JAK NAPRAVOVAT CHYBY SVÉHO UČITELE
Život tropí hlouposti. V Afghánistánu v provincii Paktíja nějaký dobroděj v rámci programu rekonstrukce země postavil obrovská moderní jatka. Asi se domníval, že když jde o zemědělskou zemi, tak tam bude takové zařízení zapotřebí. Ale pro místní to celé byla nepochopitelná akce. Jatka jim byla k ničemu, nepěstují tolik dobytka a zabíjejí si ho podle svých rituálů a zvyklostí. A tak, aby stavba byla alespoň k něčemu užitečná, pořádají tam domorodci svatby. Pro nás to je absurdní: jatka jako svatební síň, pro místní je ale celé počínání cizinců absurdní. Prostě místní a cizinci si nerozumějí. A to všechno v roce 2010, kdy je možné za několik hodin být na jiném kontinentu, a za den na opačném místě planety. Přitom v každé zemi těchto cizinců existují vysoké školy, kde se vyučuje disciplina, která by měla vyškolit odborníky v dovednostech, jak překonat podobná nedorozumění a pochopit zvláštnosti myšlení a chování lidí, jejichž duchovní i materiální svět je zcela odlišný od toho našeho. Proto je na místě logický dotaz: jak se vůbec daří těmto odborníkům, když se dostanou mezi lidi, pro něž je ten náš svět stejně nepochopitelný jako ten jejich pro nás?
Poučným může být osud jedné americké ženy jménem Annette Weinerová. V jejím mládí vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že jednou bude trávit dlouhý čas v prostředí lidí vzdálených jejímu rodišti ve Philadelphii nejen v geografi ckém slova smyslu, ale i co do stylu života a uvažování o životních hodnotách. Studovat začala až v 31 letech a teprve v 38 letech se vydala i se svými dvěma dětmi na svůj první terénní výzkum na Trobriandské ostrovy, ležící nedaleko od východního cípu Nové Guineje. Samozřejmě, že v roce 1974 nebyla první cizinkou, která tento odlehlý kout světa navštívila: vždyť o šedesát let dříve zde působil jeden z nejznámějších mužů dějin antropologické vědy, sám velký Malinowski, jemuž jsme se ve Skrytých zkušenostech věnovali hned na počátku, když jsme probírali ,otce zakladatele‘ této discipliny. Weinerové tito ostrované učarovali a hlavně s pomocí své dcery Lindy začala pronikat do jejich světa i mysli.
AŽ NA KONEC SVĚTA ANEB ARCHIPELAG MASSIM
Na východní konec Nové Guineje, v místech, kde se ostrov zužuje a končí úzkým cípem, navazují přilehlá souostroví, jež tvoří jakýsi kruhový archipelag, který Malinowski pojmenoval Massim. Někdy před 5 tisíci lety se sem přistěhovaly skupiny Melanésanů, kteří pocházeli až ze vzdáleného Tchaj-wanu. Nově příchozí obsadili nejen ostrovy, ale také část guinejského pobřeží. Jejich stopy jsou dodnes patrné, protože se nikdy nemísili s původním papuánským obyvatelstvem.
Sever této oblasti obsadila homogenní populace, která hovořila jedním z austronéských jazyků, zvaným kilivila. Lidé této kultury stavěli velké vesnice, skládající se ze stodol postavených na pilířích, kam ukládali své potravinové zásoby, a mnohem skromnějších obytných chýší postavených na zemi. Na jihu žila jiná populace, která byla fyzicky odlišná, menší a ne příliš pohledná. Jejich osady byly roztroušené v palmových hájích, lidé si tam stavěli krásně zdobená obydlí na pilířích a snad to byli dříve lovci lebek, neboť podnikali nájezdy na okolní ostrovy archipelagu.
Nejsevernější jsou právě Trobriandské ostrovy, známé díky Malinowskému, jenž zde pobýval v letech první světové války. Těchto 22 ostrovů se oddělilo od Nové Guineje až na konci pleistocénu, kdy v době globálního oteplení stoupla hladina moře až o sto metrů. Tak se stalo, že zdejší biotop má jedinečnou, dosud nepopsanou endemickou fl oru a faunu. Většinou to jsou ploché, korálové atoly, kde vládne celý rok vlhké a horké podnebí. Není divu, ostrovy leží těsně na jih od rovníku. Největší z ostrovů je severní Kiriwina, kde se na východní a severní straně táhnou nádherné písečné pláže oddělené od zbytku ostrova korálovými útesy. Směrem na jih je ostrov bažinatý a podél pobřeží rostou mangrovníky.
Většina domorodého obyvatelstva žila vždy na severu, kde nejsou žádné řeky, ani potoky. Lidé zde brali odjakživa čerstvou vodu z jeskyní v korálovém útesu, nebo z bažin ve vnitrozemí. Korálová bariéra táhnoucí se až deset kilometrů do moře oddělila ostrov od moře a vytvořila uvnitř velikou lagunu. Trobrianští obyvatelé byli díky tomu vždy vynikající rybáři, kteří lovili uvnitř laguny, ale nebáli se ani vyplout na otevřené moře. Celý archipelag Massim je spojen dokola modrým, průzračným mořem s četnými formami rostlin, ryb, měkkýšů a korýšů, které poskytovaly místním Melanésanům báječný zdroj potravy.
JEDLÍCI Z TROBRIANDSKÝCH OSTROVŮ
I když by se zdálo z dosavadního popisu, že ostrované byli hlavně rybáři, není to docela pravda. Hlavním kulturním znakem ostrova byla políčka uvnitř zahrad. Tady dospělí lidé trávili takřka polovinu své pracovní doby. Zahrady vypadaly jako šachovnice, byly rozdělené na čtverce o několika metrech a každé takové políčko se pečlivě obdělávalo. Člověk se tomu ani nemůže divit, protože ostrované tyto zahrady těžko dobývali z bujné tropické vegetace. Od srpna do listopadu lidé museli vysekat a spálit divoce rostoucí rostlinstvo, aby místo něho obnovili zase zahrady. Tehdy ve dne nad ostrovem stoupal hustý dým a v noci zde svítily velké požáry. Teprve až na tomto žďáru ostrované mohli založit políčka. Půda se většinou nechávala odpočinout šest až osm let, než se znova rekultivovala.
I když se zdá tento způsob zemědělství pracný, vyžaduje méně nákladů práce než africké zemědělství založené na obdělávání půdy motykou. Tito lidé také nikdy nezažili hlad, vždy byl na ostrově spíše nadbytek potravin než nedostatek. Možná také díky tomu, že udržovali stálou demografi ckou rovnováhu, neboť půda na ostrovech mohla uživit pouze stálý počet lidí, aby usedlíky nestihl podobný osud jako obyvatele Velikonočního ostrova. Hlavní plodinou této části Tichomoří byly jamy. To byla rostlina, kterou si s sebou přistěhovalci přivezli z jihovýchodní Asie spolu s prasaty. Plody připomínají brambory, ale svou velikostí je předčí, neboť dosahují hmotnosti až deset kilogramů.
Práce na zahradách byla věcí mužů. To oni prováděli všechny těžké práce při zakládání zahrad, ale když přišel čas sadby jamů, pomáhaly mužům i ženy. Když začaly rostliny růst, museli lidé navazovat nadzemní části na kůly nebo pruty a kolem políček muži postavili ploty, aby tam nemohla prasata. Celý cyklus pěstování a sklizně jamů byl doprovázen mnoha obřady a ostrované jejich pěstování věnovali mimořádnou pozornost. Největší sláva na ostrově byla spojena se sklizní jamů, kdy se každý muž chtěl ukázat jako vynikající pěstitel a vydával proto na obdiv svou úrodu. Proto ji také skladovali několik dnů na návsi v pečlivě postavených pyramidách, než se hlízy jamů uložily do ,jamových domů‘, což byly výstavné stodoly obklopující každou náves.
Tyto trobriandské dožínky byly nejradostnějším obdobím života ostrovanů. Ale muži nepěstovali pouze jamy, také se tu dařilo taru, sladkým bramborám, manioku, salátu, fazolím, pěstovaly se ale i dýně, banány a chlebovník. Když byl rok úspěšný, mohla úroda představovat dvojnásobek spotřeby. Velkou kulinářskou událostí se stala vždy porážka prasete, kdy se sešla celá vesnice, maso se rituálně krájelo a rozdělovalo mezi všechny přítomné vesničany. Weinerová dokonce mluví o kultu jídla, protože se při veřejných slavnostech vždy ukazovalo na obdiv, co se všechno vypěstovalo a poté se zase z těchto výdobytků připravovalo společné jídlo. S jeho přípravou byly proto spojeny mnohá tabu, zákazy i příkazy, jídlo bylo stále bedlivě sledováno a konzumováno.
VESNICKÝ ŽIVOT V TROPECH
Trobriandské vesnice byly skryté v bujaré tropické zeleni a jejich existenci mohl návštěvník odhalit jen podle žluté a okrové barvy jejich došek. Uprostřed stály ,jamové domy‘, výstavné stavby vztyčené na pilířích, s vyzdobenou čelní stěnou a s postraními stěnami ze silných sloupů. Před těmito stodolami byly podesty, kde po večerech vysedávali muži a bavili se, tady se přijímaly návštěvy. Jediný, kdo mohl uprostřed stodol postavit svůj dům, byl náčelník. Jinak náves sloužila při velkých slavnostech jako vesnická tančírna. Obsah ,jamových domů‘, uskladněné hlízy, představoval pro každého vesničana bohatství. Byla to tedy jakási rodinná banka, jejíž vlastníci si připadali bohatí a mocní.
Teprve za kruhem tvořeným stodolami stály obytné domy, spíše však chaty, které byly nesrovnatelně skromnější. Byly tmavé a dusné, neboť měly pouze jediný otvor, kterým byl vchod. V každé chatě žila jedna domácnost, tvořená rodiči a jejich dětmi. Odrostlé slečny a mladíci už nežili s rodiči, ale měli své zvláštní chaty, kde žilo několik mladých lidí. Nutno ovšem říct, že domorodé chaty sloužily pouze na spaní, nebo jako přístřešek proti dešti. Běžný život se odehrával v kruhu mezi stodolami a chatami, kde lidé žili svůj každodenní život, tady se připravovalo a podávalo jídlo. To byl svět trobriandských žen.
Za obytnými chatami začínala příroda, rozpínaly se tam palmové háje, hrály si tam děti. A kolem nich chlebovníky, mangové stromy, ibišky, bavlníky, aromatické keře. Když nastalo horké odpoledne, ukrývali se vesničané ve stínu stodol, nebo na chladivých kamenných podestách. Vesnici tvořilo obvykle několik osad, vzdálených od sebe dva až tři kilometry. Okolí osad se intenzivně obdělávalo, ale celkově se využívala jen asi pětina ostrova. I když muži byli hlavně zahradníci, jejich svět byl na moři. Když bylo dobré počasí, dalo se poznat podle absence kanoí s vahadly, že muži vyjeli na rybolov. Jejich blízkost vždy prozrazoval melodický zvuk chřestidel zavěšených na bortech. Podle líčení Weinerové to byl tichomořský ráj na pohled.
JÁ, TY, ONI V TROBRIANDSKÉ SPOLEČNOSTI
Až potud se od dob, kdy na ostrovech pobýval Malinowski, nic výrazně nezměnilo. Tento etnograf se domníval, že nejlépe pozná domorodce, když se bude chovat jako oni. Proto neváhal a svlékl se do naha, stejně jako chodili oni. A přesto se mu nepodařilo mnohé z jejich světa pochopit. Možná je to i tím, že ženy mají více empatie, dovedou se do role místních obyvatel, tedy hlavně žen, snáze vcítit a tak lépe chápat, co se kolem nich děje. To bylo totiž v tomto případě podstatné, protože trobriandskou společnost nebylo možné dobře poznat, aniž by člověk vhodně zapadl mezi tamní ženy, jejichž sociální úloha byla rozhodující. A to se Weinerové a jejím dětem podařilo, protože je místní vzali mezi sebe. Co tedy tato rodinka zjistila? Začněme tím podstatným: jak se formoval vztah obou pohlaví v tomto společenství.
Není takovým překvapením, že sociální struktura na ostrovech stála na totemických představách. Klany byly sice jenom čtyři, ale každý z nich měl svůj vlastní soubor totemických druhů: jednalo se o zvířata, ptáky, stromy, ale i o květy, které domorodci milovali a zdobili se jimi. Naproti tomu příbuzenské vztahy byly postaveny na matrilineárních základech, což znamenalo, že rodinná posloupnost se dědila z generace na generaci v mateřské linii. Důsledkem tohoto uspořádání bylo, že každý jedinec byl členem klanu, kam patřila jeho matka, a její klan potom spojoval různé mateřské rody. Avšak jak rodům, tak klanům, byly svěřeny odlišné role. Rodů byly stovky a byly tak říkajíc věcí krve. Ostrované proto upřednostňovali sňatky, které dávaly dohromady dva mateřské rody. Klany byly potom exogamní, takže sňatek uvnitř klanu byl považován za incestní. S klany se ale, na rozdíl od rodů, nespojovaly žádné jiné závazky nebo povinnosti.
Ženy hrály důležitou úlohu společenskou i náboženskou. A muži? Ti dědili kulturní a materiální statky nikoliv po matce nebo otci, ale po svém strýci z matčiny strany, tedy po bratrovi jejich matky. Tito lidé věřili, že početí je záležitostí ženy, ale také duchů jejích předků (odtud původ děděný v mateřské linii), zatímco muž je zdrojem životodárné síly. Tím, že novorozenec patřil k rodu své matky, dostával jméno některého rodového předka, ale dědil po něm rovněž práva i povinnosti. Otec potom zabezpečoval dítěti obživu, ale také mu dodával ,krásu‘. Děděnou ,krásou‘ se mínily ozdoby darované otcem, jakými byly náhrdelníky, náramky, náu šnice. To vše hrálo významnou roli v sexuálních vztazích obou pohlaví, což šokovalo Malinowského natolik, že se tomu podrobně věnoval.
KONZUMACE MANŽELSTVÍ
Weinerová po letech uvedla celou řadu jeho nedorozumění na pravou míru. Linda, její dcera, prožila dospívání se svými místními vrstevnicemi. Už v sedmi, osmi letech začali chlapci a dívky napodobovat v erotických hrátkách chování dospělých. O několik let později začínali mladí lidé se skutečnými pohlavními vztahy, takže v době puberty měli dívky i chlapci tolerovaný sex, přičemž dívky byly v takových případech iniciativnější než chlapci, což bylo dáno už i tím, že dospívaly rychleji. Vztah dvou mladých lidí považovali dospělí za vážný tehdy, když dívka odmítala jiné partnery a začala spát s milencem v jeho domě. Sňatek obvykle stvrzoval buď staré, nebo nově vzniklé vztahy mezi mateřskými rody obou milenců. Rituál sňatku byl spíše symbolický. Když matka a její bratr souhlasili se sňatkem, uvařila matka jamy a společné jídlo snoubenců stvrdilo jejich manželství.
Trobrianští obyvatelé byli moudří. Novomanželé spolu žili rok, aniž vládli vlastní domácnosti. Byla to doba manželství na zkoušku, neboť se předpokládalo, že za rok mladí lidé zjistí, zda vytvoří pevný svazek, nebo se od sebe odloučí a každý si najde jiného partnera. Celou tuto dobu žili u mužových rodičů, kdy jim vařila jeho matka. Na počátku nové sklizně jamů, jim matka přinesla tři kameny na stavbu ohniště, což byl zárodek ,rodinného krbu‘. Tehdy si mladý pár založil svou vlastní domácnost, žena vařila každodenní jídla, muž pouze pekl vepřové maso a vařil pudink z tara. Sňatek představoval v očích domorodců především emocionální vztah, který prohlubovaly společné povinnosti a starosti. Sice se od vdané ženy čekalo, že bude muži věrná, ale to se tak přísně nedodržovalo. V případě, že se k ženě manžel nechoval dobře, mohla ho kdykoliv opustit a vrátit se ke své rodině. Byla na něm, jak ještě uvidíme, totiž nezávislá.
Viděli jsme už, že rituál společného pojídání jamů byl metaforou ,konzumace manželství‘. Trobrianďané totiž uznávali, že manželství se realizuje na loži i u stolu. A tak při každém uzavírání sňatku rodiče nevěsty prezentovali své zásoby jamů. Ostatně to byl také důvod, proč se sňatky uzavíraly v období od května do září, kdy byl na ostrově dostatek těchto plodin. Bylo to důležité z několika důvodů. Předně to byly rody, kdo vlastnil půdu na zahradách, a tak jak otec nevěsty, tak bratr matky chtěli ukázat, že oba rody mohou zajistit pro novou domácnost příští produkci jamů. Ale to nebylo vše. Samotné rozdělování úrody těchto hlíz probíhalo podle pozoruhodných pravidel. Právě tady Malinowski selhal, když celý systém rozdělování statků vůbec nepochopil.
JAMY A PRASATA
Po dobu pěti let od založení nové domácnosti, dostávala žena jamy od svého otce. Když se její bratr osamostatnil, přešla tato povinnost vůči sestře z otce na něho. Jestliže žena neměla bratra, byl do hry vtažen jiný příbuzný, obvykle její ,paralelní‘ bratranec, syn matčiny sestry. Co to znamenalo? Nebyl to manžel, kdo zajišťoval pro ženu jamy, hlavní zdroj obživy na ostrově, ale její pokrevní příbuzní: otec, bratr, bratranec. Proto políčka jamů nesla jméno nikoliv toho, kdo na nich hospodařil, ale jméno ženy, pro kterou se políčka zakládala. Proto si manželé nemohli postavit ,jamový dům‘, onu honosnou stodolu, která sloužila k prezentaci bohatství domácnosti. Manžel si mohl pořídit pouze několik prasat, to bylo vše. Znamená to tedy, že domácnost neměla nouzi o potravu, manželé dostávali jamy a měli prasata, ale nemohli být ,bohatí‘, protože neměli ,jamový dům‘, chloubu každé domácnosti.
Až když bratr nebo bratranec, dodávající jamy do domácnosti, uznal, že nastal vhodný čas, mohl si muž postavit ,jamový dům‘. Teprve pak měla žena své jamy a její muž svou stodolu na návsi. Ale bylo hodně mužů, kteří se toho nikdy nedožili. Vidíme tedy, že na těchto ostrovech vždy něco někomu patřilo: zahrady vlastnily rody, políčka jamů patřila ženám, stodoly jejich mužům, úroda jamů ženám. Nemovitosti však vlastníci drželi až do smrti, ale jamy měnily vlastníka. Bratr dával jamy sestře, její manžel zase své sestře a manžel sestry opět zase své sestře. Proč tak složitý systém, když si každá domácnost mohla vypěstovat jamy sama pro sebe?
Fungovalo to jako systém vzájemných závazků, jejichž plnění bylo provázáno v cyklu. Jeden dával druhému, až se na konci musel cyklus uzavřít, protože v něm hráli roli dárců i obdarovaných všichni členové komunity. Byla to společenská hra, která byla zdánlivě dobrovolná a nezištná, ale ve skutečnosti to byla povinná a nucená výměna darů. Takže každý člen komunity byl do této hry zapojen a vzájemná práva a povinnosti byly předem dány. Šlo o systém vzájemných závazků, kde se každý musel zaručit za jejich plnění. Proto bratr či bratranec ženy váhali, než si mohl její manžel postavit svůj ,jamový dům‘: chtěli od něj záruku, že bude plnit své závazky. Tak venkované z Trobriandských ostrovů prožívali svůj život ve vzájemných mezilidských vztazích, které garantovaly soudržnost a spolupráci všech zúčastněných osob.
PUTUJÍCÍ MUŠLE
Výměna darů zahrnovala všechny movité statky. Tedy nejen jamy, nebo vepřové maso, ale také různé cennosti. V případě cenností šlo vesměs o různé importy. Z ostrova Muyuw se dovážely čepele ze zeleného kamene, které se brousily na dokonalé sekery; z Amphlettských ostrovů pocházely velké hrnce o průměru více než metr, v nichž se vařily jamy. A zvláštní postavení mezi těmito cennostmi měly potom mušle. Pro ně platilo, že čím větší byla mušle, tím větší měla hodnotu. Tyto mušle měly své vlastníky i své jméno. Majitel mušle ji mohl vyměnit za jiné ceněné předměty, které se dovážely odjinud, ale také třeba za prasata. Ale většina mušlí byla hlavní ozdobou náramků, anebo náhrdelníků. A právě tyto předměty se dostaly díky Malinowskému do etnologické literatury.
Z archeologických výzkumů je známo, že již před dvěma tisíciletími měly tyto mušle své místo v trobriandské kultuře. Jejich úloha byla zcela symbolická, neboť ozdoby z nich vyrobené se nosily jen výjimečně, ale jejich vlastník se považoval za mocného a bohatého muže. Nicméně před pěti sty lety získaly náramky a náhrdelníky z mušlí novou úlohu, protože se staly prostředkem k navázání přátelských vztahů mezi etniky obývajícími celý archipelag Massim. To bylo důležité, vždyť někteří obyvatelé souostroví byli vyhlášení kanibalové, takže úmysly mnohých nebyly vždy přátelské, ale spíše naopak. A tak se z obyvatel těchto ostrovů stali plavci, kteří se svými kanoemi s vahadly cirkulovali mezi ostrovy archipelagu.
Začalo se symbolickými dary. Náhrdelníky a náramky, jejichž hlavní ozdobou se staly velké mušle, otevíraly cestu nejen k přátelství, ale také k výměně jiných cenných darů. Časem z této výměny vznikla instituce známá v etnografi cké literatuře pod jménem kula. Jejím členem se mohl stát muž, jenž vlastnil jednu nebo více mušlí. Náhrdelníky s mušlí kroužily mezi ostrovy po směru hodinových ručiček, náramky potom v obráceném směru. Šly z ruky do ruky a brázdily moře v trojúhelníku svíraném ostrovy Kiriwina, Muyuw a Tubetube. Jedné mušli mohlo trvat dva až pět let, než se zase dostala do rukou svého původního majitele.
Počet mužů, kteří se těchto výprav účastnili, se měnil podle místních zvyklostí. Tak někde se s mušlemi vydali všichni muži, někde to pojali jako prestižní záležitost a pluli jen muži z významných rodů. Když chtěl nějaký muž vstoupit do této instituce, mohl k tomu použít svou nově nabytou mušli. Taková novina, obzvláště v případě, že šlo o velkou mušli, se rychle roznesla a majitel byl ihned přizván k plavbě. V podstatě darovat někomu mušli bylo totéž, jako mu poskytnout úvěr. Mohlo totiž trvat drahnou dobu, než se mušle vrátila zpět a nabyla tak vyšší hodnoty. Není se tedy co divit, že zvláště velké mušle měly svá jména, pod nimiž se proslavili jejich vlastníci. Každý, kdo se této hry účastnil, dělal vše pro to, aby z ní nevypadl. Byla to prestižní záležitost.
Kula byl stejný cyklus výměny darů, jaký jsme již viděli třeba v případě jamů, ale tentokrát cyklus překročil hranice komunity a realizoval se v geografi ckém prostoru celého archipelagu. Když se v roce 1974 Weinerová vydala na Trobriandské ostrovy, jistě netušila, kolik toho bude muset napravit po svém slavném předchůdci. Je jistým paradoxem, že se v etnologické literatuře traduje, že Argonauti západního Tichomoří, slavné dílo Malinowského o archipelagu Massim, odstartovalo novou disciplinu zvanou ekonomická antropologie.
Snad je to pravda, ale zároveň je třeba říci, že už na jejím startu bylo mnoho chyb. Ostatně sám Malinowski, původem z Krakova, si byl vědom různých úskalí, která musí etnograf zdolat. Sám prohlásil, že jsou to spíš domorodci, kteří studují cizince, neboť ho domorodci přistihují na každém kroku, že vůbec ničemu nerozumí, chová se nevhodně a na všechno se musí vyptávat. Naštěstí pro etnologii se po více než šedesáti letech podařilo dát zase vše do pořádku. Myslím, že i zatoulaný Polák by byl za to Weinerové vděčný. Ale příklad z Afghánistánu ukazuje, že tyto zkušenosti přese všechno nestačí.
Annette B. Weiner (1933-1997) Americká kulturní antropoložka, která prováděla dlouhodobý terénní výzkum především na Trobriandských ostrovech, a v letech 1991–1993 byla prezidentkou American Anthropological Association.
Hlavní díla:
1976 Women of Value, Men of Renown: New Perspectives in Trobriand Exchange
1988 The Trobrianders of Papua New Guinea
1991 Cloth and Human Experience