Nedávno se mě kdosi zeptal, snad veden skutečným zájmem či zvědavostí a ne pouze snahou odvrátit konverzační blackout, jakýže jsem měl největší hudební zážitek nebo – tky v tomto roce. Zaskočen, namátkou jsem něco vysoukal. Vědom si okamžitě, že by nad tím člověk musel chvíli rozjímat a koukat na data. Běh času je svižný, splývají a zároveň se nekryjí rok kalendářní se sezónou koncertní, do toho vstupují letní festivaly, občas vyjedete za hudbou ven. Atd. Pár dnů nato jsem se ale diářem probíral. Nezvyklá otázka byla zavrtána. Ve výročních anketách se totiž média v drtivé většině zajímají jen o alba a nikoli o živou muziku. Proč, to je na extra materiál. Možná spíš na diskusi.
Listoval jsem a vybavoval si. Namátkou předávám. The Wood Brothers v Jazz Docku, skoro půlka května. Chris, basista z proslulého nu-jazzového tria Medeski, Martin & Wood, se už před pár lety znovu spojil s bratrem. Zpívajícím a skládajícím kytaristou Oliverem. Když má Chris čas, vracejí se po letech zrale k tomu, čím začínali jako mládenci. Ke kombinaci blues, r’n’r, folku i funku. S bubeníkem Jano Rixem, rovněž vokalistou, celé neuvěřitelně odsýpavé a veselé. Woodové se mají – snad – na smíchovskou náplavku vrátit zase zjara. Halelujá, bradrz!
Červenec: Dylan ve Vysočanech. Maestro se, s totožným bandem jako před čtyřmi lety, vynacházel ve snad nejlepší vokálně-výrazové formě od roku ’91. To jsem na něj vyrazil do Mnichova. Sakra kofr: vyjma asi pěti kusů hrál věci z posledních patnácti let, tedy podstatně méně důvěrné. Mnou z toho excitovaným hned vyřčená věta, že by si v jeho ikonické kategorii nikdo nic podobného netroufl, byla ale nesmyslná. Už proto, že od Stones, Paula Simona atd. čeká publikum songy aspoň rámcově tak, jak je má zafixované. Zatímco Dylan se nejlepším vlastním věcem vždy kroutil jak nakoksovaný úhoř.
Scofield – Swalow – Stewart. Prokristapána! Hradec Králové, říjen. Vidím a slyším je potřetí, počtvrté, nevím už. A možná k sedadlu přikován pevněji než při jejich pražské premiéře kdysi v devadesátých.
Brad Mehldau a Chris Thile. Slov nemaje, rád přenechávám reflexi v tomto čísle Sobotkovi. Byť Janovi, přece svého druhu nespornému premiéru mezi námi, co spolu mluvíme. Jo ale – tohle dopisuju skoro už cestou na Herbieho Hancocka s Vinniem Colaiutou do Brna!
