Eugen Brikcius uvádí: Díl pátý/Jiří Němec & Ladislav Hejdánek

Jiří Němec (1932–2001)

Jak jste se s Jiřím Němcem seznámil?

Jiřího Němce jsem poznal při jednom sezení v rámci takzvaného ekumenického semináře, který se konal od roku 1963 v sále Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v ulici V Jirchářích. A to zásluhou profesora Josefa Hromádky, jemuž někteří vyčítali kolaboraci s režimem, na což úplně nevěřím, ale v tomto případě má nehynoucí zásluhu: Bez jeho svolení by seminář nebyl. Pochopitelně riskoval: Ekumenický seminář byl jedinou svobodnou tribunou v té době, o níž vím a již jsem i aktivně zažil. V moderních, tedy poválečných dějinách české země se udála už jen jedna věc srovnatelného významu, a tou je Charta 77, byť jde o aktivitu charakterově jinou. V semináři šlo původně o dialog, což považuji za enormně důležité, za vnitronáboženský dialog mezi katolíky a evangelíky. Později přibyli k těmto dvěma hlavním kongregacím ještě ateisté, židé nebo někteří „osvícení“ marxisté. Pámbů, o nějž šlo od počátku, se postupně začal ztrácet ze zřetele, témata dialogu jej brzy přesáhla. Ne že by se z věřících stali neznabozi, bůh začal ubývat pojmově.

 

Jakou měl Němec v semináři roli?

Němec v ekumenickém semináři exceloval, byl jedním z hlavních duchů, spolu s Ladislavem Hejdánkem. On jako katolík měl za téma Teilharda de Chardin, Hejdánek jako evangelík přednášel o nepředmětném myšlení. Postupně mizejícího pánaboha jsem ovšem vůbec nepostrádal, v rámci dějin katolického myšlení mě zajímala filozofie – Tomáš Akvinský. Ten si myslel, a chtěl, aby to tak bylo, že filozofie je služkou teologie. Jasně vysvětlil, že spolu nemají nic společného; vedl dělicí čáru tak, že filozofii relativně osamostatnil. Němce sice, jak řečeno, zajímal nejvíc de Chardin, jemuž jsem já na chuť nikdy nepřišel, ale na jedné přednášce v semináři se věnoval obsáhle i Tomáši Akvinskému, a dokázal ho vyložit jinak, než jak bylo u tehdejších českých novotomistů, vedených Metodem Habáněm, zvykem. Já jsem na té přednášce, bohužel, chyběl, ale nechal jsem si téma od Němce vyložit později, když mě jednou pozval k sobě do Dykovy ulice, kde tehdy bydlel. Strávili jsme v nepřetržité diskusi o Sumě teologické patnáct hodin. Němec měl knihovnu přes celou zeď a v ní i kompletní vydání Tomáše Akvinského v latině. Stropy byly vysoké a on neměl žebřík. Do nejvyšších pater, kde odpočívala mimo jiné Suma, šplhal po policích jako opice, okamžitě vytáhl potřebný svazek, nalistoval ukázku a přečetl mi ji. V latině, o které nepředpokládal, že bych jí mohl rozumět. Jenže to se přepočítal. A tak jsme se mohli o Sumě bavit. Tehdy ještě česky. Později, to už Němec bydlel v Ječné 7 a já měl za sebou hokejovou reportáž v latině, mě na jednom setkání vyzval: „Loquamur latinam.“ A tak jsme hovořili latinsky. Přičemž platí, čím je téma filozofičtější, tím to jde v latině lépe.

Jiří Němec prodělal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let podstatnou proměnu…

Ano. V padesátých a šedesátých letech byl Němec především filozof katolické orientace, byť vystudoval klinickou psychologii na Univerzitě Karlově a pracoval roky – on, který ráčkoval – na Foniatrické klinice. Koncem šedesátých let jej pak Ivan Jirous seznámil s principy zdejšího undergroundu. Začalo to tím, a to je věc veřejně známá, nikoli drb, že Němec chodil Magorovi za ženou, Věrou Jirousovou, za svobodna Vařilovou; Starej byl, jak se říká, sukničkář. Těm opuštěným, Daně Němcové a Magorovi, pak nezbylo, než aby spolu také začali chodit. To bylo už samo o sobě undergroundové rozestavění figur. V sedmdesátých letech byl Jiří Němec vyloženě undergroundově orientován. Pokud byl v šedesátých letech vzorem katolické rodiny, s Danou měl sedm dětí, pak v sedmdesátých letech tato vzorovost zmizela. Byt v Ječné 7, naproti svatému Ignáci, a byl to obrovský byt, kam se vždycky všichni vešli, se stal jakýmsi undergroundovým centrem: chodilo se tam radit a diskutovat, přespávalo se tam, bydlelo, pilo pivo, konaly se tam koncerty, přednášky. Prostě kazila se mládež. Takže tam vždycky bylo plno.

Do kdy ekumenické semináře v Jirchářích fungovaly?

Nevím přesně. Kolem šesta-, sedmašedesátého roku se můj zájem začal vytrácet. Od osmašedesátého do sedmdesátého jsem pak žil a studoval filozofii na University College v Londýně.

Zmínil jste Němcovu přezdívku „Starej“. Proč „Starej“? To byl váš nápad?

Ano, já jsem mu tak začal říkat a ostatní se přidali. Přišlo mi, že je to nejvhodnější. A nejen proto, že byl o deset let starší než já. Jednou jsme šli do biografu: já, má tehdejší žena Duňa, Magor, Věra Jirousová a Jiří Němec. Než film začal, Jiří šel na bar pro nějaké pokroutky. Dlouho se nevracel, tak jsem se Věry zeptal: „Kam šel starej?“ A ona odpověděla: „Vždyť ty, Evžene, taky nejsi nejmladší.“ To je exaktní důkaz, že jsem přezdívku vymyslel. Jinak by mi to Věra nemohla říct.

Vídali jste se s Němcem dál, napříč sedmdesátými lety?

Vídali jsme se do té doby, než jsem odjel ze země, a to bylo v roce 1980.

O čem jste diskutovali?

Starej byl polyhistor, znal opravdu všechno. A v tom duchu vychovával jak své děti, tak své ženy. Chtěl je učinit moudrými, humanizovat. Ty diskuse byly pojaty ani ne tak filozoficky, jako umělecky – stávaly se uměním řeči, uměním myšlení, s náležitou ironií a pointováním, anebo naopak s vynecháním pointy, což bylo Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, jak to má v titulu, rozhodně blíž. Co víc: Starej byl jedním z těch, kdo formulovali myšlenky Charty 77. On přivedl Magora za Havlem, on propojil máničky s profesory, on mi dal Chartu podepsat.

Vy jste odešel do Vídně v roce 1980, Jiří Němec o tři roky později. Vídali jste se i v Rakousku?

Vídali, ve Vídni jsme byli spolu. Když začal vydávat Zbyněk Benýšek ve třiaosmdesátém roce samizdatovou revui Paternoster, chtěl, abych mu pomáhal, hlavně s poezií. Občas jsem přispěl i povídkou, esejí. A když mě to přestávalo bavit, Starej to vzal místo mě. Dával pozor, aby Zbyněk příliš neujížděl: aby nebyla revue považována za blbost. Pro to měl Jiří Němec náramný talent, to mu šlo vlastně nejlíp: rozlišit mezi blbostí a jejím opakem. Ilustroval bych to následující příhodou. Jednou, seděli jsme zrovna v zahradní restauraci na heurige a děvečka se džbánem vína právě přicházela, vzal Starej kus papíru a na jednu stranu napsal: „Věta na druhé straně tohoto papíru je pravdivá.“ Pak papír otočil a napsal na druhou stranu: „Věta na druhé straně tohoto papíru je nepravdivá.“ Pak se zkoprnělé děvečky otázal: „Zdalipak, děvečko, víte, v čem to vězí?“ Nevěděla ani děvečka, ani nikdo kolem stolu. A Starej řekl: „No přece v tom papíru.“ Takhle presokraticky on vyučoval. Jak jsem řekl: Uměl všechno.

V Paternosteru vyšla i Němcova studie Únos Európy, jedna z mála věcí, co napsal…

Vyšla hned v prvním čísle. Přirozeně jsem ji měl v ruce, ale ten mýtus mě tehdy valně nezajímal, čili jsem text spíš prolistoval, než přečetl. Starej nepsal. On byl jako Buddha nebo Sokrates. Myšlenkově pronikavý, formulačně nesmírně zdatný, skutečný filozof, otevřený vždy novému – ale nepsal.

Po devětaosmdesátém jste se oba vrátili do Čech, pokračovaly vaše diskuse, spolupráce i v devadesátých letech?

Nikoli, v devadesátých letech už Starej pomalu odcházel. Slábnul, měl problémy. Spěl ke konci. Umřel v říjnu 2001.

 

 

Ladislav Hejdánek (1927)

Hejdánka jste poznal souběžně s Jiřím Němcem?

Ano, poznal jsem je najednou. Díky profesoru Zdeňku Trtíkovi z Církve československé husitské. Jednoho dne, nejspíš třia- nebo čtyřiašedesátého roku, mi řekl: „Přijďte za mnou tehdy a tehdy, a já vás vezmu na Ekumenický seminář.“ Přišel jsem a pak se odehrál dialog, který jsem uvedl hned v několika svých knihách. Zeptal jsem se: „Pane profesore, co je nového?“ On odvětil: „Jak to myslíte, co je nového?“ – „No, co je nového v církvi?“ – „Inu, v církvi není, Evžene, nikdy nic nového.“ Tohle by se opravdu ani Němcovi, ani Hejdánkovi nelíbilo. Pak jsme šli do Jirchářů, a tam to jelo: Starej a Láďa figurovali jako hlavní protagonisté. A protože jsem byl tenkrát drzý, začal jsem, když přišlo na debatu, něco vyprávět – ovšem ne vždy k věci, tehdy jsem byl ještě příliš předmětný. A oni reagovali. Tak jsme se poznali.

 

Čím byl Hejdánek specifický?

Byl evangelík, a bez ohledu na své vyznání si vedl svou. S Němcem měl ale jedno společné: Zjištění a zformulování žádoucích předpokladů pro možnost vzniku nového.

Co bylo v jeho případě tím „novým“?

Nepředmětné myšlení.

To znamená?

Když jsem měl ten pojem přeložit do němčiny, zjistil jsem dvě možnosti, jak to říct: „gegenstandslos“ a „ungegenständlich“. Přesnější je druhá možnost, ta první se vztahuje spíš k „bezpředmětnosti“. „Bezpředmětné“ ale nerovná se „nepředmětné“. „Bezpředmětné“ je totiž považováno, mnohdy právem, za „nesmyslné“. Kdežto „nepředmětné“ má význam daleko hlubší. „Předmětné“ myšlení, a to prolíná jak vědou, tak literaturou, systematicky kopíruje mýtus. A v mýtu je všechno dáno, tam se ví, jak to dopadne; většinou tragicky, výjimečně dobře. A pokud se kopíruje mýtus, všechno se opakuje. A opakování má svůj hlavní důsledek: Skutečná budoucnost neexistuje. Pořád zůstáváme v zajetí mýtu, vyrábíme duplikáty: ať jde o život, ať jde o dílo. A když není budoucnost, nemůže, logicky vzato, vzniknout nové. Pokud je někdo spisovatel a kopíruje, od bible po autory časově souběžné, není to žádoucí, protože nic nevytváří. Jak Hejdánek, tak Starej, a ten ještě přísněji, trvali právě na vzniku nového. To neznamená, že nutně dobrého, krásného, pravdivého. Podmínkou vzniku je ale každopádně vymést z díla všechny mýty. V hudbě tomu odpovídá dodekafonie nebo aleatorika, ve výtvarnu abstrakce, v literatuře je základní rozdíl mezi Starým a Novým zákonem. Daly by se uvést veletucty příkladů, kdy je ze špatné citace starozákonní nepředmětnosti učiněna novozákonní předmětnost. Když jde Abrahám se synem Izákem na horu, aby ho obětoval, neví nikdo, co se stane: neví to ten, kdo to zapisuje, neví to ani Abrahám, ani Izák, neví to čtenář bible – a neví to ani Hospodin.

Jak to měl Hejdánek ve svých úvahách s bohem?

Dospěl k bodu, kdy zjistil, že ve svém myšlení Hospodina nepotřebuje. K bohu se lze dostat buď krajnostně, to je světec na sloupu, který si nepřeje být rušen, anebo skrze ostatní lidi, do nichž je třeba se zamilovat. A když se člověk do druhých zamiluje a dostane se k bohu, tedy dosáhne, čeho mělo být dosaženo, pak je bůh mimo hru. Tohle sice Hejdánek nikdy zcela neřekl, sem nedospěl, ale je to pointa jeho myšlenkových pochodů.

Kam dospěl, kde skončil?

Protože nepředmětné myšlení mělo u jeho žáků špatný ohlas, skončil s tím. Mluvíme o konci šedesátých let. Hejdánek měl slibně nakročeno, ale nedokročil. Vymyslel, vysvětlil – ale nepokračoval v tom. Nicméně, když jsem napsal román Nepředmětná odysea a krátce jsme v té souvislosti korespondovali, snažil se nepředmětné myšlení, na něž nutně musela přijít řeč, obracet v humor. Nechtěl knihu pochopit, nechtěl se k nepředmětnému myšlení vrátit, a to chtěné nepochopení rozpustil v komičnu.

Vídali jste se s Hejdánkem i mezitím, od sedmdesátých do nultých let?

Výjimečně. Potkali jsme se v sedmadevadesátém, když točil Petr Nikolaev mimořádně nepovedený film o kavárně Slavia Matka Slavia, jehož součástí byl i rozhovor s Hejdánkem. Byl tehdy – a vlastně je vždycky – nevypočitatelný. Právě ta nevypočitatelnost je nejvýraznějším reziduem jeho nepředmětněmyšlenkové anabáze z druhé půle šedesátých let.

Zaujal vás i něčím jiným než nepředmětným myšlením?

Pak ještě svým zpracováním fenoménu odcizení. Tím nemyslím odcizení zboží v krámě, ale původně Feuerbachovo odcizení v bohu. Hejdánek věděl moc dobře, že věřící člověk se bohu postupně odcizuje, že pro něj bůh ztrácí na významu.

Hejdánek pil pivo, nebo víno?

Nevím. Se Starým jsem byl na pivním sedánku nesčíslněkrát, ale s Hejdánkem nikoli. Je možné nakonec i to nejhorší: že nepije vůbec.

 

 

Foto archiv Eugena Brikciuse

Přidat komentář