Ad hot

Kdo v půli března trávil aspoň kus noci u vyhlašování cen Grammy, musel být zaražen vystoupením tanečního ansámblu v čele s raperkou Megan Thee Stallion při nahrávce WAP (což je zkratka raději nekomentovaného termínu Wet As Pussy). Neboť vypjatá a esteticky problematická obscenita tu ve skutečnosti neměla prý být cílem, nýbrž prostředkem! A to přísně kritickým. Vůči hiphopovému návyku inscenovat show v duchu soft porna. Z Prahy viděno to připomínalo počínání Barrandova v 60. a 70. letech, kdy se v českém filmu objevovala ženská nahota převážně coby šleh ke kapitalistické cizině, případně první republice s jejími strip-bary, nevěstinci a vůbec prohnilou morálkou. A vedlo to chlapce z vyšších ročníků základní školy k opakovaným návštěvám kina. Ale těžko soudit, možná se po vystoupení Megan a spol. chytne hiphopová mašina na peníze za nos. No, moc bych za to nedal.

Nicméně zpět k některým žánrovým laureátům. Za pozornost jistě stojí vítěz přihrádky současné bluesové album Fantastic Negrito, vlastním nevyslovitelným jménem Xavier Amin Dphrepaulezz po somálském tatínkovi, který uspěl už před čtyřmi roky s místy až princovsky znějícím The Last Days of Oakland a hned dva roky na to i s Please Don’t Be Dead. Příbuzné loňské Have You Lost Your Mind Yet? by asi většina puristů za blues nepovažovala, ale ve výsledné pestré koláži přítomno je. A mohu-li si dovolit poznámku, dal bych přednost radostně vydařenému titulu Juice (G. Love & and The Special Sauce), jenže co naděláte. Dphrepaulezz se akademikům evidentně zamlouvá. Nebo že by neměli dostatečný přehled?

V jazzu se jednoznačná deska roku nevyhlašuje a kategorii instrumentálních malých skupin vyhrálo doublealbum Trilogy 2 (Chick Corea-Christian McBride-Brian Blade), snad nikoli pod dojmem nedávného Chickova úmrtí. Je to také, jak jinak, skvělá věc. I když člověku v uších splývá v prvou rovněž live kolekcí tria, ostatně roku 2014 také vítěznou. Double a možná lehce stopáží přetažené, nicméně uhrančivé je i Data Lords (Maria Schneider Orchestra) získavší gramofónek za výkon velkého tělesa. A nejlepší vokální jazzovou deskou se stala Secrets Are The Best Stories Kurta Ellinga (od roku 1995 byl nominován třináctkrát a podruhé uspěl), vzniklá v tandemu s pianistou a skladatelem Danilem Pérezem. Osobně mám pak radost z vítězky kategorie americana Sarah Jaroszové (World On The Ground). Však jsem původně bluegrassové virtuózní mandolinistce, dnes spíš zpívající kytaristce a hlavně interpretce vlastních působivých písní na stránkách UNI před časem prorokoval samé světlé zítřky!

Přidat komentář