Ad Hot

Předvánoční trh pořád stojí hudebnímu byznysu za vypouštění atraktivních titulů. Letos se například vedle čtvrtého alba respektu hodné Adele (30), po zatím nejdelší šestileté pauze a dramatickém zeštíhlení figury, konečně zjevilo Raise The Roof Roberta Planta s Alison Kraussovou. Navazující i názvem na Raising Sand, ověnčené pěti Grammy, včetně za nejnej desku roku. Který se nekryje s kalendářním a tak k tomu došlo až po patnácti měsících od vydání v říjnu 2007. Čekalo se pak samozřejmě pokračování. A pokusy se ve studiu také konaly. Jenže to ale tentokrát drhlo, nic se jako by nesepínalo a věc skončila u ledu. Nicméně nikoli navždy. A jde o ‚dvojku‘ v plném slova smyslu. Od zásadní producentské role T Bone Burnetta a účast jeho stabilních studiových instrumentalistů (Marc Ribot, Buddy Miller, Dennis Crouch, Jay Bellerose atd.), přes hodinářsky přesný výběr songů většinou z let 60. (ovšem Last Kind Words Blues nahrála pouze muzikologickým vědátorům povědomá Geeshie Wileyová už roku 1930!), až k tomu hlavnímu. Že totiž spojení hlasů někdejšího hardrockového věrozvěsta a andělské newgrassové královny působí opět magicky. Ve skvělém kabátu stylu americana. Jiné to není oproti ‚jedničce‘ vlastně ničím. A chce říct: zaplaťpánbůh! Protože proč, sakra, něco svým způsobem dokonalého nezopakovat?

V zásadě není nic nového ani na Stingově albu The Bridge. Až na to, že je tu protagonista od Brand New Day (1999) v nejlepší autorské, aranžérské a interpretační formě. A to tedy rozhodně není málo. Po vysloveně nezdařeném pokusu o přizpůsobení dobovému zvuku deskou bez živé rytmiky Sacred Love (2003) bylo zřejmé, že Sting tápe. I když se třeba na spíš zimní než vánoční desce (If On A Winterʼs Night, 2009), nebo v soudtracku z loďařského muzikálu The Last Ship (2013) našly silné momenty, s obrovským nápřahem po odchodu na sólovou dráhu se to bohužel nedalo srovnat. A pokus vykřesat tak trochu policeovskou energii albem 57th & 9th (2016) zůstal na půl cesty. Jenže bác ho – Sting zřejmě zahnal autorský blok, možná spojený s obavou, že už se nepřekoná. Jako by se vykašlal na závody se sebou samým. A nahrál album našlapané věcmi kvality oné triumfální éry od půlky osmdesátek.

Budou-li nad tím, i nad dílkem tandemu Plant-Kraussová nějací mudrlanti zvedat obě obočí, měli by si kousek od nich nechat prošťouchnout rovněž dva dost podstatné orgány. Jestli to takovým typům ovšem bude co platné.       

Přidat komentář