaříkovou, je mi ale při veškeré živosti té vzpomínky zamlženo. Snad jsme doprovázeli nějakého kolegu z jiné třídy, z paměti navždy vymazaného. Anebo se nám prostě ještě nechtělo domů a brali jsme to oklikami. A já se těšil, že až sejdeme ze schodů, padne tma a uvidím lampáře tahat háčkem na dlouhé holi za drátěná očka plynových luceren a rozsvěcet je. Což se dělo pozvolna, nejprve vyskočily modré plamínky, chvíli jen tak klinkaly a pak se postupně skleněná kopule rozzářila. Ne moc jasně, ale pěkně starosvětsky nažloutle.
Záhadné také je, že si bruslení nevybavím na Hlávkově mostě, ale jen a jen v oné nedlouhé vinohradské ulici. Jíž jsme, jak jsem přesvědčený, šli z poměrně častých návštěv stadionu pouze jedinkrát. A v uších nám ještě znělo pištění i nadávání po ledu klopýtajících začínajících bruslařek, kterým klackovití vrstevníci navíc podtrhávali v návalu podvědomé sexuality nohy. A před očima jsme měli jednu velmi krásnou, netýkavou. S vlajícím světlým ohonem a ladně plochou kroužící. Roku 1963.
