Eugen Brikcius uvádí: Díl první / Jindřich Chalupecký & Miloslav Topinka

Jindřich Chalupecký (1910–1990)

 

Když se dneska řekne Jindřich Chalupecký, co se vám vybaví?

Vybaví se mi především on. Zvláštní patron. Patron moderního umění i jednotlivých umělců, spadajících do této kategorie: ať světových, mezi nimiž měl nejraději Marcela Duchampa, nebo českých a slovenských. Byl arbiter elegantiae nejen umění výtvarného, ale i literárního. Pro potrefeného umělce pak bylo štěstím takového rozhodčího vkusu mít. Někdy i neštěstím…

Proč i neštěstím?

Vysvětlím záhy. Vybavuje se mi jeden z našich rozhovorů na stanici tramvaje u chrámu svaté Ludmily v Praze někdy v druhé polovině šedesátých let, odkud jsme pokračovali domů: on do Vršovic, já na Královské Vinohrady. Tehdy jsem ukvapeně pochválil náš údajně nejlepší z možných světů, a měl jsem na mysli samozřejmě svět výtvarného a slovesného umění. Jenže to jsem si dal. Chalupecký mě nekompromisně napomenul: „Vy přece víte, že u Leibnitze jde o zrovna tak nejlepší jako nejhorší z možných světů.“ Věděl jsem to, ale dopustil jsem se neobhajitelného zasnění. Jako bych nevěděl, že Jindřich Chalupecký je kritický ke všemu a ke všem, včetně sebe – a nejvíce pak k těm nejpřitažlivějším ideálům, ať nerealizovaným, nebo rovnou nerealizovatelným.

Jak jste se potkali?

V roce šedesát sedm, kdy jsem uskutečnil v Ledeburské zahradě své „chlebové mystérium“. To skončilo zásahem policie a soudem. Byl jsem odsouzen na tři měsíce s roční podmínkou, ale odvolal jsem se. Přátelé mi pak obstarali soudní znalce, kteří byli najati proto, aby dokázali, že nešlo o výtržnost, ale umění: Bohumila Hrabala, Ivana Vyskočila – a Jindřicha Chalupeckého. A oni vydali svědectví v můj prospěch.

Od té doby jste se vídali pravidelně?

Protože jsem přišel o místo v ústavu počítacích strojů, nabídl mi Chalupecký ještě na podzim 1967 poněkud pitoreskní funkci v Galerii Václava Špály na Národní třídě: on tam byl komisařem, já se stal jeho důvěrníkem. On galerii vedl a odpovídal za ni, já měl prodávat obrazy těch, kdo v galerii vystavovali. Od té doby jsme se vídali každý den. Vydržel jsem tam zhruba rok, do září 1968, a neprodal jediný obraz. Načež jsem odjel se svou tehdejší ženou Duňou Gerzonovou do Anglie.

Zůstal jste s Chalupeckým v kontaktu?

Díky jemu i díky sobě jsem se stal v cizině poměrně známým. Ještě za mého působení ve Špálovce přijížděli do Prahy kunsthistorici z celého světa a já byl jednou z položek na jejich seznamu těch, které by měli navštívit. Prováděl jsem je po ateliérech svých přátel, například Jiřího Načeradského, Rudolfa Němce, Karla Nepraše nebo Otakara Slavíka. Takže v Anglii jsem pak měl ve výtvarné branži kontakty. A s Chalupeckým jsem si psal a vyjednal pro něj pravidelný sloupek v enormně důležitém časopise o výtvarném umění Studio International; jmenoval se „Dopis z Prahy“. Sloupky tam publikoval do roku 1970, kdy jsem se vrátil do Československa.

Co bylo s Chalupeckým dál?

Galerii Václava Špály musel opustit a přešel do Nové síně ve Voršilské ulici. Tam se konala už v podstatě konspirační setkání lidí kolem Chalupeckého, od Slavíka po Stanislava Kolíbala. Posadili se vždy do kruhu kolem plastiky Věry Janouškové. Já jsem seděl přímo proti Chalupeckému, takže jsem ho přes tu plastiku neviděl. Jednou bylo zapotřebí vybrat peníze, aby mohl být proveden jistý úkon, který by pomohl dalšímu vývoji situace – a Chalupecký, který mě rovněž neviděl, řekl: „Pane Brikciusi, neschovávejte se za paní Janouškovou, vy platit nemusíte nic, vy jste avantgarda.“ Nakonec jsem jím byl tedy uznán. Předtím měl trvající výtky ohledně mých pivních kompozic, předzvěsti zdejšího land-artu. Měl za to, že tím holduji pivnímu duchu českého národa, což říkal s velkým despektem. Já už jsem mu ale dávno odpustil, protože jsem měl dost dostatečných důvodů, proč si ho vážit i přes repliku, že mám v hlavě „pivo a ředkvičky“. Vídali jsme se poté celá sedmdesátá léta, a setkali se dokonce v předvečer mého odchodu do Rakouska v lednu osmdesátého roku. Loučili jsme se jako vždycky na stanici tramvaje u chrámu svaté Ludmily. „Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se Chalupecký.

A viděli jste se ještě někdy?

Neviděli. Vrátil jsem se do Prahy v dubnu 1990 a on zemřel v červnu téhož roku. Nenašel jsem sílu za ním do nemocnice, kde ležel, zajít.

Čím je dneska Chalupecký živý, podnětný?

Byl nesmírně osobitý – a nevypočitatelný. Za druhé světové války byl kurýrem rumunské komunistické strany, a když psal kolem osmašedesátého články do Literárních novin, později Listů, jeden z nejzásadnějších měl titulek Všechnu moc dělnickým radám. V jednom dopise z té doby mi napsal: „Útočí na mě reakce ze všech stran: Tribuna, Kostnické jiskry, Svědectví, Analogon.“ Tedy reakce kolem dokola: komunisti, evangelíci, exil, surrealisté. Co byla reakce podle bolševiků, víme, v jeho pojetí byli ovšem reakcí ti, kdo zabraňovali pokroku – tedy všichni jmenovaní. Chalupecký pokroku a svobodě nikdy nezabraňoval. Ostatně proto byl jeho srdci nejmilejší Duchamp. A přestože už není mezi námi fyzicky, působí nadále jako katalyzátor. Mnohé z toho, co řekl, považuji stále za podstatné.

Poznal jste i Chalupeckého ženu Jiřinu Haukovou?

Mezi nimi bylo kontinuální napětí, rozmíšky – to ale nikterak neumenšuje význam Haukové jako velké básnířky a průvodkyně velkého básníka před bohem Dylana Thomase po Praze; na něj byla hodná, na „Henriho“, jak jsme mu říkali, poněkud méně.

 

 

 

Miloslav Topinka (nar. 1945)

 

 

Kdo vás seznámil s Topinkou – Jindřich Chalupecký?

Přesně tak. Slovy: „Já vám teď, pane Brikciusi, představím mladého, agilního básníka.“ Agilní Topinka jistě byl, ale přesnější je v jeho případě výraz „neposedný“, nebo ještě přesněji „vyloženě neposedný“. Míla patřil k okruhu kolem Chalupeckého a Galerie Václava Špály naprosto neoddělitelně.

Jakou měl roli?

Topinka byl v druhé půli šedesátých let jednou z důležitých spojnic mezi výtvarným uměním a literaturou. Měl například na listu papíru nakreslené obrázky, trochu na způsob komiksu, ale bez rámečků, volně, a s tím chodil za vybranými osobami, ukazoval jim ten papír, někdy až poněkud neodbytně, a k tomu deklamoval jistý text – a vskutku nebylo jasné, zdali text vychází z nakresleného, nebo obráceně, jestli obrázky doprovázejí to, co je vyslovováno. Takhle začínaly a nikdy nekončily jeho první sbírky, ať se dočkaly řádného vydání, jako Utopír, nebo šly rovnou do stoupy, jako Krysí hnízdo.

Po devětaosmdesátém Topinka zazářil jednak monografií věnovanou Rimbaudovi, jednak sbírkou Trhlina

Mám za to, že Trhlina je v Mílově díle nejdůležitější. A zjevuje se v jeho básních nejen jako konkrétní slovo, ale i jako výtvarný prvek, v podobě různě prořezaných či protržených stránek. S trhlinou se to má takto: podle Tomáše Akvinského je dobro, zhruba řečeno, bytí. Eo ipso je dobrá báseň básní „bytnou“, a nejen proto, že existuje, ale i proto, že je tělesná; poeta báseň skládá, čímž ji činí tělem. A překvapivé výsostnosti tohoto aktu odpovídá právě trhlina. Bez ní není pravá poezie. Trhlina je dar shůry, je třeba si jí všimnout, vymanit ji z inspiračního nepředmětna. Trhlina totiž nepůsobí jako obyčejná škvíra, vykazuje, a nejen pro mě, jistou mystiku – tvůrčí mystiku. A ještě něco: správný básník by měl přeložit Havrana od Edgara Allana Poea…

Topinka ale Havrana nepřeložil.

Nepřeložil, rovnou složil! Ten text se jmenuje Komu tomu dám. Závěr básně patří zmiňované trhlině, kterou pronikne ostré světlo. Načež básník vyrukuje se svým „never more“ – v podobě „pak už nic“. A pro jistotu to zopakuje.

Na Topinku měl nejen v počátcích jeho díla silný vliv i Petr Kabeš, kolega ze Sešitů pro literaturu a diskusi. Jak jste ho poznal?

Kabeše jsem reflektoval jako osobu, která sedí a mluví, někdy poněkud autoritativně. Při oslavách života a díla Václava Svobody Plumlovského, kterou inicioval náš přítel Vladimír Borecký, jsem přednesl úvahu v ich-formě, kde šlo o vztah mezi šéfredaktorem Sešitů a redaktorem Sešitů, tedy Kabešem a Topinkou; klíčová byla následující otázka: „Co bys udělal, kdyby přišel Míla Topinka o pět minut později do redakce?“

Jak zněla odpověď?

Byla to otázka z rodu těch, které odpověď nevyžadují. Podobně jako otázka, kterou položil Chalupecký při našem loučení: „Uvidíme se ještě někdy?“

 

 

 

foto: archiv Eugena Brikciuse

Přidat komentář