Eugen Brikcius uvádí: Díl dvanáctý/Ivan Wernisch & Pavel Šrut

Ivan Wernisch (1942)

Ivan Wernisch je stejný ročník jako vy. Je dvaačtyřicátý rok minulého století něčím specifický, výjimečný?

V roce 1942 se nás narodilo vícero takových. Byl to povedený ročník.

Oba jste napsali řadu básní v němčině. Četl jste ty jeho kousky? Jak Wernischovi to veršování v němčině šlo?

Wernischovy německé kousky vycházejí často z homonymity některých slov, jako „gib acht, gib neun“. Veršování v němčině mu jde, vybrané homonymum se kromě jiného rýmuje samo se sebou. Uvedu český příklad tohoto fenoménu. Jeho autorem je Pavel Šrut: „Tak jako víno z vinice / tak vzešla z viny vinice / pochována je travička / a roste na ní travička.“

Vy to máte taky tak?

U mne je homonymem jedno každé slovo. A neplatí to jen pro německou tvorbu. Někdy je třeba v zachovaném rytmu básně dotyčné slovo definovat. Podobně jako u Wernische jde o obohacení: „Pojďme těla spojit / ať nám může dojít / že jsme spojenci.“

Vy jste Wernischovi dokonce svěřil k překladu do češtiny svou báseň „Dadaisté“…

Když jsem se ještě z cizích jazyků sám nepřekládal, vyzval jsem Ivana, aby přeložil mou německou báseň Dadaist. Ta zní v originálu takto: „Wer da ist / ist Dadaist / da die / die da nicht mehr stecken / die / die da noch stecken / schrecken.“

A ten překlad?

„Je to jisté / že tady jste / dadaisté / vy kdož / kdož tady už netrčíte / kdož / kdož tu ještě trčíte / skučíte.“

Vy jste si ten text ale nakonec přeložil po svém…

Ano. Z copyrightových důvodů a ve správném rytmu. Zde je: „Vy tady jste / dadaisté / neb ten / kdo tu není / na ty / kdo tu lení / zuby cení.“

Takže jste se neshodli. Wernisch měl tatínka sudetského Němce a maminku zapálenou komunistku. V tomhle punktu se, předpokládám, taky neshodujete…

Předpokládáte správně. Oba moji rodiče byli antikomunisté. Ivan si aspoň mohl vybírat.

Wernisch vystudoval v Karlových Varech keramickou průmyslovku. Cítíte tu keramiku v jeho básních?

Cítil to hlavně Ivan. Když si upustil džbán na nohu, nějakou dobu pajdal. Když si upustil na nohu báseň, neobešel se – a svoji báseň – bez berlí.

Zaregistroval jste jeho prvotinu Kam letí nebe z jednašedesátého?

Zaregistroval jsem ji až poté, co jsem ji bezděčně parafrázoval. Ivanova báseň Tak se chytají můry začíná „frází“: „Lampa se pouze polorozsvítí / aby tvář muže za stolem / zůstala utajena.“ A moje povídka Jak se básník Wernisch proměnil v Magického Johnsona končí parafrází mně tehdy neznámé fráze, parafrází obohacenou prozrazením identity „muže za stolem“: „Wernischova svíce / nechce svítit více / kdo to poví Wernischovi / když bovi non licet.“

Na jednom místě svého sebraného spisu uvádíte Wernische v širším okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Vy jste ho tam přivedl?

Max Brod měl několik pražských kruhů, nejdůležitější byl ten vnitřní; Jindřich Chalupecký měl svůj okruh; Křižovnická škola má členy, k nimž jsou jedinou alternativou nečleni. Ivan Wernisch je formálně nečlen, patří do kategorie praktikujících sympatizantů. Ostatně Ivan má svou vlastní školu, kde je jediným žákem, a dokonce i premiantem. A ještě jedna připomínka: Do Křižovnické školy nebyl nikdo přiváděn. Stávající členové, i zemřelí nesmrtelní, se tam přivedli sami.

Ivan Wernisch (1942)

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář