Dylanovy mediální šarvátky

Pokud jste Dylana sledovali uprostřed 60. let a zajímaly vás hlubší články či rozhovory, nenašli jste je v tehdejších hudebních časopisech, jako byl britský Melody Maker či americký Billboard. Naopak, jeden z prvních fundovaných rozhovorů otiskl časopis Playboy, bez jakékoli pikantní motivace.

Nutno upřesnit, že Playboy byl v širokém spektru amerických médií navzdory erotickému zaměření časopis orientovaný na čtenáře movité, vzdělané a kulturně vnímavé, nejednalo se o bulvární plátek. Autorem rozhovoru byl renomovaný jazzový kritik Nat Hentoff, postava podobně jako Dylan mainstreamu velmi vzdálená. Jeho rodiče byli židovští přistěhovalci z Ruska, vyrůstal v prostředí anarchistů, komunistů i trockistů a v židovské komunitě si rychle získal pověst rebela a kacíře. Ve svých dvanácti letech, v době židovského půstu Jom Kipur, seděl na ulici, která vedla k místní synagoze, a pomalu ukusoval sendvič se salámem. „Nechtěl jsem budit pohoršení, jen jsem si chtěl na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být vyvržencem společnosti,“ napsal.

Hentoff se přátelil s kontroverzním komikem Lennym Brucem, který byl několikrát zatčen pro obscénnost. Když byl Bruce souzen, Hentoff vystoupil na procesu jako svědek obhajoby. Psal pro deník Washington Post, jazzový časopis Down Beat a plných padesát let pro kulturní magazín New Yorker. Je autorem textu na obálce alba The Freewheelin’ Bob Dylan (1963), o rok později napsal pro New Yorker Dylanův profil. Sám se prohlašoval za židovského ateistu, a přitom v Dylanově tvorbě jako jeden z prvních odhalil židovské inspirace. Když roku 1976 Dylan vydal album Desire, Hentoff je charakterizoval slovem „klezmer“, což byl termín, který přešel do obecného užívání až později, nejprve díky klarinetistovi Andy Statmanovi a jeho albu Jewish Klezmer Music a v 90. letech díky Klezmatics a dalším skupinám.

Pokud jste Dylana sledovali uprostřed 60 . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář