Eugen Brikcius uvádí: Díl jedenáctý/Jiří Gruša & Petr Král

Jiří Gruša (1938–2011)

Když jsme o Grušovi mluvili poprvé, zmínil jste, že se svého času „pantograficky rozšířil“. Kdy se to stalo?

V polovině osmdesátých let. Když jsme se po dlouhé pauze uviděli v Bonnu při příležitosti každoročního setkání PEN-klubu pro německou jazykovou oblast, došlo k politováníhodnému „pantografickému incidentu“. Pořadatelé konference Jiřího na tato setkání nezvali, ačkoli v Bonnu dokonce bydlel. Zřejmě netušili, že se později stane prezidentem PEN-klubu světového. Opět jednou musela jít hora k Mohamedovi. Spolu s Alexejem Kusákem jsme Jiřího navštívili. Ze zámku Eichholz bylo do Bonnu blízko. Leč co se nestalo. Naneštěstí jsem si povšiml, že se Jiří „pantograficky rozšířil“, a hned mu takto formulovaný dojem sdělil.

Přibral na váze?

Byl to nepovedený žert. Málem to dopadlo jako ve stejnojmenném Kunderově románu. Jenže tady nešlo o politickou osudovost žertu, ale o pantografické zúžení našeho přátelství. Naštěstí se vše po čase vrátilo do starých dobrých kolejí. Shodli jsme se, že podle Freuda je vtip šestý chybný úkon. Zejména je-li vydařený.

Vy máte taky s „pantografickým rozšiřováním“ zkušenost?

Stejně jako Jiří se nedívám do zrcadla. Třeba bych se v něm neviděl, jak je tomu v případě obětí i objetí hraběte Draculy.

Gruša začínal jako literát, k stáru se dal aktivně na politiku: byl ministrem školství, velvyslancem České republiky v Německu, pak v Rakousku, šéfem mezinárodního PEN-klubu. Měnily ho funkce? Mění člověka mocenské pozice?

Výčet honosných funkcí musím doplnit: stal se také ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni. Je to jeden z nejprestižnějších postů. Funkce Jiřího ale nezměnily, vlastně ani nemohly. Sotva vylezl z kolébky, byl už ministrem školství, avšak zatím in potentia, teprve později in actu. U většiny ostatních však platí, že pánbůh míní, mocenské pozice mění. Mohl bych uvést jmenné příklady, ale o mrtvých jen v dobrém – o živých nemluvě.

Vás by velvyslancování bavilo?

Možná by to byla interesantní etuda. Místo „mistře“ by mě oslovovali „excelence“. Když byl Jiří velvyslancem ve Vídni, jednou se mi ve své pracovně „vyzpovídal“. Chápal své působení jako představení, kde hraje hlavní roli a své vystoupení se zájmem sleduje. V Českém centru se ho zeptala Eva Kantůrková: „Jak tě mám teď oslovovat? Excelence?“ Jiří odtušil: „Říkej mi ,existence‘.“

Četl jste Grušovy básně, jeho prózy, jeho esejistiku?

Četl jsem Dotazník i další díla. Náramně jsem ocenil báseň, kterou mi věnoval: „Ať neklesají brikcie / a burzy / drží kurzy.“ Posloužila mi jako motto jedné sbírky.

Našel byste nějaké myšlenkové spojnice mezi svým a jeho dílem?

Řekl bych, že společným jmenovatelem je uvědomění si vlastní tvůrčí mohutnosti a z toho pramenící suverenita. Jen buran si může myslet, že jde o pýchu, tedy smrtelný hřích, který, jak známo, nebude nikdy odpuštěn. S Jiřím nás každého tížil jiný smrtelný hřích…

Jaký?

To neprozradím. Snad jen to, že Jiří by ze všeho nejméně rád zažil, kdyby mu byl jeho hřích odpuštěn.

Oba jste laureáty Ceny Jaroslava Seiferta. Gruša ji dostal v roce 2002, vy o třináct let později. Gratuloval jste mu tehdy?

Gratuloval jsem mu, bylo k čemu. Nebyl jsem od něj tematicky tak vzdálen. Jiří ovládal i žánr jazykové grotesky, té vážně míněné. Za jeho velvyslancování ve Vídni jsme se občas bavili o jazyku, a sice v našem mateřském o sousedním německém. Jednou si Jiří zavzpomínal. Když přišel do Němec, německy uměl, ale ne jako česky. Stalo se, že onemocněl. Když se konečné probral z kómatu, zjistil ke své potěše, že německy myslí, mluví a píše, jako by se narodil v Hannoveru.

Byl Jiří Gruša bodrý kumpán, když jste se potkávali?

Dokázal být kumpánem bez onoho přívlastku. Bodří jsou žvanilové v putyce. Když už se stal Jiří něčím kumpánem, byla to pro dotyčného pocta.

Jiří Gruša (1938–2011)

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář