Ad Hot

Baz Luhrmann je filmař výsostně originálního bakchanálního rukopisu a jeho Moulin Rouge! (2001) byl také patřičně oslavován. Zatímco v obdobném stylu pojatý Velký Gatsby (2013) doslova k nedokoukání. I když proti gustu žádný dišputát. Skoro dekádu mlčící tvůrce se svého kopyta nepustil ani v případě Elvise Presleyho. Vetkl sice křestní jméno rock’n’rollového krále do titulu, ale ve skutečnosti o jeho postavu a ani o tehdejší převratnou muziku nejde. A Austin Butler prakticky nemá v té režisérské veležranici co hrát. Stejně jako tolikrát za kariéru brilantní Tom Hanks. Uprostřed mumraje typu Matějské pouti zapnuté na dvojnásobnou rychlost. Z jejíhož prostředí druhdy povstal legendární manažerský zlosyn Plukovník Parker. Tedy Hanksova figura. De facto ústřední a story o svém ovládnutí jisté dojné krávy divákům potutelně vyprávějící. No co, tvůrce (Luhrmann napsal i libreto) má plné právo na nadsázku, posuny i interpretaci. A životopisný film holt v plánu neměl.   

Co ale v něm bylo, těžko říct. Ohromit diváka zběsilou freskou doby? Která se musela ve střižně rodit tisícovky hodin? To možná nejspíš. Určitě víc než pohled do zákulisí zábavního průmyslu s až zkarikovaným hnusákem Parkerem. Nebo verze o Presleyho jedinečnosti skrze vytržení žen veškerých věkových a sociálních kategorií při neustále zabíraném třepotání jeho nohavic? Uh. Scéna s nekontrolovatelným ječením, nad níž by i Carl Gustav Jung kroutil hlavou (úplně ale fascinovala jednoho českého recenzenta), je nejen na hranici machistické trapnosti, ale jednoduše stupidní. Plus vycucaná z prstu. Anebo o objev jižansky konzervativně vychovaného slušňáka Presleyho, bez hnutí brvou kopírujícího repertoár a řadu interpretačních prvků od segregovaných muzikantů, pro které ovšem nikdy nehnul prstem, coby rebela s bezmála lidsko-právním cítěním? Akorát bohužel uvízlého v Parkerových kleštích?

O stylizovaných výjevech – a takové jsou ve filmu všechny – z memphiského hudebního doupěte, kde je doma Sister Rosetta Tharpeová a B. B. King udílí vycházející bílé hvězdě rady do života, nebo o Elvisově chlapecké extázi při černé bohoslužbě snad ani nemluvit. Ale jak řečeno, jde o autorskou licenci a biograf nikoli biografický. Nicméně reálný Presley se v něm na konci objeví. V nemilosrdných detailech přes celé plátno, fyzicky poničený krátce před smrtí, ale pořád impozantně zpívající. Byť protivný šlágr Unchained Melody. Zastavený okamžik pravdy po skoro dvou a půl hodinách na lochneské dráze?

Zbývá dodat, že film Elvis, původně ve dvou dílech pro televizi a pak zkrácený do kin (byl druhdy i v tuzemské distribuci), natočil také roku 1979 John Carpenter s Kurtem Russellem. Podstatně konvenčnější, nikoli však špatný. A primárně o Presleym. I hudbě. Tudíž něco diametrálně jiného. Ale klidně na ten letošní jděte, je to pastva pro smysly. Jen by se měla spíš jmenovat Baz.

Přidat komentář