Mladý Jajteles se ptá rabiho, co by se stalo, kdyby se ještě před svatbou vyspal se Sárou. „No to by byl ohromný hřích. Jako… jako kdybys jedl vepřové!“ Krátce nato milenci kamsi upláchnou, a po čase přijde pohlednice: „Zdravím rabi, jedl jsem vepřové a spal se Sárou. Nedá se to srovnat!“
Myslím, že se vůbec vlastně nedá a pokud možno nemá srovnávat. I když se tomu občas nevyhneme. Ale stejně to vždycky nějak kulhá. Například: pokud by se počítal moment nabytí občanského průkazu coby vstup do dospělosti (se značně přimhouřenýma očima ovšem, bral bych to spíš od chvíle, kdy můžete klidně průkaz vytasit na výčepního), trávil jsem skoro na den přesně první polovinu onoho „dospělého“ života v komunismu a druhou mimo něj. A už už to v tomhle sloupku srovnával. Než mi došlo, co je to za nesmysl. Už proto, že začátek té první a na první pohled temné půlky se odehrával okolo sladkého roku 1968. A i pak, když to přestala být sranda, mi pořád bylo tak závratně málo! A furt se něco dělo. Člověk je v tom věku překotný, dychtivý, zvídavý, hladový. I za normalizace chodily po ulicích krásný holky, táhlo se od hospody k hospodě, a když město zhaslo jak za stanného práva (jenom pěticípé hvězdy invalidně blikaly na střechách), začínaly večírky. Zjevovali se roztodivní kamarádi, kapely do toho bušily ve sklepích a garážích, kolovaly libri prohibiti ze „závadných let“ a z exilu. Tu a tam se odehrála skandální divadelní premiéra nebo vernisáž. Věci se děly v reál-socíku řídce, ale o to intenzivnější.
A zvláštní věc: dlouho fungoval efekt nadechnutí. Jako když plavec pod vodou vystrčí hlavu a nabere vzduch. Zapadli jsme zase pod hladinu. Ale před tím ochutnali značnou volnost. Ne sice úplnou, i na konci šedesátek platil 4. ústavní článek o nadřazenosti božské KSČ. Ale cosi jako svoboda to byla. A zážitek z ní měl pozoruhodně setrvačné echo.
Samozřejmě pak byla po takové době skutečná svoboda, tisíckrát lepší, to je jasná věc. První roky si ji taky moje generace užívala, až se hory zelenaly. A tu euforii chtěj nechtěj určitě vnímali i mladší. Neměli ji ale, chudáci malí, s čím srovnávat! A museli, chudáci ještě větší, poslouchat každou chvíli kecy starejch zbrojnošů o krušných letech pod komoušema. Uff! Ještě že to přeřvávala všechna ta nová muzika Nirvany nebo Redhotů. Čerstvá. A nesrovnatelná… s ničím.
