Georges Bataille

PROKLETÁ ČEST EKONOMIE
Byl to slavný americký antropolog Geertz, který prohlásil kacířskou větu: antropologie není nic jiného než literatura. Pokusme se tuto větu obrátit a položit si otázku: kolik literátů se naopak odvážilo  vstoupit do hájenství antropologie? Zajímavou odpověď nám dá francouzská literatura. První z francouzských spisovatelů, který vkročil na půdu discipliny, jíž dnes říkáme antropologie, byl Emile Zola. V roce 1986 francouzský badatel Henri Mitterand publikoval Zolovy zápisníky, v nichž si velký romanopisec při práci na přípravě dvaceti románů ze života rodiny Rougon-Macquart dělal poznámky o životě různých sociálních skupin francouzského obyvatelstva. Zrodila se tak kompletní etnografie Francie z doby druhého císařství, skutečná kolektivní paměť národa druhé poloviny 19. století. Zola své postřehy doplnil vlastními fotografiemi, plány a mapami. Jako by chtěl budoucím etnografům poskytnout již hotovou metodiku práce. Druhou průkopnickou postavou byla spisovatelka Simone de Beauvoir, manželka Jean-Paula Sartra, která v roce 1949 vydala knihu Druhé pohlaví pojednávající o psychologii a postavení žen v moderní společnosti. Tímto dílem v podstatě iniciovala proces ženské emancipace a vznik pozdějších gender studies. A shodou okolností v témže roce, kdy vyšlo Druhé pohlaví, vydává jiný francouzský průkopník Georges Bataille, známý hlavně jako novátor v oblasti erotismu, krátké zamyšlení nad podstatou ekonomických procesů. V té době se etnologie ekonomickými otázkami příliš nezabývala, vznik ekonomické antropologie měl před sebou ještě zhruba tři desetiletí. Bataille se tak jako první ve francouzském prostředí pokusil o netradiční formulaci pojetí ekonomie. Jeho názory jsou zajímavé zejména pro srovnání různých forem hospodaření, počínaje archaickými kulturami až po moderní dobu.

EKONOMIE JAKO POHYB ENERGIE
Bataille se především pozastavuje nad tím, že se na ekonomii stále lidé dívají, jakoby šlo o izolovaný operační celek. Jistě platí, že ekonomie jako věda na tom není stejně jako fyzika, která může studovat přesně určený jev a teprve až poté se zamýšlí nad souhrnem zkoumatelných vztahů. Ale ekonomické jevy nelze tak snadno izolovat a proto je na místě otázka, zda není už čas sledovat systém lidské produkce a spotřeby jako součást rozsáhlejšího celku. Obzvláště když vidíme, že v dnešní době obecné ekonomické veličiny mají globální příčiny a důsledky. A pokud lidstvo bez ustání rozvíjí ekonomické síly, není nutné si konečně přiznat, že obecné ekonomické problémy jsou spojené s pohybem energie na celém zemském povrchu? Právě v produkci a užití bohatství je skryt onen zvláštní prvek pozemské aktivity lidí, který má bezprostřední vliv na celý planetární systém. A právě proto je třeba si uvědomovat, že lidi těmto silám, jež v ekonomickém procesu vyvolávají, stanovují cíle, které jim nejsou ale vůbec vlastní. Právě tato disproporce mezi lidskými cíli a obecným pohybem energie na této planetě vede nevyhnutelně rychle ke katastrofě. Neboť člověk získává svou ekonomickou činností více energie, než kolik bezprostředně potřebuje k udržení života. Tato přebytečná energie nemůže být zcela spotřebována, ale je buď se slávou vyplýtvána na kumulaci bohatství, nebo neslavně spotřebována ve formě nějaké katastrofy.
Jestliže budeme pohlížet na ekonomicky činné lidstvo jako na živý organismus, potom celkový souhrn bohatství, jež je vytvořeno na zemském povrchu, vede nakonec k tomu, že zvyšování aktivní vybavenosti lidských domácností není ani úplné, ani vždy možné. Tento přebytek je zbůhdarma utracen na ztrátových operacích, takže se jen vyplýtvá zbytečným pohybem energie. A tak Bataille dochází k prvnímu závěru: žádná z ekonomických operací, jež jsou zaměřeny na zisk, nemá jiný důsledek, než je jeho zbytečné vyplýtvání. Část vyprodukované energie tak vyletí komínem: obilím se topí v kotlích, vylévá se nadojené mléko, káva se sype do moře. Takové plýtvání energie je vlastně přiznáním bezmoci a těžko se pak vysvětluje, že v těchto nezdarech lze stěží hledat pravou podstatu bohatství. Ale člověk není izolovaným biologickým druhem, protože bojuje o svou část zdrojů s ostatním živým světem. Jeho svrchovanost mu pouze udílí výsadní postavení a předurčuje jej ke zbytečné spotřebě. Proto můžeme i válku chápat jako katastrofický výdej přebytečné energie. Vždyť lokální přebytky živé síly postihují i nejchudší ekonomiky, jak můžeme pozorovat na sérii občanských válek v Africe. Bez závažných důsledků tak není možné ignorovat tok kosmické energie, na níž je celek obecné ekonomie zcela závislý.
Bataille proto zkoumá, jaké jsou meze ekonomického růstu. A konstatuje, že globální růst je omezen pouze velikostí zemského povrchu, jenž je zcela obklíčen životem, nebo chcete-li biosférou. Život, či biosféra se musí četností svých forem přizpůsobovat existujícím zdrojům, takže základní omezení obecně vychází z velikosti zemského povrchu. O veškerý volný prostor pak lidé soupeří s ostatními biologickými druhy. Prvním důsledkem tlaku, který vykonávají všechny biologické druhy, je jejich snaha rozšířit se v prostoru. Nedostatek místa uvnitř má ovšem jednoduchý důsledek: strhne se boj. Dokud nebyl člověk schopný využívat nadbytek energie byl tento boj vyrovnaný. Druhý závěr, který Bataille předkládá, říká, že lidská práce a technika umožňují člověku využívat část volné energie na úkor ostatních biologických druhů k růstu svého bohatství za stanovené hranice. Člověk je ze všech živých tvorů nejvíce schopen nadbytečně a intenzivně spotřebovávat přebytek energie, což se projevuje citelným zvýšením životní úrovně jako celku. Ale pozor! Válka spojená s ničením je také vlastně spotřebou tohoto nadbytku. Právě s touto deformací souvisí pocit prokletosti. Odmítnutí války spolu s odmítnutím zbytečného plýtvání, které zdaleka nemá podobu spravedlnosti, by přineslo možnost řešení.
Třetí závěr tak říká, že přírůstek bohatství, který je větší než kdykoliv jindy, je „prokletou částí“ té globální energie, kterou člověk zcela spotřebovává. Je iluzí, že lidé pod maskou spravedlnosti získávají svobodu. A proto Bataille varuje: bohatství je třeba navrátit původní funkci, neboť ne trh, ale dar představuje ekonomickou formu spotřeby energie bez jakékoliv protihodnoty. Obecná ekonomie tak definuje výbušný charakter tohoto světa: nadbytek zdrojů neřeší problém bídy, která tak trvá dál. Na lidském životě tedy zcela zřejmě leží prokletí, protože nemá sílu ten závratný pohyb zastavit. Je velice neuspokojivé, že lidé jako lék na hrozící katastrofu nabízí pouze „zvýšení životní úrovně“. Abychom však pochopili, co se pod pojmem obecné ekonomie skrývá, musíme začít historickými fakty, protože teprve ony dávají smysl faktům současným. Neboť je třeba odpovědět na zásadní otázku: jak vlastně začala převaha zdrojů energie nad potřebami člověka, jejichž neuspokojením by společnost trpěla? A Bataille moralizuje: člověk, o němž se dozvídáme od etnologů a historiků, žádná díla nevytváří; proto archaický člověk není a ani nemůže být úplným člověkem, ale alespoň nám napomáhá zjistit, co všechno nám chybí.

OBĚŤ DÁVÁ SPOTŘEBĚ BOŽSKÝ VÝZNAM
Prvním etnikem, které Bataille zaujalo, byli Aztékové, o nichž se domníval, že jsou z morálního pohledu naším pravým opakem. Jejich civilizace se nám prý na základě vytvořených děl může zdát ubohá. Ale přeci jenom už měli Aztékové astronomické znalosti, používali písmo, ale jejich největší materiální díla, kterými jsou pyramidy, nesloužila žádnému užitku, pouze se na nich utrácely lidské životy. Aztékům záleželo na oběti podobně jako nám na práci. Jejich kněží zabíjeli své oběti na vrcholcích pyramid: vytrhli jim z hrudi ještě bijící srdce a pozvedli ke slunci. Pro další život slunce museli vést války, neboť většina obětí byli váleční zajatci. Smyslem válek byla spotřeba, nikoliv dobývání nových území, protože se domnívali, že by slunce vyhaslo, kdyby nezabíjeli. Takové uctívání slunce vyžadovalo stálý přísun obětí. Ale Aztékové se k nim chovali laskavě, poskytovali jim hojnost potravin a nápojů; před smrtí byli zajatci nuceni strávit noc plnou tance a zpěvu; obětovali se muži i ženy. Přitom nešlo o vojenskou společnost: obětování zajatců nebylo ničím jiným než plýtváním bohatství; vždyť zajatci mohli sloužit jako otroci a tak napomáhat řízenému rozvoji říše. Obětovaní zajatci ale představovali okázalé výdaje obětujících Aztéků. Koneckonců to byl hlavní smysl obětování obecně: také v případě zvířete nebo rostliny člověk ničí věci, které mohou jinak sloužit k užitku.
Moc rituálu podle Bataille spočívá v tom, že odhaluje těsný vztah obětujícího k oběti. Zatímco otrok je věcí, která se stává majetkem, takže přijímá toto postavení raději než smrt, oběť nemůže být věcí, protože se nemůže spotřebovávat stejným způsobem: zvíře k tahu, rostlina k jídlu, otrok k práci. První užití práce mělo za následek vznik světa věcí. Což znamená, že každý člověk, dokud pracuje, se stává jednou z věcí tohoto světa. Tomuto úpadku se však lidé ve všech dobách snažili uniknout. Proto od samého počátku lidé hledali v mýtech a rituálech svou ztracenou intimitu. A z tohoto hlediska se musíme také dívat na aztécká obětování. Uchránit ostatní před smrtelným nebezpečím zkázy je vždy smyslem oběti. Její rituální forma chrání ty, kteří oběť přinášejí. Před zkázou je uchráněna obětující společnost, zatímco oběť je vydána na pospas násilí. Závěr, který z této přehlídky aztécké krutosti vyplývá, lze shrnout takto: oběť je nadbytek, jenž jinak vzniká při tvorbě užitečného bohatství; oběť je spotřebována bez jakéhokoliv prospěchu a tedy navždy zničena; je „prokletou částí“, jež je věnována násilné spotřebě. Toto prokletí ji však vytrhává z řádu věcí: opouští profánní svět a dává této spotřebě božský význam.
Jednou z úloh aztéckého panovníka bylo dávat okázale najevo ohromné plýtvání. Lidské oběti byly jen vrcholem této marnotratnosti. Místo života musel panovník darovat své bohatství: jeho úkolem bylo dávat a hrát svou roli. Podle jeho vzoru se museli chovat i ostatní boháči: šlechta, válečníci, obchodníci. Ti všichni měli za povinnost uspořádat vždy po návratu z výpravy velkou slavnost, na níž shromáždili bohatství v hodnotě celého jmění, aby mohli obdarovat ostatní: každý pozvaný dostal darů tolik, jaké bylo jeho sociální postavení. Při těchto příležitostech nebyl předmět směny považován za profánní věc, ale šlo o dar, jenž byl projevem bohatství a štěstí. Tyto zvyky, jejichž součástí byla směna prostřednictvím daru, jsou ve zřejmém protikladu k dnešnímu způsobu obchodování. Tato forma směny nejlépe vynikne při srovnání s institucí, která charakterizovala některé indiánské kmeny na severozápadních březích Ameriky. Klasická ekonomie si představovala první projevy směny jako naturální výměnu předmětů rozdílné hodnoty. Ale ona zmiňovaná instituce nazývaná potlach (čti potlač) nabádá k opatrnosti v případě takových soudů. Potlach hrál prvořadou úlohu v sociálním životě indiánských Tlinžitů, Cimšijanů, Hajdů a Kwakiutlů, neboť se odehrával během významných slavností, jakými byly iniciace, svatby nebo pohřby. Slavnost byla pouze širším společenským rámcem uskutečňované směny, ale ta mohla sama vyzývat k jejímu uspořádání. Potlach byl, podobně jako v dnešní době obchodování, prostředkem oběhu bohatství.

DOKONALÉ POHRDÁNÍ BOHATSTVÍM
Většinou šlo o slavnostní podarování přítomných, kdy se rozdávalo značné bohatství, které darující shromáždil. V principu šlo o to ponížit svého přítomného rivala, nebo ho vyprovokovat k oplátce. Obdarovaný totiž vždy musel přistoupit na uzavřený závazek, což znamenalo odpovědět novou slavností, na níž se musel připravit a předvést tak ještě okázalejší rozdávání shromážděného bohatství. Povinnost vracet dary i s úroky vedlo k neobyčejnému plýtvání, které mohlo vyústit až v okázalé ničení majetku. A Bataille k tomu poznamenává, že tento zvyk se příliš nelišil od aztécké oběti. Tvrdí, že ještě v předminulém století tlinžitský náčelník ukazoval přítomným rivalům svou moc tím, že podřezával otroky. Pak mu jeho rival musel předvést ještě krvavější podívanou. Sibiřští Čukčové prý znali podobné obřady, kdy se podřezávala celá psí spřežení, jež pro ně měla nevyčíslitelnou hodnotu. Jak takové neracionální chování vysvětlit? Potlach a podobné výměny prostřednictvím daru jsou podle Bataille problémem výdaje nadbytku. Na jedné straně musel darující dávat, utrácet a ničit, aby na druhé straně díky hojným darům mohl získat moc. Obohacoval se tedy tím, že pohrdal bohatstvím; tím, že se ho zřekl, ukázal svoji velkorysost. Dar, aby mě smysl, musí být okázale veřejný; zatímco spotřeba je v jistém smyslu intimní záležitostí. Bataille v potlachu vidí spojení neomezeného pohybu energie s mezemi, jež jsou vlastní člověku.
Potlach je opakem směny pro zisk, nebo obecněji opakem každé formy přivlastnění majetku, protože každý darující musel přede všemi ukázat, že není lakomý. Jde tedy o proces plýtvání, kdy ten, kdo plýtvá, přivlastňuje si prestiž, která určuje jeho postavení ve společnosti. Nadbytek zdrojů, jimiž společnost trvale disponuje, tak přestává být předmětem přivlastnění: zdroje jsou pryč, ale zůstává společenská prestiž. Postavení jedince se tak stává opakem věci; postavení, v němž ztráta je vyměněna za prospěch, odpovídá aktivitě lidské inteligence. Potlach je instituce, jejíž smysl spočívá v omezování produktivní spotřeby, protože disponuje předměty, jež jsou od chvíle, kdy jsou darovány, úplně zbytečné. Skutečný přepych vyžaduje podle Bataille dokonalé pohrdání bohatstvím. To je přesný opak od dnešní doby posedlé prací a hnané nelítostnou touhou po zisku. Ale už středověk se lišil od dnešní doby svou statičností, protože spotřebovával nadbytečné bohatství zcela neproduktivně. K pochopení středověké ekonomie je třeba si uvědomit velice důležitou věc: produktivní činnost byla zcela podřízena zákonitostem křesťanské morálky. Ve středověkém myšlení důležitou úlohu hrála skutečnost, že tehdejší lidé vnímali společnost jako živý organismus, který se skládal ze tří částí (nebo ze tří řádů, jak říká Georges Duby): z kléru, vojenské aristokracie a ze světa práce. Takže šlo o jakousi funkční hierarchii, kde svět práce byl podřízen oběma vyšším sférám, jež se zabývaly obranou duchovní i vojenskou.
Výrobci, ať na venkově nebo ve městech, tak museli platit za tuto ochranu tím, že zajišťovali potřeby kněžstva i šlechty. Právě morální pravidla, jež celá kněžská struktura ve společnosti hlídala, ovlivňovala veškerou produktivní činnost. Proto bylo venkovanům i měšťanům zcela cizí považovat ekonomický prostor za oddělenou sféru zbavenou jednak služeb církve a šlechty a jednak fungující na základě jisté autonomie a podle vlastních zákonů. Středověká morálka nařizovala, aby prodejce prodával své zboží za správnou cenu, v níž byla zahrnuta i obživa výrobce. Lichva se zakazovala, protože půjčování peněz za úrok znamenalo nechat si platit čas, který na rozdíl od prostoru patřil jenom bohu. Podle této morálky byla produkce chápána jako jakási služba, nikoliv jako přirozený pohyb energie. Šlo tedy svým způsobem o morální koncepci ekonomického řádu, jenž byl zcela statický, protože lidé ve středověku byli přesvědčeni, že svět je jednou provždy pevně daný. Bohatství společnosti tak sloužilo bezprostřední spotřebě jejích členů: někomu posloužilo k tomu, aby se mohl oženit, jinému pro získání jistého sociálního postavení a dalšímu, aby mohl zahálet. Potřeba stavět katedrály a živit duchovenstvo, budovat hrady a udržovat vojenskou pohotovost vyžadovala obecný souhlas s touto spotřebou volných prostředků.

ČLOVĚK ZASVĚCENÝ PRÁCI A TVORBĚ BOHATSTVÍ
A Bataille dochází k obecnému závěru: bylo to náboženství, které před nástupem novověku předurčovalo ekonomický systém a tedy způsob užití přebytečného bohatství. Oběti, slavnosti, rituály, posvátné předměty, to vše vyžadovalo pohltit přebytečnou energii. To byl velký rozdíl oproti tomu, jak bohatství počal chápat novověk, kdy začala podstatná část volných zdrojů sloužit k růstu výrobních sil, čímž lze laicky rozumět rozšiřování výroby: růst bohatství dostal přednost před okamžitou spotřebou. Tento novověký přelom způsobila reformace. Luther kritizoval marnotratný ekonomický řád středověku: spíše než přepych odsuzoval to, že někdo promrhá své vlastní bohatství. Jeho učení popíralo systém založený na intenzivní spotřebě daných zdrojů, jak ho představovali svým přebytečným mrháním kněží a šlechta. Ale na druhou stranu podporoval odsouzení lichvy, protože ekonomickou činnost přece jen podřizoval morálním zákonům. Naproti tomu Kalvín neviděl nic špatného na poskytování půjček s úrokem a uznal obchodování za morální aktivitu. Podle něho zisk z obchodu je výsledkem píle a důmyslu každého měšťana. Pro rodící se buržoazii bylo jeho učení skutečnou doktrínou, protože přemýšlel velice prakticky. A tak konečným cílem není osobní spása, avšak oslava boha, k níž dochází nejen při modlitbě, ale také bojem a prací. Reformovaný křesťan měl být skromný, spořivý a pracovitý, měl vystupovat proti žebrotě, protože byla neproduktivní činností. Posvěcení boha šlo v jeho pojetí ruku v ruce s odsvěcením lidského života. Výsledkem reformace tak bylo na jedné straně zavržení zahálky a přepychu, na druhé straně zdůraznění hodnoty podnikání. Člověk měl být zasvěcen práci a tvorbě bohatství. Novověk přispěl ke změně osobního stanoviska: nešlo už o to dosáhnout v životě božské spásy, ale získat na zemi prospěch na základě individuální snahy. Tak se do popředí dostala svoboda podnikání, která se v 18. století proměnila v širší pojetí svobody osobní. Tehdy Franklin defi nuje základní poučky rodícího se kapitalismu, z kterých se později stala všeobecně známá přísloví: „čas jsou peníze“, nebo „peníze plodí zase peníze“. A Bataille zdůrazňuje, že nic není tak protikladného k duchu náboženské oběti, která před reformací ospravedlňovala neproduktivní spotřebu a zahálku, jako tyto Franklinovy teze. Revoluce vyvolaná reformací znamenala přechod k nové ekonomické formě; názory reformátorů, jakými byli Luther a Kalvín, způsobily zničení světa neproduktivní spotřeby a předání země lidem produkce, tedy buržoazii. Ve jménu čistoty náboženské víry byl zbourán středověký sakrální svět. Završením reformace je „ekonomické lidstvo“.
Svět buržoazie je založen na autonomii zboží: vše lidské se tak redukuje na věci. Moderní svět nehledá nic iluzorního, protože řeší pouze ty otázky, které nastolují právě věci. Uniká tak důvěrná intimita, kterou člověk dříve hledal v náboženství. Bataille tvrdí, že člověk nedokáže nalézt pravdu o sobě, pokud nevyřeší problém ekonomiky; nebude svobodný, dokud se nevyrovná s nutnými nároky obsaženými ve věcech. Nelze popřít, že dnešní svět zničil skutky středověku; ale na druhé straně středověká společnost má ještě dnes onu moc vyvolávat touhu po „ztracené intimitě“. Reformace vyhrotila pojetí rozumu, který se nikdy nespokojuje sám se sebou. Věda omezuje vědomí na předměty, na věci, ale není schopná dosáhnout toho, že si člověk uvědomí sebe sama. Reformace tak odsunula setkání s pravdou na onen svět. Marxismus zdědil po reformaci její strohost a snaží se o radikální nezávislost věcí (rozuměj ekonomiky) na náboženství. Buržoazie stvořila zmatený svět: podstatné jsou v něm věci, tedy produkce. Dokonce i všestranná svoboda znamenala pouze to, že člověk souhlasil stát se sám pouhou věcí. Bataille je přesvědčen, že svoboda světa buržoazie je svobodou zmatenou a nejasnou. Chybí nová idea a její absence vydává moderní myšlení napospas bezmoci. Idea komunismu, ono nesmírné úsilí, jehož cílem mělo být uniknout přeměně jednotlivců na věci, naopak završila obecnou úzkost.
Bataille v mnohém vychází z práce francouzského sociologa Mausse (psali jsme o něm ve Skrytých zkušenostech v UNI 5/2008), ale základ jeho teorie obecné ekonomie je bezesporu jeho originálním dílem. Zatímco Mauss udělal z ekonomie právní systém, jehož základem je smluvní vztah mezi zúčastněnými stranami, Bataille vnímal ekonomii, jako by to byl živý organismus. Ten získává díky svému metabolismu nezbytnou energii pro stavbu svého těla a ekonomie získává díky svému „metabolismu“ nezbytnou energii pro tvorbu věcí. Právě obrovské plýtvání touto globální energií se stalo hlavním ideovým bodem autorových ekonomických úvah. Bataille tak předstihl postmoderní dobu o tři desetiletí, než se jako pozdní výdobytek revoluce z roku 1968 (a paradoxně jako důsledek její porážky) zjevila „zelená“ iniciativa a začal se prosazovat ekologický pohled na lidskou činnost.

Georges Bataille (1897–1962) Francouzský spisovatel, autor četných esejů o erotice, náboženství, poezii, filozofii, umění a ekonomii; ačkoliv nebyl za svého života příliš známý, po své smrti měl značný vliv na takové autory, jakými byli Foucault nebo Derrida.

Základní díla:
1928 Histoire de l’oeil, č. Příběh oka, Reflex 1992
1937 Madame Edwarda, č. Madam Edwarda, Dauphin 1998
1949 La part maudite, č. Prokletá část, Herrmann & synové 1998
1957 L’Erotisme, Herrmann & synové 2001
1961 Les larmes d’Éros

Přidat komentář