DOMORODÝ SVĚT TOTEMŮ A POTLACHŮ
Češi jsou národem vodáků. Každý se o tom může v létě na březích českých řek přesvědčit. Ostatně i z vodáctví se stalo jedno z podnikání turistického průmyslu, kdy si lidé objednají lodě, většinou nafukovací čluny, přijedou na místo vyplutí, nasednou a lodě zase po plavbě nechají v klecích na břehu, kam si pro ně přijedou zaměstnanci firmy, odvezou je zpátky a kolotoč se točí dál. Romantiků, kteří plují na vlastních kanoích, je už jen hrstka a jen staromilci vzpomínají na doby, kdy se táhli s kanoemi z loděnice na nejbližší nádraží, aby je odtud nechali dopravit na místo vyplutí. Kanoe byla prostředkem, jak pobýt v přírodě, kochat se přes den plynoucí řekou, večer posedět u ohně, nebo zajít do vesnické hospody. A přitom ještě před sto lety byla kanoe neznámým plavidlem.
Z archeologického záznamu víme, že první plavidla měli u nás mezolitičtí domorodci. Zřejmě proto, že v tehdejších neprostupných lesích se nedalo chodit, natož pak cestovat. A tak nezbylo, než se plavit po řekách. Jak lodě z té doby před 11 tisíci lety vypadaly, nevíme. Ale víme, že první kanoe se objevila v Čechách v polovině 19. století a jejím majitelem byl jistý lékárník z Roudnice. Zda s ní brázdil Labe, se už nedovíme. Nicméně začátek vodáckého sportu se – jako mnohé jiné sporty té doby – váže k osobě Josefa Rösslera, přezdívaného Ořovský, který dostal před sto lety pravou kanoi z Kanady. To se prý už tehdy plavil z Prahy až do Chuchle původně na ,maňásku‘, jakési miniatuře kanoe. Ale s opravdovou kanoí – to už byla jiná paráda! A tak zbývá logická otázka: kde byl vlastně původ tohoto plavidla? Víme o tom ještě něco?
PUTOVÁNÍ ZA KANOÍ AŽ DO TICHONOŘÍ
Za devatero horami a devatero řekami… Ba ještě dále leží severní tichomořské pobřeží Ameriky, táhnoucí se od Aljašky až k ústí řeky Frazer. Je to kraj, který je odříznutý od světa na jedné straně bouřlivým mořem a na druhé straně neprostupnými horami: zde se až do dvacátého století rozvíjela a přetrvávala svérázná indiánská kultura. Pro Evropany to byl studený, pustý kraj, který nemělo ani cenu držet. A přesto se v této nehostinné části světa objevili první domorodí obyvatelé deset tisíc let před příchodem Evropanů. Indiáni postupovali pomalu ostrov po ostrově, posléze podél řek a fjordů, jimž se zde říká inlety, do vnitrozemí divokého kontinentu. Cestou potkávali jen tuleně, velryby, lososy, medvědy, bobry, jeleny karibú; většina z těchto zvířat potom zabydlela jejich mýty, mnohá z nich se stala totemickými znaky kmenů, klanů, rodů. Na tomto území se postupně usídlilo a vyvinulo na třicet různých etnik, každé s vlastním názvem a územím. Tato indiánská etnika se lišila fyzickým vzhledem a odlišnými jazyky, ale přesto vytvářela jednu jedinou svébytnou kulturu. Jejich umění a rukodělné práce, jejich zvyky a víry se od sebe tak málo lišily, že tvořily dobře definovanou kulturní skupinu. Svědčí to o tom, že se tato kultura vyvíjela pozvolna dlouhou dobu v jednotlivých střediscích, kde lidé z každého etnika přidali něco svého k formě této kultury, jak ji známe dnes. Vybaveni kamennými sekyrami, dláty, rašplemi a noži, dokázali tito indiánští obyvatelé severního Tichomoří zpracovávat kůru a dřevo červených cedrů na oděvy, koše, truhlice, vrše, rohože, obrovské domy, totemové sloupy a – teď pozor! – na dřevěné kanoe. Ty se staly v tomto přírodním prostředí jediným smysluplným dopravním prostředkem: po souši se nedalo cestovat, neboť průchodu do vnitrozemí bránily vysoké hory a husté lesy, a tak jediné možné spojení umožňovaly pouze nemnohé řeky nebo hluboké a táhlé inlety. Tato plavidla zároveň sloužila pro lov tuleňů, jejichž maso, kůže a tuk byly vedle cedrů nejdůležitějšími zdroji surovin pro obživu a řemesla celých vesnic. Geografické podmínky napomáhaly tak určité izolaci a nezávislosti tamní kultury.
MOŘE, DŘEVO, STAVENÍ
Husté lesy poskytovaly dostatek dřeva na stavbu relativně velkých domů, ale také na dřevěné nářadí a nádobí. Oblíbený byl zvláště červený cedr, jehož dřevo sloužilo na stavby a řezbářské práce a z jehož kůry domorodci vyráběli oděvy a provazy. A samozřejmě: dřevěné kanoe, které se vyráběly tak, že se cedrový kmen pozvolna vypaloval až do přibližného tvaru plavidla a pak už jen rašplemi dohotovil. Četná lesní zvěř poskytovala maso a kůži, lesní bobule byly vhodnou pochutinou. Hlavní zdroj obživy ale nabízelo moře: kromě tuleňů lidé lovili lososy, halibuty, tresky, na jaře táhly kolem pobřeží sledi. Všechny tyto dary moře se vyskytovalyv hojném množství, takže tito Indiáni byli v první řadě rybáři a k tomuto řemeslu používali udice i harpuny, ale také sítě a čeřeny. Ryby se buď rožnily na ohni, nebo se vařily v dřevěných kotlících, do nichž se vkládaly rozžhavené kameny, protože tito lidé nevyráběli keramiku. Ale ryby se také sušily a nakládaly do rybího tuku, což byla zásoba na zimu. Ženy sbíraly přes léto mořské řasy na pobřeží a ve vnitrozemí borůvky, brusinky a různé kořínky. Mořské řasy se sušily ve formě čtvercových koláčů a jedly se potom v zimě; sušily se i různé bobuloviny, které se v zimním období nechávaly nabobtnat a pojídaly se smíchané s rybím tukem. Ten se uchovával v nádobách zhotovených ze sušených chaluh. Podobně se zacházelo s kraby, mušlemi a jikrami ze sleďů, které se jedly syrové, nebo se na zimu sušily. Krabi se také po uvaření konzervovali ve vlastní šťávě. Ženy udržovaly zásoby na zimu ve velkých truhlách vyrobených z cedrového dřeva, jejichž dno bylo připevněno provázky k postranicím; truhly byly nádherně malované mytickými náměty. Muži v létě rybařili, v zimě lovili jeleny a losy; jako lovecké zbraně jim sloužily luky a šípy: luky se vyráběly z javorového dřeva, hroty šípů z opracovaného kamene, kostí nebo mědi, toulce potom ze dřeva. Někdy se jeleni lovili do sítí vyrobených z cedrové kůry. Na menší zvěř, ale také na medvědy Indiáni používali pasti. Jelení kůže se zpracovávala hlavně na provazy, ale rovněž na oděvy. Hlavní součástí odívání byly přikrývky vyráběné buď z vyčiněné kůže, nebo utkané z vlny horských koz, případně sešité z jemné cedrové kůry, ale také z ptačích per. Muži nosili pod přikrývkou kalhoty, ženy spodničky, kůrové zástěry a opasky; všichni chodili bosi. Proti dešti, nebo při práci u moře si ženy oblékaly nepropustné pláště z kůry a na hlavě nosily čepce upletené z travin. Jedním z nejznámějších etnik z této kulturní skupiny byli Kwakiutlové. My už víme, že v závěru 19. století zde působil Franz Boas, zakladatel americké antropologie, o němž jsme již ve Skrytých zkušenostech psali. Ale nás bude dnes provázet editorka jeho díla a skvělá etnoložka Helen Codereová.
KDE LEŽÍ TEN KRAJ…
Tito lidé obývali četné vesnice na ostrově Vancouver a na protějším pobřeží kontinentu. Dá se říci, že každá vesnice byla samostatnou sociální jednotkou na úrovni kmene, který se většinou jmenoval podle místa, kde se taková vesnice nacházela. Kmen působil jednotně během válečného konfliktu, nebo pořádal společné rituální obřady, které se odehrávaly v zimě, kdy kraj zahalily mlhy a sníh. Uvnitř každé vesnice se její obyvatelé členili do rodových skupin nazývaných numayma, což lze přeložit jako rod, nebo také ,dům‘. Dům v podobné sociální pozici jako se v Evropě dá hovořit třeba o šlechtických domech. Podle indiánské teorie se předek každého rodu objevil na některém konkrétním geografickém místě, kam se dostal ve zvířecí podobě buď z nebes, nebo z moře či z podzemí. Tak podle mýtů jeden předek stvořil z racčích vajec muže a z mušlí ženy. Přímí potomci takového předka tvořili uvnitř rodu šlechtu; ostatní jeho členové představovali obyčejný lid. Kwakiutlové o sobě mluvili jako o „lidech z …“ a zatím následovalo udání místa jejich usídlení nebo jméno dávného zakladatele. Z toho ovšem vyplývalo, že všichni členové rodu nemuseli být nutně pokrevní příbuzní, snad s výjimkou šlechty. Různé rody z jedné vesnice byly pak obvykle spřízněny pouze díky vzájemným sňatkům. Rodové uspořádání mělo hluboký ekonomický význam, protože na úrovni této skupiny docházelo k rozdělení teritoria mezi jednotlivé rody. Codereová říká, že to bylo velice důležité členění, protože ve své podstatě šlo o rozdělení území s důležitými zdroji potravy, jakými byly lovecké revíry pro jednotlivé druhy zvěře, oblasti vhodné pro sběr sedmi různých druhů bobulovin (borůvky, brusinky apod.), ale také úseky řek vhodné pro chytání ryb, zejména potom lososů, či vybudované přehrady a pasti pro snadnější rybolov. Tato územní práva považovali domorodci za posvátná, takže vetřelce bylo možné beztrestně zabít. Přitom nešlo o vlastnická práva v našem slova smyslu, ale pouze o možnost hospodářského využívání vymezeného území.
INDIÁNSKÉ RODY ČI DOMY
Rod či ,dům‘ tedy původně představoval vesnické společenství, jež si udržovalo silný pocit solidarity. Počet rodů, čili numayma, nebyl ale stálý. Na základě demografického vývoje se stávalo, že při poklesu počtu členů se takový rod odstěhoval ze svého domu a spojil se s některým spřáteleným ,domem‘; nebo naopak když se počet členů rodu zvýšil, ,dům‘ se rozdělil a vytvořil se nový numayma. V čele každého rodu stál náčelník, na nižší úrovni byli nižší náčelníci a jejich pozici sdíleli v hierarchickém systému i jejich manželky. Codereová zdůrazňuje, že pro tyto Indiány bylo v životě nejdůležitější dosáhnout ve společnosti co nejvyšší prestiže, s čímž byly spojeny určité sociální a náboženské povinnosti. Ale nejen to: na vyšší úrovni bylo také důležité vybrat si pro sňatek stejně postaveného partnera. Sociální postavení po rodičích dědilo vždy nejstarší dítě, výjimkou byly náboženské funkce, které přecházely z otce na nejstaršího syna, protože ženy nemohly dědit práva spojená se zimními slavnostmi. Každý rod se skládal z několika rodin, kde každá rodina byla zároveň domácností, tedy základní ekonomickou jednotkou. Většina sňatků se uzavírala mezi členy různých ,domů‘, ale mezi šlechtickými rody docházelo i k endogamním sňatkům uvnitř jednoho ,domu‘. Muž si mohl vzít za manželku rovněž bratrovu dceru, tedy svou neteř, nebo byl přípustný sňatek mezi bratrem a sestrou, jestliže měli různé matky, ale stejného otce. Sňatek dohadovali rodiče obou partnerů. Přitom podle vyjádření Codereovémuž „získal ženu ve válce“: v mytických příbězích si náčelníci ženu vybojovali u cizího kmene, kde jim poražený náčelník musel dát dceru, nebo vlastní ženu, případně ženu bratra či jiného blízkého příbuzného. Každá svatba potom probíhala podle uvedeného příběhu, neboť svatební slavnost měla jako jednu z atrakcí domnělou bitvu mezi ženichovými a nevěstinými příbuznými.
KDYŽ SI INDIÁNI POTLACHAJÍ
Ostatně s tímto představením máme zkušenost i u nás, neboť zvyk unést nevěstu a pak vyžadovat po ženichovi výkupné se stále ještě při svatbách udržuje. Nehledě na tuto fikci, měla vlastní svatba charakter potlachu (čte se ,potlač‘), který se odehrával mezi rodiči obou stran. Princip potlachu spočíval v tom, že na shromáždění pozvaných osob se rozdávaly dary, na které bylo nutné odpovědět rovněž darem. Jako jisté platidlo se braly přikrývky, které měly nejen tuto ekonomickou úlohu, ale také svou užitnou hodnotu, protože se do nich lidé halili, když byla zima. Nutno podotknout, že Codereová se zevrubně úlohou slavností potlach zabývala, takže dobře naslouchejme, jak to na takové indiánské svatbě vypadalo. Při svatbě se za nevěstu platilo jejím rodičům a naopak protiváha byla vyplacena rodičům ženicha. Ženichova strana obvykle shromáždila určitý počet přikrývek, jež byly předány otci nevěsty. Potom otec nevěsty předal ženichově straně své dary jako truhly, koše, mísy a lžíce v takovém množství, aby se hodnota předávaných věcí vyrovnala. Někdy otec nevěsty dával zeťovi měď, vytepanou do tvaru štítů, případně rodová jména a výsady, šlo-li o šlechtu. Často se stávalo, obzvláště při šlechtických sňatcích, že samotný potlach zastínil vlastní svatbu a došlo k rozsáhlým výměnám jmen, výsad a majetku. V případě, že jedna strana zůstala v této výměně dlužná, sňatek se zrušil. Codereová jmenuje případ ženy, která byla takto provdána čtyřikrát, než našla muže stejného postavení. V rámci vypořádání příbuzenských vztahů se tedy nevyměňovaly jen fyzické statky, což byly většinou praktické předměty, ale také sociální statky spojené se společenským postavením obou ,domů‘. To bylo důležité zejména při sňatcích členů urozených rodů. Tito šlechtici údajně nikdy neměnili svá jména od dob, kdy se usídlili v kraji. Proto mělo jejich dědění zvláštní pravidla, kdy se ovšem nedalo říci, zda se dědí po otci nebo po matce. Někdy totiž přecházela jména a tituly s nimi spojené z otce na nejstaršího potomka, ale také prostřednictvím sňatku z tchána na zetě. Přitom však nešlo jen o šlechtické tituly a jména: jednalo se rovněž o výlučná práva na užívání písní, tanců, masek, na pořádání slavností, včetně potlachů, ale také na zvláštní úkoly během zimní rituální sezóny, či na civilní funkce v letní polovině roku. Tak příbuzenské vztahy stanovovaly nejen ekonomickou distribuci výrobků uvnitř společnosti, ale zároveň zasahovaly do sociálního a náboženského uspořádání komunity.
PROČ SE NAŠIM TRAMPŮM POTLACH ZALÍBIL
Je s podivem, že se tato indiánská slavnost, nebo možná spíše hra, zalíbila našim trampům. Jejich potlach byl ale velmi vzdáleným odrazem toho, co byl potlach pro Indiány. Celoživotním údělem každého Indiána bylo udržet si, nebo spíše zhodnotit, své společenské postavení, k čemuž sloužil právě potlach. Tato slavnost, či jak Codereová říká: spíše hra, byla spojena od útlého mládí se zvykem dávat dětem v závislosti na věku různá jména. Tak při narození dostalo dítě jméno podle místa svého narození; toto jméno mělo dítě asi rok. Potom museli jeho otec, matka a někteří další příbuzní darovat každému členovi téhož klanu pádlo nebo pokrývku a dítě dostalo své druhé jméno. Když šlo o chlapce, dostal někdy kolem dvanácti let své třetí jméno, ale musel při té příležitosti rozdělit uvnitř svého klanu nebo kmene malé dárky jako např. košile nebo přikrývky coby nezbytné součásti oděvu každého člověka. Teprve po této slavnosti mohl přemýšlet o tom, že jednou bude přijat mezi dospělé jako jim rovný. Význam této události tedy spočíval v tom, že chlapec byl už od mládí veden k tomu, aby opětoval dar darem, aby se naučil pohybovat na slavnostech potlachu. Jeho pravidlem bylo, že neměl-li podarovaný k dispozici žádný protidar, zůstal dlužníkem. Aby bylo možné dluh splatit, mohl si dlužník půjčit u přátel dostatečný počet přikrývek, ale za tuto službu musel zaplatit úrok. A na dobu, než dluh i s úrokem splatil, zastavil své jméno, které nesmělo být použito třeba jeden rok. Úroky byly vysoké a závisely na laskavosti věřitele, výši úvěru dlužníka a době půjčky. A tak když byl chlapec v pubertálním věku, půjčil si na slavnosti, kdy dostal své třetí jméno, od různých členů svého kmene přikrývky, jejichž dvojnásobný počet měl zhruba za rok vrátit svým věřitelům. Mezitím když některý člen kmene daroval přikrývky, chlapec dostal trojnásobek co ostatní; když tento dar půjčil svým přátelům, získal jistý ,kapitál‘, který mu mohl přinést až čtyřnásobek jeho původní půjčky.
JAK SE STÁT DOSPĚLÝM
Byla to svým způsobem škola potlachu, kterou chlapec musel povinně absolvovat. Navíc od mládí byli chlapci stavěni proti sobě jako protivníci, aby dokázali, kdo z nich rozdá nejvíce ze svého majetku. Následující rok pak byla uspořádána slavnost, které se účastnili členové všech klanů, od nichž si chlapec půjčil přikrývky. Zde vyrovnal nejen svůj dluh, ale mohl rozdat více přikrývek, než si před rokem půjčil. Tehdy dostal své potlachové jméno a náčelník mu propůjčil místo mezi dospělými pojeho otci, který povýšil mezi stařešiny. Mladý muž byl tedy nejen přijat do komunity, ale zároveň začal půjčovat a rozdávat přikrývky, aby tak zvyšoval svůj majetek. Toto vlastnictví bylo považováno za počestné a snahou každého Indiána bylo pokoušet štěstí. Ale nešlo jen o hromadění bohatství, ale rovněž o povinnost pořádat slavnosti, na nichž by potom mohl svůj majetek okázale darovat jiným. Jeho postavení v radě kmene tak rostlo nejen díky získanému majetku, ale hlavně tím, že ho dokázal čím dál více rozdávat. Stejně tak se proti sobě stavěly klany a kmeny: záleželo jen, na jaké úrovni byl potlach zorganizován. Základem potlachu tedy bylo, že podarovaný nemohl dar jen tak odmítnout: byl naopak nucen se této hry účastnit. Ostatně byla to jediná příležitost, jak ukázat svému protivníkovi svou převahu a postoupit ve společenském žebříčku. V případě přikrývek byla situace ještě přehledná; ale darovat se mohla rovněž kanoe, kdy obdarovaný musel časem darovat jinou kanoi, ale mezitím musel darovat ještě určitý počet přikrývek, tedy něco navíc. Předmětem výměny byly ale i prázdné truhlice, kam se ukládaly přikrývky, a také koše plné sušených lososů či jiných potravin, stejně tak pokrývky, na nichž se sedělo. Ještě komplikovanější výměny se prováděly s měděnými tepanými štíty: šlo o ozdobné předměty v heraldickém tvaru, většinou pomalované mytickými bytostmi, které by jinak měly samy o sobě dosti vysokou uměleckou hodnotu. Na potlachu však sloužily pouze jako prestižní předměty, za které se vyměňovaly přikrývky, jež se vystavovaly na hromadách uprostřed prostranství, kde se shromáždění odehrávalo. Šlo o vysokou hru, která měla svá přísná pravidla a téměř až rituální spád. Měděné štíty se vždy dávaly rivalům z jiného kmene: kdyby dar odmítli, protože by na oplátku tohoto daru nikdo z kmene neměl prostředky, znamenalo by to zneuctění kmenového jména. V opačném případě, když se našel protidárce, ostatní mu ochotně půjčily své přikrývky. Když později dluh splatil, zvýšila se dárcova prestiž v kmenové komunitě.
PRESTIŽ – TO BYLO TO HLAVNÍ
Nejvyšší stupeň rivality mezi kmenovými náčelníky anebo mezi klany představovalo ničení majetku. Tehdy náčelníci pálili hromady přikrývek, ale také kanoe, truhlice, vše co mělo v jejich očích vysokou hodnotu. Nebo ničili měděné štíty: utržené kusy mědi darovali svým protivníkům a poté je házeli do moře. Z hlediska užitné hodnoty nejnákladnější byla slavnost, při které se pálilo velké množství rybího tuku, což byla pro Kwakiutly jedna ze základních potravin v zimním období. Protože se slavnost pálení tuku prováděla uvnitř domu náčelníka, mohl od ohně chytit celý dům. Náčelníci těmito akty chtěli ukázat, kdo z nich je silnější, kdo má větší sílu. Jestliže někdo nedokázal zničit tolik majetku jako jeho protivník, ,zničil‘ si tím své jméno. Stávalo se, že někdy tato rivalita přerostla v otevřené nepřátelství. Ničení majetku ale nesloužilo pouze k tomu, aby se snížila vážnost protivníka, nýbrž také jako vyjádření pocty. K tomu byl vhodný okamžik, když se postavil nový dům a vztyčil dřevěný totemový sloup, nebo když byl iniciován syn a stal se členem tajné medicínské společnosti. Při takové příležitosti se uspořádala slavnost, kde se rovněž ničil majetek, zejména měděné štíty; v dřívějších dobách se dokonce zabíjeli otroci, později se darovali podobným způsobem jako předměty. Potlach byla tedy sociální instituce, která sloužila především k distribuci majetku v jinak uzavřené společnosti. Tento majetek získali jednotlivci buď svou vlastní činností (tkaní přikrývek, stavba kanoí, výroba rybího tuku, tepání měděných štítů apod.), nebo z úroku, kterým byly zatíženy některé výměny statků. Kwakiutlové nechodili se svým nadvýrobkem, který nepotřebovali k vlastní spotřebě, na trh, ale pořádali slavnosti, kde se zbytné předměty darovaly, vyměňovaly, nebo v krajním případě ničily. Tato indiánská společnost byla tedy schopná vytvořit více, než spotřebovala, ale neměla potřebu tuto nadvýrobu shromažďovat. Jediným ziskem potlachu pro ekonomicky zdatné jedince tak bylo zvýšení jejich prestiže a postavení uvnitř kwakiutlské společnosti. Jedinou ztrátou bylo ponížení nebo dokonce dočasná ztráta jména pro neúspěšné jedince. Když chtěla britská koloniální správa tyto Indiány přinutit, aby se účastnili tržního hospodářství, zakázala zákonem konání potlachů; tento zákon byl nakonec zrušen až někdy na počátku padesátých let minulého století. Co ale Codereová nevěděla, byla snaha českých trampů přiblížit se svým indiánským vzorům. Pořádat potlach, vztyčit totem osady a postavit si ,keňu‘ (canoe se čte kenú) patřilo k trampským zvyklostem, kterými se čeští proletáři snažili napodobit po sobotách a nedělích indiánský způsob života. Kdo by to řekl, že za tím byli právě Kwakiutlové…
Zdeněk Justoň Helen Frances Codere (1917–2009), americká antropoložka, která je známá především více než padesátiletým terénním výzkumem a studiem kultury indiánských Kwakiutlů z Britské Kolumbie.
Hlavní díla:
1950 Fighting with Property: A Study of Kwakiutl Potlatching and Warfare, 1792–1930
1956 The Amiable Side of Kwakiutl Life: The Potlatch and the Play Potlatch
1966 Kwakiutl Ethnography