Dnes je běžně rozšířená služba, která nabízí, že můžete strávit dovolenou kdekoliv na světě v cizím bytě nebo domě. Přijedete, vyspíte se v cizích peřinách, najíte se z cizích talířů cizími příbory, vysedáváte na cizích židlích u cizích stolů, myjete se v cizím umývadle, používáte cizí ručníky a záchody. Teď si představte, že by šly takto dál dny, týdny a měsíce a domácí páni by se už nikdy nevrátili domů. Co byste dělali? A přesně to zažily u nás po válce tisíce rodin, které okupovaly byty a domy po lidech, kteří se nemohli do svých domovů vrátit. Byli to Židé, kteří přežili holocaust, nebo Češi, kteří se vrátili z války nebo z koncentračního tábora, ale v jejich domově už bydlel někdo jiný, především však takřka milion rodin českých Němců, kteří museli své domovy nuceně opustit. Co s tím?
Na tento problém českých dějin se v roce 1998 rozhodlo podrobněji podívat několik studentů. Založili hnutí nazvané Antikomplex a pozvolna se k nim přidávali další dobrovolníci a občanská sdružení. Tajuplná organizace si dala do vínku zvláštní cíl: čtyři roky po svém založení uspořádala výstavu Zmizelé Sudety a osm let poté výstavu Tragická místa paměti. Takže se milí studenti ponořili do „sudetské“ minulosti až po nos. Pět statečných se nechalo v roce 2004 vyfotit: Petr Mikšíček, Ondřej Matějka, Matěj Spurný, Suzanne Zetsch a Tomáš Fénix (v roce 2006 se už Suzanne jmenovala Spurná a na místě Tomáše Fénixe seděl jiný muž Michal Markoš).
Z ČEHO ŽE TO ANTIKOMPLEX?
Z té fotky na nás kouká hlavní jádro autorů hnutí. A víme z nedávné doby (viz kampaň prezidentských voleb), že sudetské téma i po sedmdesáti letech je stále živé a hýbe českými zeměmi. Takže přeci jenom jde o komplex! A pořádný, trvající dlouhé desítky let, překračující obrazně nejen nové století i tisíciletí! Jakže to psal Jan Tesař? Mnichovský komplex… Trauma, jež se nám stále předkládá: o nás bez nás…, zrada spojenců…, Sudeťáci – pátá kolona Hitlera… atd. Proto ono Anti! Cílem hnutí je tedy zbavit se tohoto (či dalšího) komplexu!
Dnes už naštěstí víme, jak to všechno začalo a abychom byli trochu objektivní (což samozřejmě je velmi nesnadné), citujme new speech ve Wikipedii o událostech roku 1918, když stará habsburská říše praskala ve švech: „18. října ve Spojených státech Masaryk učinil deklaraci nezávislosti československého národa. T. G. Masaryk trval na tom, že nový československý stát bude zahrnovat země Koruny české včetně území obývaného německou menšinou. 21. října němečtí a rakouští poslanci vyhlásili německo‑ rakouský stát.
Po abdikaci Karla I. 11. listopadu československé vojsko (rozumějme legionáři) obsadilo Sudety. Maďarsko se 1. listopadu odtrhlo od Rakouska‑ Uherska. Nová maďarská vláda se snažila udržet Slovensko. S pomocí Spojenců však československá vojska (rozumějme legionáři) vytlačila maďarská vojska ze Slovenska.“ Češi považovali tuto situaci jako logické vyústění svého staletého úsilí o revokaci českého státu, který podle Palackého mýtu ztratili v roce 1620 po nezdařené šarvátce na Bílé hoře.
Masaryk jako chytrý politik věděl, že v novém státě na tom Češi nebudou početně nijak skvěle a tak vymyslel pro obelstění Spojenců „československý národ“. Bohužel z tohoto nápadu nás Slováci vyléčili už po dvaceti letech v roce 1939, kdy vznikl první Slovenský stát, posléze jsme další lekci dostali v roce 1968 (vznik federace) a nakonec rozumné řešení (definitivně se rozejít) našli Klaus a Mečiar v roce 1992. Bohužel s českými Němci soužití v českém státě bylo ještě kratší a bouřlivější.
WAS IST DAS SUDETENLAND?
První použití názvu Sudety pochází od antického učence Claudia Ptolemaia, který do mapy tehdy známého světa zakreslil ve své Geografii v letech 161 – 178 nejen řadu nám blízkých míst (Cheb, Česká Lípa, Praha, Bratislava, Brno, Znojmo), ale zmínil se rovněž o pohoří, jež se mělo nacházet někde ve střední Evropě a které nazval Sudeti montes. A tento název „Sudetské hory“ pak již žil po staletí svým vlastním životem. Za renesance šlo o hory oddělující Slezsko od Čech a Moravy, před dvěma sty lety o Krkonoše a Jeseníky.
Teprve v 19. století se objevuje termín „sudetské země“ a v roce 1866 poprvé označení „sudetský Němec“, aby se tak odlišili Němci žijící v českých zemích od alpských Němců. A konečně 30. října 1918 se objevilo ono tajemné slovo Sudetenland, tedy Sudety, jakožto území zahrnující rakouské Slezsko (od Opavy po Slovensko) a severní výběžky Čech a Moravy. Před druhou světovou válkou se pojmy „Sudety“ a „Sudeťáci“ rozšířily na veškerá pohraniční území a na všechny české Němce, rozumějme na všechny obyvatele českých zemí, kteří mluvili německy.
Ačkoliv Němci nežili pouze v periferních oblastech dnešního českého státu, ale i ve vnitrozemí, zejména ve městech: v Praze, Brně, Olomouci. Po válce se u nás vžilo pro území obývaná německy mluvícím obyvatelstvem označení „pohraničí“. Kdybychom chtěli korektně označit, co vlastně ony Sudety představují dnes, řekli bychom asi následující: jde o zvláštní oblasti Čech a Moravy se specifickou geografií, hornatým terénem a Němci tvořenou historií. Autoři z Antikomplexu vytipovali sedmnáct různých oblastí, kde čeští Němci představovali převažující nebo vlivnou populaci.
SUDETSKÁ DEMOGRAFIE
My už trochu známe historii osidlování českých zemí Němci (viz UNI 6/2012), ale přesto si to stručně zopakujme. Když přišli první Slované do českých zemí někdy v 5. století, žilo v Čechách asi 300 tisíc lidí a na Moravě asi 200 tisíc lidí, ale nových kolonistů bylo jen deset procent, velká většina byli původní obyvatelé, kteří zde přežili Kelty i Germány. Slované jim vnutili svůj jazyk a kulturu a asi sedm století se nic nedělo. Až ve 12. a 13. století došlo k novému etnickému pohybu: přišli němečtí kolonisté z Bavorska, alpských zemí, Franska, horního Saska a ze Slezska. A důvod této události?
Nově rostoucí obyvatelstvo západní Evropy hledalo kde mohlo, aby se našly zdroje pro další potraviny. Důležitou úlohu v tomto růstu populace hrála klimatická změna: od 9. do 13. století se zvýšila průměrná teplota o dva stupně. A navíc šlechta po zmatcích následujících po zániku karlovské říše se začala věnovat spíše hospodářským než válečným záležitostem. U nás se nové kolonizace účastnili Češi z vnitrozemí, ale i Němci: ti tehdy obsadili asi osm procent do té doby souvisle osídlené plochy českých zemí. Šlo převážně o zalesněné oblasti v českém pohraničí, kde kolonisté zakládali nové vesnice.
České země se staly dvojjazyčné, neboť váha německého obyvatelstva výrazně posílila. Někde Němci překryli řídké původní osídlení (Chebsko), jinde vytvořili rozsáhlé původní enklávy a ve vznikajících městech měli mnohdy převahu. Přesto toto osídlení nebylo srovnatelné se situací v roce 1945. Např. na Vysočině sahalo dále do vnitrozemí, ale v pohraničí nebylo na počátku ještě souvislé. Takový byl i stav tam, kam přišli němečtí havíři a kde se vytvářely etnické ostrovy kolem starých či nově vznikajících sídel (typická je Kutná Hora nebo Jihlava).
KULTURNÍ PŘÍNOS NĚMECKÉHO MÉDIA
Německá populace se úspěšně podílela na celkovém růstu zdejší populace: jestliže odhad počtu obyvatel českých zemí pro rok 1000 je kolem 450 tisíc obyvatel, o čtyři století později šlo až o čtyřnásobný počet. Přitom se odhaduje, že k nám původně přišlo asi 200 tisíc německých kolonistů. Vesnice se zakládaly tak, aby to vyhovovalo způsobu klučení lesa a novému trojpolnímu hospodaření na půdě. Jestliže tento způsob práce s půdou byl v západní Evropě znám už kolem roku 1000, do Čech přišel právě až s novými kolonisty o dvě století později.
Rovněž řemesla se dočkala nových výrobních postupů, oživila se stará obchodní spojení. Jestliže česká města vznikala spontánně při tržištích a v podhradí, v německém mílovém právu se už s nimi počítalo jako s plánovitým propojením s vesnickou kolonizací. Tak mezi Labem na severu a Dunajem na jihu se celé oblasti proměnily v městskou krajinu a zvláště to pak platilo právě pro české země, z čehož jsme tady těžili hlavně v 16. století, kdy k nám pronikly ze západu prvotní rysy kapitalistického podnikání, což se projevilo v těžbě vzácných rud, v obchodu se dřevem, ale i v rozvoji rybnikářství.
Právě až do 16. století k nám hlavně do jižních Čech přicházeli lidé z Vlámska, Porýní, Durynska a Franska a vedle nových podnětů si přinášeli i různá jazyková nářečí, podle nichž se dali identifikovat. Byl to nejvýznamnější proces kulturní expanze v dějinách Evropy. Vliv těchto kolonistů způsobil mohutné proměny země a lidí nejen v průběhu českého středověku, ale i v dalších staletích, kdy se jejich potomci stali médiem, jehož prostřednictvím k nám proudily všechny noviny ze západní Evropy. Byli to lidé odvážliví, vitální a dělní, jak poznamenal historik Seibt.
DĚDICTVÍ JAZYKOVÉHO VÝVOJE
Ale jak se toto vše rýmuje s naším vztahem k českým Němcům? Víme, že už Kosmas glosoval jejich přítomnost v Praze s nevolí (hůř na tom byli ovšem Židé) a ještě Vratislav II. roku 1146 zakázal klučit pohraniční lesy. Ale o sto let později Přemysl Otakar už je považoval za vítanou posilu královského hospodářství. A čeští feudální páni povolávali německé osadníky ve svém vlastním sobeckém zájmu. Hlavními podporovateli kolonizace potom byly zvláště kláštery. Čeští a moravští cisterciáci uměli parcelovat půdu, vyměřovat pozemky, zapřahat dobytek, používat nové nástroje.
Mniši byli předvojem, byli instruktory a usazovali sedláky do nových sídel, byli jediní, kdo uměl v knižních miniaturách popsat svět rolnické práce. Vědom si toho, zvedl prapor odboje český kněz Jeroným Pražský, který jako první definoval pojetí národa jakožto komunity téhož jazyka, území, víry a původu po otci i po matce. Původ spojený s českou krví byl nutnou podmínkou, protože tehdy většina českých Němců domácím jazykem hovořila, nebo mu alespoň rozuměla. Byl to první projev českého nacionalismu u nás, až se toho i sám Hus zalekl, řka, že více miluje dobrého Němce než zlého Čecha.
Situaci ovlivnily výsledky třicetileté války: česká šlechta, která se účastnila povstání proti Habsburkům, ztratila své „zboží“ a to bylo předáno za zásluhy habsburským spojencům. Ti, kteří byli cizinci, dávali přednost němčině před češtinou jako dorozumívacímu jazyku, což znamenalo, že se řízení panství přenechalo německy mluvícím správcům. Postupem doby se celá taková panství poněmčila, takže se i z části původního českého obyvatelstva stali čeští Němci. Tento vývoj podtrhly potom reformy Marie Terezie a jejího syna Josefa II. V Praze se zrušila zemská kancelář a úředním jazykem se stala němčina.
ZARPUTILÝ BOJ ZAČAL PŘED DVĚMA STY LETY
Německé právo, které k nám dorazilo se středověkými kolonizátory, vydrželo u nás až do počátku druhé světové války. Nešlo o právo podle národnosti, ale o civilizační proces. Investoři, kteří investovali peníze do nových vesnic, jim obětovali tvrdou dřinu a úsilí. Takto založené vesnice nebyly složeny z nevolníků, ale ze svobodných rolníků, kteří se zakoupili za pár peněz a spoustu práce, aby nabyli této svobody v cizí zemi. Mohli své majetky svobodně dědit, nemuseli se ženit podle přání pánů. Vesnice s novým právem nabyly svobod, které ostatním středověk nemohl nabídnout.
Jestliže ve středověku žili Němci ve 3400 obcích, na počátku 20. století německá populace obývala už třetinu území českých zemí. Byli úspěšní a Češi s nimi mohli soupeřit až po revoluci v roce 1848, kdy se konečně změnily poměry i u nás. Nicméně hospodářské soutěžení obou národností vedlo k tomu, že spolu nespolupracovaly. Jak poznamenal Emanuel Rádl: „Jednotlivci se tu a tam scházejí, ale jinak žijí obě národnosti odloučeně jak život soukromý, tak veřejný.“ A po roce 1918 se situace spíše zhoršila v důsledku nového politického uspořádání Evropy.
V českém státě měli Němci v porovnání s Čechy politické a sociální postavení značně ztížené. Hospodářská krize poškodila jejich hospodaření ještě hůře, protože hlavní obživou v Sudetech byl převážně lehký průmysl a zemědělství. Vše dospělo do roku 1938, kdy převažující sebeurčení českých Němců znamenalo příklon k Třetí říši. Převážná část českého obyvatelstva Sudety opustila, takže na odplatu bylo zaděláno. Hlavním přáním české politické elity v roce 1945 bylo zbavit se českých Němců, byť zde mnozí žili sedm století.
VYSÍDLENÍ NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA
Zatímco Československo roku 1918 bylo národnostně Rakouskem v malém, neboť zde žila takřka desítka různých národností, tentýž stát v roce 1947 byl již bez převážné většiny Němců, Židů, Maďarů a Rusínů. Největší zásah do počtu a složení obyvatelstva českých zemí bylo vystěhování českých Němců. Ač kolektivní vina nebyla v českém právním řádu, považovala se celá německá komunita za univerzální viníky Mnichovské dohody a všech běsů války. Tak došlo k excesům již těsně po válce (v Ústí byly z mostu do Labe vyhozeny i německé matky s dětmi), nebo během shromažďování a transportu Němců ze země (pochod smrti brněnských Němců, masakr v Podbořanech a další).
Ale! V roce 1930 byl každý třetí obyvatel českých zemí německy mluvící občan, v Sudetech to bylo osm lidí z deseti. Vyhnání 2,6 milionu českých Němců znamenalo ztrátu jednoho milionu osob v produktivním věku: šlo o pracovité zemědělce i drobné řemeslníky, tovární dělníky i o vzdělanou inteligenci, jež byla součástí české kultury. Nacházela se zde třetina orné půdy a více než tři čtvrtiny luk a pastvin, většina vinic, více než třetina lesů, velká část vodních ploch a rybníků. Až do vystěhování českých Němců ze země byla v Sudetech nejvyšší lidnatost v českých zemích.
V severním pohraničí šlo o dlouhé pásmo od Chebu po Ústí a od Liberce po Broumov. Noví osídlenci nemohli Němce nahradit: měli jiné životní a kulturní návyky, neměli vztah k půdě a krajině. Navíc došlo v místech velkého průmyslu (zejména v Podkrušnohoří) k využívání krajiny nad její únosné meze, takže pocit naděje nahradil brzy pocit opuštěnosti. Zmizela celá řada i velkých sídel (jako Most) z povrchu zemského kvůli povrchové těžbě uhlí. Zánik soukromého zemědělství a malých průmyslových závodů na západu a severu Sudet po roce 1948 oddálil možnost osídlenců osvojit si tuto zemi jako svůj domov.
PŘIŠLI NOVÍ KOLONIZÁTOŘI
Ale už v létě 1945 bylo v Čechách obsazeno 80 až 90 procent usedlostí na území od Žatce přes Most, Bílinu, Litoměřice až k České Lípě, protože zde převládala úrodná půda pro chmel, cukrovou řepu, obilí, ovoce a zeleninu. Na Moravě pak šlo o jižní oblasti Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče a Mikulov. O dobrou půdu pro hospodaření byl pochopitelně větší zájem a tak noví majitelé dostávali menší výměry půdy pod 10 hektarů. Na severu v oblasti Jeseníků, což bylo největší souvislé území německy mluvícího obyvatelstva u nás, byly možnosti záboru půdy mnohem větší.
Potřebný počet zemědělců, který by nahradil původní německé hospodáře, se pohyboval přes půl milionu lidí, ale do září 1945 se přihlásilo pouze 130 tisíc zemědělců, takže bylo zřejmé, že tolik lidí z vnitrozemí nemohlo osídlit tak velká území. Odhaduje se proto, že celkem přišlo do Sudet asi 150 tisíc lidí z ciziny, vesměs českých usedlíků z východu a jihu Evropy (Sovětský svaz, Jugoslávie). Tato pestrá etnická skladba nových osídlenců ovlivňovala sociální rozvoj těchto oblastí, což je možné vidět na některých místech dodnes.
Na konci roku 1952, který je označován za konec spontánního a hromadného osidlování, žily v pohraničí pouze dvě třetiny původního obyvatelstva z roku 1930. Lidé přicházeli a zase odcházeli. V roce 1959 vláda rozhodla všechny opuštěné domy a továrny zbourat, což se týkalo přes 34 tisíc objektů. Od roku 1968 se situace (s výjimkou těžebních oblastí v Podkrušnohoří) neměnila, neboť venkov se obecně vylidňoval. Jestliže se na mnoha místech domy po Němcích nabídly Čechům jako rekreační objekty už po válce, po roce 1970 se tak zachránily další cenné objekty i celé vsi.
KRAJINA, KTERÁ PŘIŠLA O HOSPODÁŘE
Lidé z Antikomplexu uvedli do českého prostoru ono poněkud hanlivé označení „Sudety“, aby ho opět dosadili do našich českých dějin. S tím rizikem, že je stále spojeno s osudem vyhnání původního obyvatelstva. Ale sebrali odvahu, sílu a inspiraci k tomu napravit dědictví po původních obyvatelích. Je to těžká a obtížná práce: i když zde už vyrostly dvě generace nezatížené „mnichovským komplexem“, pořád zde obchází strašidlo „Sudeťáků“. Navíc došlo k úplné ztrátě paměti, protože v letech 1952 až 1957 se změnila jména všech krajinných prvků v sudetských oblastech.
Dvojí vyhnání: nejprve sudetských Čechů v roce 1938, poté českých Němců po roce 1945, znamenalo úplné vykořenění těchto lidí v budoucím životě. První generace nových osídlenců Sudet vybydlela domy a byty, aniž se starala o údržbu, zmizely kostely, hřbitovy, fary, kláštery, boží muka, sochy, cesty, restaurace, prameny. Získání schopných zemědělců k novému osídlení bylo složitější než rozdělování domů a bytů po německých dělnících a živnostnících. Ze Sudet se stala laboratoř socialismu, protože všechny dramatické jevy dvacátého století byly v Sudetech výraznější než jinde, neboť už jim nikdo nemohl vzdorovat.
Bylo změněno 23 tisíc místních názvů, aby tak bylo zapomenuto německé vnímání krajiny, jež vytvářelo její identitu místy více než sedm set let. Zaniklo také všechno, co mohlo německou přítomnost připomínat: spálily se německé dokumenty, zlikvidovaly se staré rukopisy a tisky z klášterů a far, zničila se celá sídla, síť pěšin a cest, vše, co nemělo pro stát a nové osídlence význam a účel. V několika vlnách náboru do pohraničí, ani usidlováním emigrantů se nepodařilo nahradit původní obyvatele. V postupném mizení Sudet tak rozhodující úlohu sehrála ztráta hospodáře.
ZÁNIK SUDETSKÉ KRAJINY
Dnes o sudetské krajině platí totéž jako o té české: vylidňuje se. Jen v té první se vše projevilo dříve a křiklavěji. Nové osídlování vyprázdněných oblastí Sudet bylo neuvážené: většina nových obyvatel neměla žádnou tradici vytvářet kulturní krajinu, pracovat na půdě, takže se celá území začala vracet do stavu původní divočiny, v níž zmizela stromořadí, jež kdysi někam mířila, a základy německých stavení a bývalá pole zahladil čas. Nebyla‑ li původní zástavba úmyslně zničena, zanikala sama vlivem přírodních sil.
Experiment v Sudetech, kdy se zde nahradilo původní obyvatelstvo jiným, jež neznalo zdejší tradici, ani souvislosti, jen předběhl o několik desetiletí ostatní části země. Dříve se sídla vyčlenila z krajiny tím, že se choulila kolem svého středu, kde sídlu velela nějaká dominanta (obvykle kostel), a střed se tak stal veřejným prostranstvím, místem setkávání celého společenství, které společně sdílelo stejný osud, zatímco okolní kulturní krajina sloužila k jeho obživě. Dnešní sídla toto vše postrádají, neboť se rozpadla na jednotlivá obydlí, jež jsou izolovanými domovy.
Němečtí přistěhovalci a slovanští starousedlíci na sever od nás, tedy mezi Labem a Odrou většinou jazykově i fyzicky časem splynuli dohromady. U nás se to nepovedlo, neboť Čechy a Němce odděloval jazyk a právo: Češi se orientovali podle jazyka (původu), Němci podle svého práva. To také vysvětluje, proč se vytvořil v 19. století jednotný český jazyk, zatímco Němci si v českých zemích nikdy neutvořili jednotné nářečí, ani neměli pro sebe jednotné označení. Ale během staletí se stará kolonizační práva vytratila a v posledním století přišla ke slovu odlišení jazyková a státotvorná.
Je až s podivem, že o částečnou fyzickou záchranu Sudet se postaraly dva nesystémové jevy. Rozsáhlé vojenské újezdy zachránily na české straně Šumavy a Českého lesa alespoň krásné lesní ekosystémy, jejichž původní armádní využití ztratilo v nové Evropě smysl. A české chalupářství, národní masový jev, kupodivu stabilizovalo předindustriální sídelní strukturu venkova. Tak zůstaly zachovány sídelní celky, které by prakticky zanikly hlavně v bývalých Sudetech, nebo se tam alespoň podařilo zrekonstruovat stavby ve vesnicích, které by jinak zůstaly opuštěné nebo nevyužité.
A obětavým lidem z Antikomplexu můžeme srdečně poděkovat, že to nejhorší, co potkalo české země v letech 1938 až 1948, dokázali pojmenovat a vrátit bez „komplexů“ zpátky do českých dějin. My, co jejich práci sledujeme a inspirujeme se jí, začínáme čím dále zřetelněji chápat, že naše přítomnost by nebyla bez společné minulosti s českými Němci a Židy nikdy úplná. Zatímco o židovské hřbitovy se už začínáme starat, měli bychom si začít všímat i těch německých. I ty patří k naší české kultuře! K tomu nám pomáhej dobrá vůle!
Antikomplex (*1998)
Antikomplex je nezisková organizace, která se zaměřuje na občanské a školní vzdělávání na téma Sudety a německá menšina, pořádá o tomto námětu výstavy, přednášky, vydává knihy.
Hlavní vydané práce:
2004 Zmizelé Sudety
2006 Proměny sudetské krajiny
2010 Sudetské příběhy
2013 Zůstali tu s námi