Daniel Everett aneb vědecký spor z pralesa

I přijel až z Massechusetts na Moravu do Olomouce mág Chomsky, aby se účastnil lingvistické konference, ale do české duše se nezapsal tím, co pro lingvistiku vykonal, nýbrž že srovnal nesrovnatelné, když český disent označil za fešácký a protěžovaný, zatímco salvadorský byl krvavě potlačený a západními intelektuály přehlížený. Zajímavě tento rozpor komentoval Petr Fischer. „Chomsky západní tradici myšlení a civilizace miluje, a to natolik, že se dopouští i výroků, které zavánějí nenávistí. Jenže motorem Západu bylo vždy to, že i nenávistné proudy dokázal přetavovat do užitečné životní proměny. Není to ani tak řecká, jako spíše židovská vrstva Západu, kterou tu Chomsky akcentuje. Jako Žid dobře ví, že jen Žid dokáže nejvíce nenávidět Žida. A že v této sebenenávisti umí znovu láskyplně najít sám sebe.“ Sakra! O tom, co tento mág znamená pro lingvistiku, se člověk nedozvěděl nic a o čem mluvil na konferenci jakbysmet. A proto slyšte jinou story, v níž náš mág hraje také svou nenávistnou roli.
daniel_everettTen příběh začal jako mnohé jiné předtím a na podobné jsme zde již narazili (naposledy na práci rodiny Kueglerových na Nové Guineji). Jistý mladík Daniel Everett, narozený nedaleko mexických hranic, kde jeho otec pracoval jako příležitostný kovboj, se nechal svého času ošálit hlasy misionářských manželů Grahamových do té míry, že se nejen rozhodl následovat jejich cestu, ale dokonce si vzal ve svých 18 letech i jejich dceru Keren za ženu. Další postup byl stejný jako v případě Kueglerových: následovala studia lingvistiky, neboť budoucí hlasatelé Kristova učení se museli nejen naučit překládat bibli do mnoha jazyků, ale museli se též vycvičit v terénní jazykovědě. Po čtyřech měsících tréninku v džungli a třech semestrech studií jazykové analýzy, překladatelské dovednosti a literární zběhlosti následovala cesta do zaslíbené země: manželé Everettovi se v roce 1977 (již se třemi dětmi) vydali do Brazílie k indiánskému kmenu Piraha. Ještě je čekala jednoletá příprava, aby se celá rodina naučila portugalsky, což byla nezbytnost při pobytu v hostitelské zemi, a hurá do práce. Onen kmen žil v zapomenuté enklávě při řece Maici, přítoku veletoku Madeira, jenž zásobuje z velké části nejvodnatější tok světa Amazonku.
To však náš hrdina ještě netušil, co ho čeká za hluboké rozvraty lidské, osobní i vědecké. Skutečnost je taková, že po dvaceti letech pobytu mezi domorodci znal veškeré taje jejich života.

ZÁHADNÍ PIRAHOVÉ
Pirahové byli kdysi součástí mocného indiánského národa Mura, ale mluvčí původního jazyka (srozumitelného s jazykem našich domorodců) se zcela asimilovali v portugalsky mluvícím prostředí říčního údolí. Naproti tomu zmínění Pirahové žili ještě ve druhé polovině 20. století přesně tak, jak máme popsáno ze zpráv prvních Evropanů, kteří se do této části Amazonie dostali o dvě století dříve. Byť některé rozdíly jsou již dnes patrné na první pohled: ženy nosí šaty a muži šortky, což ještě před 75 lety neplatilo a obě pohlaví se promenovala na březích řeky Maici nahá.
daniel_everett_2Tito Indiáni žijí přímo u vody. Jejich domy se staví vždy s výhledem na řeku a jsou tak blízko vody, aby lidé v období sucha (domorodci této době říkají „mělká voda“) mohli spát v noci přímo na břehu v písku. Přes den si staví jen malé přístřešky proti slunci pro kojence a malé děti, jinak jedí a tráví veškerý volný čas na písečném břehu řeky. Musí to být hezký pohled, když celá vesnická komunita, asi padesát až sto lidí, se položí večer do vyhřátého písku. V období dešťů (této době domorodci říkají „hluboká voda“) žijí obyvatelé vesnice ve svých domech s tím, že každý slouží pouze jedné rodině.
Ta se obvykle skládá z jednoho staršího páru a jejich synů a dcer, takže jde vlastně o nukleární rodinu, jako je tomu u nás. Někdy zůstávají u původní rodiny ještě manželky či manželé vdaných či ženatých dětí, než si postaví vlastní dům. Domy stojí sice podél řeky, ale jsou ukryty v pralese asi deset až padesát metrů od sebe. Mnohdy se stává, že vesnice neleží jen na jedné straně řeky, protože občas si sourozenci postaví své domy naproti sobě na obou březích. Již na první pohled je zřejmé, že vesnice v období dešťů čítají méně lidí než v období sucha. Všechny tyto roční proměny zachytil Everett i v jejich jazyce.

SOLIDARITA, SEX, SVATBA, ROZVOD
Ačkoliv Pirahové žijí v nukleárních rodinách, mají vyvinutý smysl pro solidaritu, takže je u nich běžné, že se starají také o jiné členy vesnické komunity. Je pro ně nemyslitelné, že by se rodina nepostarala přes den o cizí dítě, nebo že by si neosvojila vesnického sirotka. Totéž platí o starých lidech, kteří již nemohou vykonávat běžné denní práce; domorodci na to odpovídají, že když byli mladí, tak jim tito lidé také pomáhali, takže je jejich povinnost se o ně na oplátku postarat ve stáří. Dokonce těmto starým lidem říkají „otče“ a „matko“. Everett přiznává, že nikdy nezažil, že by vesnice v těchto případech na někoho vyvíjela nějaký nátlak. Oni to prostě považují za přirozené.
Pirahové nemají zvláštní obřad pro svatbu. Manželství je považováno za uzavřené, když dva lidé spolu začnou žít. V případě, že jde o dva již sezdané jedince, jejich počáteční soužití začíná romantičtěji: odejdou spolu na dva až čtyři dny z vesnice a po návratu se buď vrátí ke svým partnerům, jakoby se nic nestalo, nebo začnou žít spolu. To je indiánský způsob rozvodu. Vztahy mezi muži a ženami jsou rovnocenné, jak ve smyslu pracovní zátěže, tak pokud jde o společenské postavení. Vztahy mezi oběma pohlavími jsou prý srdečné a plné flirtování.
Sexuální vztahy mužů a žen, ale i chlapců a dívek jsou velmi otevřené až volné a to i v případě nesezdaných párů. Ostatně při společném zpěvu a tanci na břehu řeky a při světle měsíce a hvězd se tomu skutečně asi nedá odolat. Vztahy mezi mladými a starými jsou velmi přátelské a solidární, ani z jedné strany není vidět nějaký nátlak na řešení případných konfliktů. Podle Everetta děti až do 10 let se mají jako v bavlnce, jak se o ně starají nejen rodiče, ale i ostatní vesničané kolem nich. Mezi 10 až 13 lety se děti začínají zapojovat do práce: je to přirozený postup a mládež se tomu nijak nebrání.

RYBY, OVOCE, OŘECHY A JINÉ
Pirahové jsou rybáři a sběrači, pěstování plodin se příliš nevěnují. Živí se hlavně rybami a divoce rostoucími plody a ořechy, podle toho, jaké je zrovna období roku. Velké ryby pečou vykuchané přímo na ohni, z menších ryb vaří polévky. Ryby sice suší a udí, ale to je pro ně obchodní artikl, sami si žádné zásoby nedělají, spoléhají na vždy plodnou přírodu kolem sebe. Říkají: „Schovávám si maso v břiše svého bratra“; což znamená, že když sami neuloví, vědí, že dostanou rybu od někoho jiného, a příště zase oni dají jemu. Ryby loví především s pomocí luku a šípů: v této technice jsou neuvěřitelně zruční.
Nejdůležitějším rysem jejich materiální kultury je absolutní nezájem o budoucnost, že by si třeba nalovili ryby pro příští den, kdyby lilo, což se v období dešťů skutečně stává. Tomu odpovídá i jejich materiální vybavení: vyrábí sice velké a účinné luky a šípy, ale jejich domy jsou spíše pouhé prostorné přístřešky proti dešti, neboť nemají ani stěny; ostatně to ani v prostředí deštného pralesa nepotřebují. Jednoduchá konstrukce domů ze dřeva je pokryta palmovým listím a takový příbytek se dá vždy relativně rychle postavit.
Jejich vybavení doplňují už jen hrubě upletené koše, sloužící pro přenos potravin, případně jiných věcí, ale ty se obvykle po dvou, třech použitích vyhodí. Dělají také ozdobné náhrdelníky, kdy na domácky spředené bavlněné nitě navlékají semena, zvířecí zuby, korálky, ale také otvírací očka z plechovek od piva. Jejich hlavní účel je ovšem ochranný: mají chránit proti zlým duchům žijícím v pralese; teprve potom slouží jako okrasný předmět na krku majitele. Oblečení získávají výměnou za sušené či uzené ryby od Brazilců, ale nepotrpí si na žádnou módu.

SVĚT PLNÝ DUCHŮ
Hmotná kultura Pirahů je tedy především funkční a okamžitě použitelná: nic se neschovává na příště, co není hned použitelné, se zahodí nebo někde zapomene. Dokonce i jejich kanoe, na nichž je jejich život na řece závislý, si pořizují nikoliv ze dřeva, ale pouze z kůry stromů. Pokud se u nich objeví nějaké pevnější plavidlo, jde obvykle o výměnu s Brazilci. Občas drží hladovku, ale ne proto, že mají nedostatek jídla, ale protože chtějí mít tělo „tvrdé“ jako našinci z fitcenter. Dokonce i velmi málo spí, protože si celé noci povídají, takže si mezi nimi návštěvník moc neodpočine. Jejich náboženské představy nenesou žádné známky propracovaného systému víry, ale mají slušnou rituální kulturu; rituály jsou vždy doprovázeny tanci a mají ucelenou představu o světě duchů, kteří je obklopují, což rádi vyjadřují jednoduchými maskami, které prezentují vždy charakter ducha, jehož představují. Tyto rituály mají svůj časový kalendář, který se orientuje podle fází měsíce; nejčastěji se konají při úplňku. S duchy mluví vždy jen muži, obvykle přitom mění hlas (říkají, že duch mluví „rychlými ústy“). A aniž by byli v nějakém transu, tvrdí, že si z toho představení nic nepamatují.
Duchové podle nich obývají různá místa: někteří žijí na vysokém nebi, jiní na stromech, další v dírách v zemi. Lidé se jich jednak bojí, ale hlavně mají vůči nim určitý respekt, byť se k nim nikdo nemodlí, ani se jim nedávají nějaké oběti. Dokonce nikdo z domorodců nemá nějaké preferované postavení, které by mu dávalo právo s nimi přednostně komunikovat. Z Everettova pozorování jejich náboženských představ vyplývá, že spíše než aby tito lidé rozlišovali duchy podle jejich domnělých charakterů, vycházejí spíše z jisté zkušenosti. Což neznamená nic jiného, než že jim přiřadili určitou příjemnou, ale spíše nepříjemnou situaci, kterou sami zažili.

LIDÉ BEZ MINULOSTI A BUDOUCNOSTI
Pirahů je dnes už jen pouhých čtyři sta osob a při pohledu na ně asi každý návštěvník pozná, že už prošli rozhodující fází akulturace či přímo etnocidy. Působí v evropských šatech jako většina kulturně a sociálně vyloučených obyvatel světa. Nicméně Everett díky svému lingvistickému vzdělání pochopil, že to jediné, co z jejich původní kultury ještě zůstává nedotčeno, je jejich řeč. Soudí, že jazyk je věrohodným obtiskem světa, který v hlavách jeho mluvčích přežívá. Co jazyk neobsahuje, to v jejich světě neexistuje.
Everett brzy zjistil, že Pirahové nemají minulý čas, ale nejen to: oni neznají ani číslovky a tudíž neumí vůbec počítat. Z toho mu potom vyplynulo, že u nich musí mít jiný význam i pojetí minulosti. A co budoucnost? Náš lingvista zjistil, že mají dvě koncovky, které mají časový význam. Koncovka „a“ znamená „vzdálený“ a koncovka „i“ potom „blízký“ čas. Ty se tak používají pro vyjádření minulých nebo přítomných dějů a událostí, ale hlavně zda mluvčí mluví o své zkušenosti (co se přihodilo jemu) a nebo hovoří o tom, co právě provádí (co bezprostředně vědomě kontroluje). Ve skutečnosti mají Pirahové velmi málo slov pro vyjádření času: mají nyní a vždy (říkají „čas se vleče“); pro vyjádření denních fází znají během dne (říkají „při slunci“), poledne (hovoří „v silném slunci“), ještě za tmy („jít při ohni jíst“), západ nebo východ slunce („ono přichází včas“), den je „oheň“, noc „být při ohni“, jiný den „při jiném ohni“; pro vyjádření období používají pro období sucha „nízká voda“, období dešťů „vysoká voda“, pro úplněk „čas velkého měsíce“. Z toho všeho už jaksi plyne, že čas není vůbec jejich pánem, a jazyk to jen plně reflektuje. Pak je tedy otázka, zda se mají učit děti Pirahů svůj jazyk tím, že začnou gramatikou. Oni ji mají totiž značně odlišnou nejen od té naší.

POJMENOVÁNÍ PŘÍBUZNÝCH
Ukazuje se, že jazyková omezení řeči Pirahů vycházejí z jednoho jediného principu: oni rozlišují jednotlivé gramatické módy pouze podle toho, zda vycházejí z jejich zkušenosti či nikoliv. Pro ně už jinak častý pohled na kanoi, jak se vynoří za ohybem řeky, představuje cestu do jiné časové dimenze, kterou nedokážou popsat svým jazykem jako my. Tento zmatek v čase, jak ho my cítíme, Pirahové mají i v příbuzenské terminologii, tedy v pojmenování jednotlivých příbuzných. Oni rozlišují pouze jedním termínem moji generaci (já a moji vrstevníci), generace nade mnou (lidi starší než já) a generace pode mnou (lidi mladší než já).
Na této časové ose „starší než já – já – mladší než já“ nerozlišují časový odstup, ale pouze to, kdo má nad kým kontrolu: starší mají kontrolu nade mnou a já zase nad mladšími. Je to sice jednoduché, ale trochu nepraktické, neboť je těžké s tímto jazykovým vybavením stanovit třeba sňatková pravidla, která stojí na principu zákazu incestu. Takže jak Pirahové odlišují mezi mnou a mými biologickými sourozenci, když všichni patříme k jedné generaci? A to v situaci, kdy děti ve vesnici mohou žít nejen u svých rodičů, ale i u jiných příbuzných, což platí dvojnásob pro děti, jimž chybí jeden či oba rodiče.
Spíše z této nomenklatury příbuzných vyplývá, že pravidla Pirahů jsou příliš rozvolněná a každý si může vzít, koho chce. A přesto tvrdí Everett, že se nesetkal s tím, že by docházelo ke sňatkům mezi sourozenci nebo mezi příbuznými z odlišných generací. Byť tedy Pirahové představují kulturu s výrazně jednoduchými materiálními i duchovními atributy, nevzbuzuje to obavu, že by princip zákazu incestu byl zde ohrožen. Ale v každém případě tito lidé rozlišují na základě vlastní zkušenosti jednotlivé generace podle toho, kdo se o koho stará a radí mu.

NÁROD BEZ MÝTŮ A LEGEND
Podivuhodný je ještě jeden fakt: Pirahové nemají žádný svět mýtů, nedokážou takový svět vytvářet, protože nemají minulost. Ale nejen to, oni nemají pro jistotu vůbec žádné fiktivní či imaginární nápady, natož potom nějakou narativní slovesnou kulturu. To ostře kontrastuje s jejich jazykově blízkými Mory, s nimiž v dávných dobách tvořili jeden národ. Ti měli naopak velice bohatý soubor textů, jež vyprávěli o minulosti, ale bohužel dnes jejich slovesné umění existuje jen v portugalštině, takže není možné provést nějaké srovnání, jak oni nakládali se svým jazykem.
V každém případě se můžeme domnívat, že nějaké texty o minulých časech tito Indiáni, mluvící kdysi příbuzným dialektem, měli, ať už to mohli být legendy nebo jiné vymyšlené texty. Ale Pirahové se straní vyprávět i příběhy, které se mohli dovědět od Brazilců žijících podél řeky Maici, třeba příběh známý v celé Amazonii o růžových delfínech, kteří se v noci objevují v lidské podobě a hledají mezi Indiány ženy vhodné ke sňatku. Svět je podle Pirahů neměnný, stále stejný od nepaměti a nebyla žádná minulost, od níž by se odvíjela přítomná doba.
Everettovi připadali jako teroristi, jež hubí na potkání jakoukoliv orální kulturu. Ostatně už jeho předchůdci, kteří po zkušenostech s příbuznými Mory chtěli něco vypáčit i z Pirahů, nikdy neuspěli. Nikdo nebyl schopný s nimi navázat rozhovor o mytických postavách a příbězích, dokonce bylo složité jim i vnuknout nějakou představu, jež by „zaváněla“ minulostí. Ostatně i sám Everett, který k nim přijel v úloze misionáře a žil mezi nimi s celou početnou rodinou, měl omezené pole působnosti, neboť celé Ježíšovo poselství jim musel zprostředkovat jako komiks odehrávající se v přítomnosti. Bez vztahu ke knize Genesis a jiným biblickým příběhům, neboť by jim jeho ovečky nerozuměli.

PIRAHOVÉ VERSUS CHOMSKY
Ale nebylo jen to: Pirahové neznali čísla, neuměli vyjádřit jakékoliv množství; když se jich někdo zeptal, kolik mají dětí, uměli je vyjmenovat, ale počet neřekli. Navíc měli problémy s vyjádřením barev, jakoby trpěli jakousi podivnou duševní barvoslepostí. Everett tak objevil u Pirahů zvláštní svět, který neznal čísla, číslice, počítání ani povšechné vyjádření počtu (málo, hodně apod.), trpěl absencí barevných pojmů a neměl dostatečnou zásobu zájmen, aby se daly přesně určit jednající osoby. Když k tomu přičteme, že Pirahové neuměli ani příliš kreslit, jak je patrné z velice hrubých roztřesených postav představujících duchy, potom spolu s tím, co už o nich víme, to vše muselo omezovat jejich vyjadřovací schopnosti.
A právě zde je chvíle navrátit se k Noamu Chomskému. Jeho celoživotním dílem bylo pojetí „univerzální gramatiky“. Tedy že všechny lidské jazyky mají společný základ a že každý člověk je jím vybaven od narození. Děti se naučí mluvit, aniž by znaly gramatiku. Tím změnil pohled lingvistů na gramatiku i na jazyk jako takový. Jeho důraz na formální popis jazyka byl před 50 lety skutečně inovativní. A odtud byl již jen krok k tvrzení, že základní struktury jazyka, které jsou zásadní pro naši schopnost se verbálně vyjadřovat, jsou nám vrozené. Řečeno dnešní terminologií: nejen schopnost fonetického vyjadřování, ale i „univerzální gramatika“ všech jazyků mají svůj genetický původ. Zatímco fonetice řeči (proto, abychom rozuměli hláskám a slabikám a uměli je vyslovovat) se musíme odmalička učit, tak strukturální vztahy jazyka, jež se řídí gramatikou a větnou syntaxí, se dítě naučit nemůže. A zde je skryto jádro rozepře. Pirahové ukazují, že rozhodující gramatické vlastnosti jazyka nejsou pouze v korelaci se sociálními a kulturními daty, ale mohou jimi být také ovlivněny. Co to může znamenat pro povahu lidského jazyka, nebo alespoň pro Pirahy samotné a jejich jazyk? Zde se Everett veřejně postavil Chomskému. Podívejme se proč.

POUČENÍ Z AMAZONIE
Poslední zvláštností Pirahů, kterou Everett zdůrazňuje, je jejich poslední neužitečný rys, neboť jsou přes všechny kontakty s vnějším světem, které trvají posledních dvě stě let, pořád uzavřeni ve svém jazyce, aniž by přijímali nějaké jazykové inovace jako naše moderní jazyky. Portugalština je s jazykem těchto domorodců nesouměřitelná a nelze tyto dva jazyky srovnávat ani z hlediska kulturního, jak se v daném kontextu používají, ani co do jejich vnitřní struktury z hlediska gramatického. Indiáni to shrnují jednoduše: „Naše hlavy jsou jiné“; svůj jazyk nazývají „přímočará hlava“, zatímco portugalštinu „křivolaká hlava“. Oni jsou „přímočaří“, zatímco Brazilci všechno zašmodrchají.
Náš misionář byl přesvědčen, že přišel některým věcem na kloub. Dvacet let mezi Pirahy ho opravňovalo účastnit se vědecké diskuse se závěry, k nimž dospěl ze své zkušenosti s domorodci od řeky Maici. A tvrdí: jestliže je kultura kauzálně obsažena v gramatických tvarech a od dětství se musíme učit kultuře (vědomě a záměrně), pak totéž platí i pro gramatiku – také se jí učíme (podvědomě stálým opakováním). Proto musí být práce vědce lingvisty vždy spojena s pozorováním rodilých mluvčí přímo v terénu, tedy u nich v jejich prostředí: ve vesnici, v domě, při jejich práci a zábavě, neustálým posloucháním jejich řeči a mluvy.
A nikoliv pouze s tím, že vytvořím ve své pracovně na univerzitě abstraktní modely gramatických tvarů a forem. Lingvista musí být zároveň i dobrým etnologem. A Everett přitvrdil: studie, které hledají pouze umělé gramatické konstrukty v souborech lingvistických dat, která odpovídají konkrétním kulturním situacím, jsou v podstatě nedůvěryhodné, protože jsou příliš daleko od skutečného skutečného života. To platí zejména pro malé jazyky, jimiž mluví jen malý počet osob (což byla původně situace všech přírodních národů).

ZLÉ ROZUZLENÍ
Tam mezi lidmi je nutné pochopit celou kulturní matrici, z níž jazyk povstal, a teprve poté jej řádně popsat a vyhodnotit, aby mohl být použit v oblasti teoretického výzkumu. To, co je zvláštní, může být v etnologii i jazykovědě stejně důležité, jako to, co je obecné. Náš znalec Pirahů, původně misionář a lingvista a nakonec etnolog a ochránce „svých“ domorodců si však těmito závěry ošklivě naběhl. Domníval se, že diskuse kolem jeho studia života a jazyka Pirahů povede k dalšímu rozvoji lingvistických poznatků.
Nevnímal ztrátu nebo proměnu jednoho jazyka pouze jako konec celé jedné (tedy „své“) kultury, ale jako ochuzení vědecké disputace o úloze gramatiky jakožto vnitřní struktury kteréhokoliv jazyka. A byl zato hozen lvům. Sice chápal, že Pirahové představují jistý marginální případ, který nás alespoň poučí o tom, jak jeden indiánský jazyk postupně zaniká, aniž by zcela vymřeli jeho rodilí mluvčí. Ale pořád spoléhal na to, že se podaří na tomto příkladu oslabit pozici „univerzální gramatiky“ z dílny Chomského. Ten s ním ovšem neměl žádné vědecké slitování, i když ho z počátku v jeho výzkumu podporoval, a veřejně ho označil za „šarlatána“. Tím výrazně oslabil jeho ambice, protože když papež nad někým vyřkne, že je antikrist, má to spočítané. A jak vidno funguje to v církvi svaté i ve vědě.
Dalo by se říci, že Everett prohrál všechno. Spolužití jeho rodiny s Pirahy vedlo k tomu, že zatímco měl „své“ domorodce přivést ke Kristově víře, stal se opak: čím déle mezi nimi žil, tím rychleji ztrácel svoji vlastní víru, až se z misionáře stal ateista. Jeho žena na tento obrat reagovala odjezdem i s dětmi z Amazonie a dvě z jeho dětí ho následně zapudily. FUNAI (brazilská nadace pro Indiány), zřejmě za přispění Chomského, mu zakázala vstoupit na území „jeho“ etnika. Bez boha, bez rodiny, bez Pirahů a bez respektu kolegů Everett bojuje dál: držme mu palce, i když nemusí mít ve všem pravdu. A Chomsky? Má se dobře. Se svou sebenenávistí jezdí láskyplně po světě, sbírá vavříny, medaile a vyznamenání.

Daniel Leonard Everett (*1951) Americký etnolog a lingvista, který prožil dvacet let studiem kultury, denního života a jazyka indiánského etnika Piraha v brazilské Amazonii, působí na Bentley University v Massachusetts.
Hlavní práce:
1991 A língua piraha e a teoria da sintaxe: descriçao, perspectivas e teoria
1997 Wari’: The Pacaas-Novos langure of western Brazil
2008 Don’t sleep, there are snakes: life and language in the Amazonian
2012 Language: The cultural tool

Přidat komentář

2 komentáře u „Daniel Everett aneb vědecký spor z pralesa

  1. Tento článek je o tom, jak plivnout s poza rohu po Chomském. Ubohé.