Ad hot

Nedávno se řeč s kolegou z kapely stočila na American Tune Paula Simona z alba There Goes Rhyminʼ Simon (1973), neb se objevila už bůhvíkolikátá coververze. Konkrétně Stacey Kentové (Songs From Other Places, 2021). A já vcelku zbytečně dodal, jak je to pořád krásnej song. Načež přítel suše odvětil: „Nojo, až na to, že není jeho, ale od nějakýho barokního skladatele a Simon to do detailu okopíroval!“ To se mi nechtělo věřit a nakonec se po výměně několika linků ukázalo, že pravda (snad, víc jsme se zatím nedopátrali) je kdesi uprostřed. Ale přiznávám, o něco víc na straně kolegy. Neb melodická linka Simonových slok je skutečně hodně blízká pasáži z Matoušových pašijí J. S. Bacha. Ne tedy „nějakýho“. Jenže i takový kníže skladatelů jako Johann Sebastian si ji patrně rovněž vypůjčil! A to od o dvě spíš tři generace staršího raně barokního rovněž varhaníka jménem Hans Leo Hassler (chorál má titul Mein Gʼmüth ist mir verwirret, něco jako Má mysl je zmatena). To jsou věci, co? Svůdného nápěvu se ovšem ujímali také další muzikanti, snad i Dave Brubeck. Nicméně Simon jistě sám napsal výraznou prostřední část, takže American Tune přece jenom není tak úplně Deutsches Lied.

Což mi připomíná, jak jsem před dávnými lety při poslechu desky flétnových sonát italských renesančních autorů narazil na melodii (autora už nevím), již si v tomhle případě do mrtě užil Marian Varga pro legendární album s Pavolem Hammelem Zelená pošta (1972). Kamil Peteraj ji otextoval jako Nechtiac. Na jednom domácím večírku jsem objev svěřil a ihned demonstroval jistému hudebnímu publicistovi. Který, aniž by mě zmínil, to do příštího čísla měsíčníku Melodie ihned na Vargu napráskal, jako kdyby šlo o jeho úlovek! Takže obšleh vlastně ještě umocnil! Ale neřekl jsem nic, jen se pak ještě léta při vzpomínce na to tiše smál. Koneckonců Marian o autorské tantiémy nikoho nepřipravil. Stejně jako Simon.

Když už jsme v téhle kategorii, pak jistě leckdo dobře zná Haškův detailní a nesmlouvaný popis rozkládacího oltáře feldkuráta Katze, završeného větou: „Zdálky to všechno činilo dojem, že vlak vjíždí do nádraží.“ Nu a ejhle, ve Flaubertově Citové výchově spatří hrdina za pařížské revoluce roku 1848 takovouhle olejomalbu: „Představovalo to Republiku nebo Pokrok nebo Civilizaci v podobě Ježíše, který řídí lokomotivu projíždějící pralesem.“ V prvém českém překladu (1898) je to jistě maličko jinak, ale rozhodně jen maličko. A že by se slovutný román nedostal tvůrci Švejka do rukou?

Přidat komentář