Ad hot

Objekt tohoto čísla je tu, jak se vzápětí přesvědčíte, nahlížen z nejrůznějších úhlů. Ovšem obecněji, až k notovým zápisům, tabulaturám, neřku-li analýzám Jimiho sól to nezašlo. Ty mohou kytaristé nacházet a čerpat z nich zábavu i poučení ve specializovaných magazínech jako Guitar Player nebo Guitarworld. Mimochodem, u nás by se takhle úzce zaměřené periodikum nabeton neuživilo. Už kvůli nedostatku inzerce vzhledem k omezenému místnímu trhu. I příbuzný Muzikus, který se přitom věnuje všem základním rockovým instrumentům, má tvrdý chleba. Ale v těch anglicky tištěných, a tedy celosvětově distribuovaných, se mohou i pasivní hudbymilovníci mnohé dozvědět. V Praze jsou k mání v Jungmannově ulici, kousek před soutokem s Vodičkovou a Lazarskou. Prodejna zahraničních časopisů tam sídlí odedávna a v 60. letech se do ní chodilo kvůli jugoslávskému Džuboksu, ve kterém bývaly měkké, ale nějaký čas hrající – než se pod jehlami gramofonů doslova prodřely – fólie na 45 otáček s originálními světovými hity. Pamatuju konkrétně na The Letter s Box Tops; později skvělý song udělal Joe Cocker.

Ale zpět. V těch kytarových měsíčnících jsou totiž často výborné rozhovory (pro Guitarworld psává třeba takové eso jako Bill Milkowski), nebo i větší články o různých vývojových obdobích a podstatných historických událostech. Plus recenze aktuálních alb. Na nichž hrají prim kytary jak elektrické, tak akustické. A tudíž z různých žánrů. Jistě, leccos visí na internetových stránkách. Ale zdaleka ne všechno. Nemluvě o požitku četby z kvalitního papíru a množství fotek. Takže to ve hmatatelné verzi také není levná legrace. Nicméně paráda.

A člověk se z ní například s předstihem dozví o zatím ještě neznámých, ale slibných čarostřelcích. A spoustu nových detailů o těch z kytarového Olympu. Což vede opět k Jimimu, respektive k jeho následovníkům. Došlo totiž na ně při rozhovoru s Prokopem Tomáškem, který je o pár stránek dál. Ale už se to tam nakonec nevešlo. Nicméně využívám příležitosti k doplnění, že byl Jimimu nejbližší Stevie Ray Vaughan. Shodou tragických okolností zahynuvší skoro přesně dvacet let po Hendrixovi. „Nerad to říkám“, povídal Prokop, „ale musím: Stevie Ray hrál těch pár Jimiho věcí vlastně líp než on. Přesnějc, technicky bezchybně a má to taky strašný koule. Třeba Voodoo Chile. Využíval všechny Hendrixovy fóry a dával jim zároveň i něco osobitýho.“

Což, byť nekytarista, bez mrknutí podepisuju. 

Přidat komentář