Eugen Brikcius uvádí: Díl desátý/Andrej „Nikolaj“ Stankovič & Karol Sidon

Andrej „Nikolaj“ Stankovič (1940–2001)

Byl Andrej Stankovič víc básník, nebo houbař?

On byl jenom básník. A jaký! Houbař – to bylo pouze okrajové povolání. Přesto byl čestným předsedou České mykologické společnosti. To mu umožňovalo například vstupovat na trávník v parku nebo nepovoleným prodejcům hub převracet jejich stolky. Ale řekl jste Andrej. My jsme mu říkali výhradně Nikolaj. Vyslovovat měkce: „Nikolaj“, nikoli „Nykolaj“. Počat i povit byl v Prešově. A nekočoval. Spíš se kočkoval. Sám se sebou. A přitom se pochichtával. My ostatní jsme nebyli partneři v dialogu, ale vděční posluchači. On pořád skládal verše. I když zrovna hledal houby. Jedno dvojverší lepší než druhé. A dokonce ustavil nový básnický žánr: šémovou poezii.

Prosím?

Šémovou poezii.

Co to znamená?

V té poezii se vyskytoval řádkově, nebo meziřádkově šém. Premiérovým kouskem tohoto žánru, spíše podžánru, bylo dvojverší: „Šampaňský, šampaňský, / to je ten šém panský.“ Pak to šlo přes různé šémové peripetie, jako „Mistr Jirásek měl šém, / plným názvem Proti všem“, a skončilo to, bohužel nebo bohudík, mnou. Jednou jsme měli společné vystoupení, ještě s Pavlem Šrutem, a Nikolaj chtěl najít to pravé dvojverší v jedné ze svých sbírek, a trvalo to minuty, pak pětiminuty, celou věčnost, to už publikum začínalo pískat, a tak jsem mu musel skočit do řeči, kterou nepronášel, a sice dvojverším: „Loudil sis o šém, / a dostals košem.“ Nikolaj mi to později vrátil, dosti barbarským způsobem, při jiném vystoupení, kdy mě vůbec nepustil ke slovu.

Proč se Stankovičovi říkalo Nikolaj?

To nevím. Nejspíš mu tu přezdívku přišili jeho první, tedy ještě slovenští kamarádi. Ti se ovšem touto přezdívkou natolik vyčerpali, že už se v další Nikolajově historii přestali vyskytovat.

Obohacoval Stankovič vaši spolupráci svým původem?

Obohacoval Čechy tím, že byl Nikolaj. On mluvil česky. Ostatně Kafka taky mluvil česky. A česky dokonce psal. Kafka nikoli. A Nikolaj své české verše čas od času naprosto funkčně obohacoval svou prešovštinou.

On ale míchal dohromady víc jazyků. Ostatně vy taky. Tady jste našli společnou řeč?

Pravděpodobně ano. Navíc mi konvenoval i jeho dvouveršový minimalismus. Jeden čas jsem ho dokonce nutil, protože ta dvojverší byla opravdu dobrá, aby své delší básně rozparceloval na dvojverší. A když to neprovedl on, provedl jsem to já.

Byl rád?

Odpověděl mi dvojverším, které si bohužel nepamatuji.

Stankovič vystudoval knihovnictví…

Ano, ale k závěrečné zkoušce jej museli odtáhnout, on sám k ní jít nechtěl. Absolvoval až v pětasedmdesátém roce prací o staroříšském Josefu Florianovi.

To už jste se znali?

Poznali jsme se v roce šedesát sedm.

Studia knihovnictví pak byla hlavním důvodem, proč skončil po revoluci v Havlově hradní knihovně?

Ano. Byl jsem zrovna s jeho ženou Olinkou, když někdy o prázdninách devadesát přinesli dopis. Tehdy bydleli na Kampě, hned u Čertovky. A v tom dopise Václav Havel sděloval, že Nikolaje jmenuje svým knihovníkem.

Andrej „Nikolaj“ Stankovič (1940–2001)

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář