Mnozí vědí, jak Edgar Allan Poe psal báseň Havran. Podle Miroslava Macka, jednoho z českých překladatelů, se raven ornitologicky správně řekne krkavec, tudíž i Mackův překlad Poeovy básně se jmenuje Krkavec. Ostatně krkavčím překladatelem není sám. Jednou z nevýhod této preciznosti jsou krkavcovy tři slabiky místo ravenových – a v souladu s ním havranových – slabik dvou. Poeův popis, jak psal Havrana (Macek odpustí) a vlastně jak napsat dokonalou báseň, se jmenuje Filozofie básnické skladby. Nejlepším z témat je dle Poea smrt krásné ženy, nejlepším refrénem je povýtce melodické never more. Kdo má ale ono a víc už ne, a nikdy více atd. pronášet. Zřejmě mluvící pták. Mluvit umí papoušek, avšak ten není dost zlověstný. Nejvíce se hodí havran, a jím také stručný popis Poeova popisu ukončíme.
Mnozí se domnívají, že slavný americký spisovatel nás mystifikuje. Báseň prý neskládal podle svých estetických principů, jednoznačně deklarovaných, ale ve chvílích bůhvíjakých inspirací si ji volně vycucával z prstu. Já se domnívám, že jeho Filozofie básnické skladby je sama básní, kategoriálně vzato básní v mystifikující próze. Sluší se připomenout, že v české literatuře existuje jakýsi pendant k Poeovu textu. Jmenuje se Anatomie gagu a napsal jej v tom nejpozitivnějším smyslu pedantsky Václav Havel. Knížka je podobně jako u Poea sama gagem – a je to gag jedna báseň.
xxx
Já sám jsem kdysi napsal žánrově podobné vysvětlení jako Poe, o Havlově gagu nemluvě, s názvem Jak jsem psal Holou na kaktus. Ve svém novolatinském období jsem napsal tucty básní, často na zakázku, ale jen jednou za honorář. Bylo to u piva v Seifertových Kralupech. Když nám došly peníze, přivedl přítel ke stolu nervózní osobu s lahví vína v ruce. Z osoby se vyklubal předseda spolku kaktusářů a z láhve odměna pro mne, složím-li latinskou báseň do jubilejního čísla spolkového časopisu. Urychleně jsem přikývl a kaktusář postavil láhev přede mne. „Ještě tezi, pane předsedo,“ naléhal jsem zdvořile. „Jakou tezi? Ty nevíš, co je to kaktus?“ znervózněl kaktusář ještě více. „No přece, na jakou tezi si tu báseň přejete,“ trval jsem na tom, co bývalo u mých zadavatelů běžné. „Sed jsem si holou prdelí na kaktus,“ vybuchl předseda a měl se k odchodu. „A jak se, prosím vás, řekne latinsky kaktus?“ vzpomněl jsem si, že mi chybí nejdůležitější údaj. Kaktusář ke mně obrátil zrůzněnou tvář, neslyšně odpověděl a vyběhl z lokálu. „Cactus,“ zašeptal užasle přítel, jemuž se podařilo odečíst dobrému muži odpověď ze rtů. Hluboce pohnut jsem pak na naši láhev vydělal dříve, než jsme ji stačili vyprázdnit.
V prvním verši si poslušně sedám holou na kaktus a ve čtvrtém už melu páté přes deváté:
Resedi ano cano in cactum
Qui reddit anum canum intactum
Volui reddere ce re sonum
Molui hinc tum quintum trans nonum
Text vyznívá komicky, ale je míněn smrtelně – vlastně nesmrtelně – vážně. Může si jej ovšem užít i ten, kdo si mě náležitě neváží.
xxx
Psaní je někdy lehkonohé, vlastně lehkoruké, jindy však zatroleně těžké. Díky výslednému pocitu zadostiučinění se vyplácí. I když se v případě špatného manažerování jedná o krásné psaní do šuplíku. Kdysi stačilo říci „Schreib das auf, Kisch“ (Kischi, napiš to) a Egon Erwin Kisch to napsal. Co napsal, to byla literatura, neboť reportáž, ta vydařená, je literatura, ta vydařená. Sám jsem kdysi psal literárně pojaté recenze na pohostinské podniky a osvícený redaktor Jindřich Štěpánek mi je k potěše čtenářstva otiskoval v novinách. Byly to vlastně básně v próze.
Dlužno dodat, že napsané někdy Kischovi vyšlo jako obsáhlejší útvar. Zuřivý reportér nezůstal pouhým velmistrem reportáže. Já jsem ono „Kischi, napiš to“ sám zažil. Příběh nám poslouží jako vysoce inspirativní návod na originální psaní. Filozof Vladimír Borecký mě jednou požádal, abych bílé místo v prvním svazku sebraných spisů insitního básníka Václava Svobody Plumlovského doplnil reportáží z oslav stého výročí básníkova narození. Souhlasil jsem, a tím pádem jsem se ocitl v pokušení, jemuž jsem podlehl. Abych nenesl odpovědnost za přiznané nehoráznosti, podvrhl jsem vlastní psaní příteli Jiřímu Daníčkovi, básníku rudých jeřabin. Za někoho jiného se rozhodně píše lépe než za sebe. V tomto případě jsem použil jiné metody, než jaká by se nabízela. Místo abych mu imputoval formulace, o nichž bych předpokládal, že bych k nim asi dospěl, vložil jsem mu do úst celé odstavce, které by podle mne nikdy nepoužil. A já také ne. Jenom jsem nevěděl, jak začít. Zní to nepravděpodobně, ale v pravou chvíli mě jako dea ex machina navštívila Monika Babáčková, múza mého výtvarného přítele J. N. Když viděla, jak se trápím, zeptala se: „Co se dělo?“ Ochotně jsem jí to za Daníčka pověděl. Ona na to: „Napiš to!“ Poslechl jsem. Ona neúprosně pokračovala: „Co se dělo potom?“ Pověděl jsem jí to. Ona zase: „Napiš to!“ A takhle mi nadiktovala, vlastně jsem si sám nadiktoval, celou povídku. Nikdy předtím mě nenapadlo, že se takto dá – někdy dokonce musí – psát. Bez Moniky ani ránu. Příště jsem Daníčka nepotřeboval, podepsal jsem se sám.
Když se o mé, tedy Daníčkově spolupráci s Monikou dozvěděl přítel J. N., oznámil mi: „Tak, hošani, bude-li se opakovat ta hnusná historka, přijdou na řadu pecky čenichovky.“ Slíbil jsem, že to Daníčkovi vyřídím. Později Monika nečekaně odjela do Ameriky. Když si tesknící J. N. ověřil, že neutekla s Daníčkem, ani se mnou, poněkud se uklidnil. Já jsem ovšem musel přejít na jiné metody psaní.
Ve svém románu Nepředmětná odysea uvádím podobnou historii, jen – divadelně řečeno – s jiným obsazením osob:
Odysseus vzpomíná, jak vypráví Olze Havlové povídku, kterou chce napsat, ale nejdřív musí vědět, zda ji může napsat, jak ji má v hlavě. Pomalu ji odříkává. Kdyby Olga ovládala těsnopis, vesele by zapisovala, co Odysseus říká, a povídka by byla na světě, nota bene Olgou schválená. Na průběh tohoto vystoupení dohlíží arbiter litterarum elegantiae Jan Lopatka.
Po seanci se domlouvá s Odysseem na setkání druhý den, kdy spolu chtějí udělat o vystoupení rozhovor. Když se, jak domluveno, sejdou, nemůže si ani jeden vzpomenout, o čem chtěli ten rozhovor dělat. Odysseovi, ne zrovna muži se sloní pamětí, se ale další den podaří povídku napsat. Vzpomene si na větu, sdělí ji imaginární Olze, ta řekne: „Kischi, napiš to!“, Odysseus schválenou větu zaznamená, etc. Když se to dozví reálná Olga Havlová, hned dá nihil obstat i imprimatur.
xxx
Jak si pozornější čtenář povšimne, občas si dovolím funkčně ocitovat sám sebe. Je to vlastně jeden ze způsobů, jak se píše. Nejsem sám. Mistrem v tomto oboru byl například vynikající spisovatel Arnošt Lustig. Moji čtenáři, ti věrní, vědí, že to není poprvé. Já tuším, že ani naposledy. Kdybych měl vzít na něco jed, tak na tohle. Svým čtenářům mohu doporučit, co už pochopili: musí číst větu a po ní další větu etc. Jsou to přece verše. Když si to čtenář uvědomí, nemusí přeskakovat odstavce nebo dokonce celé stránky, což se při četbě běžně dělá, zejména jsou-li písmenka neúnosně malá. Jejich titěrnost sugeruje představu méněcennosti.
To samé, ale v obráceném gardu, platí pro autora. Musí psát větu a po ní další větu atd., poněvadž ví, že to jsou verše a že čtenář je jako takové bohdá bude číst. Literární věta může být nejen gramaticky holá jako u Hemingwaye (Padalo listí.), či ještě holejší (Pršelo.). Opačným případem je věta u Faulknera, zhusta jde o několikastránkový anakolut. Když chystá růži pro Emilii, málem dokáže popsat všechny stránky knížky víceméně samojedinou větou. Papír se nečervená. Proto se na něj tak dobře píše, když se ví co.
Obecně však platí, že bez ohledu na délku vět se nejsvobodněji píše, je-li téma, rámec, zadání. Čistý papír, tabula rasa, leckdy trémuje, a proto může slabší povaze paradoxně zoktrojovat tvůrčí svobodu. Není to jediný paradox bezprostředně spjatý s papírem. Strašlivou moc papíru dokládá epizoda s filozofem Jiřím Němcem, zvaným Starej.
Stalo se ve vinařské obci Gumpoldskirchen nedaleko Vídně. Na heurigovém dvorku s kvetoucími oleandry seděl Starej se svými učedníky obojího pohlaví. Jako kouzelník vytáhl bílý papír. Na jednu stranu napsal: „Věta na druhé straně tohoto papíru je pravdivá“ a na druhou stranu „Věta na druhé straně tohoto papíru není pravdivá“. Vznikl paradox. Starej se nejen rétoricky zeptal svých posluchačů: „Můžete mi říci, v čem to vězí?“ Někteří mlčeli, jiní se všelijak zaplétali. Starej je nechal chvíli trápit a pak si sám odpověděl: „No přece v tom papíru.“
Originální autor si samozřejmě přeje, aby vše žádoucí vězelo ve větě, která je na původně čistém papíru napsána či vytištěna. Ať už je ten verš vydávající se za větu paradoxní nebo nikoli. Literatura, v níž vše vězí, naštěstí existuje – a nemůže existovat jinde než na papíře. Byť je „jenom“ napsaná, existuje stejně jako ten, kdo ji píše. Tomáš Akvinský tvrdil, že je lepší existovat než neexistovat. Když se spisovatelka Eva Kantůrková zeptala spisovatele Jiřího Gruši, svého času velvyslance ve Vídni: „Jak ti vlastně mám teď říkat? Excelence?“, naprosto excelentní tázaný odtušil: „Říkej mi Existence.“
xxx
Víme dobře, že vedle literatury existuje múzicky ještě silnější uměna – hudba. Filozof Arthur Schopenhauer upozorňoval, že hudba je první mezi uměnami, a to s odstupem světelných let. Na rozdíl od ostatních uměleckých disciplín přichází zevnitř, slyšíme ji vnitřním uchem, a když ji slyšíme, je to jako bychom ji skládali. Naše jen zdánlivě rozverná esej by měla mít pokračování pod názvem Jak se skládá – a ne tradá. Jednou jsem zpíval Beethovenovu Pátou (pa pa pa pá) přes Devátou (dédé dédé dédé dédé) – a začala z toho vycházet Sedmá, zpravidla zvaná Opilecká. Někteří tvrdí, že v A dur se střízlivá melodie složit nedá. Nemohu to posoudit.
Múzický pravděpodobně jsem, nejsem však sdostatek muzikální. Přesto mohu ukázat, jak se píše báseň, aby z ní aspoň v závěru zněla hudba:
Na jezeře
čáry
páry
Kol jezera
samovary
Čáry
trasy labutí
Páry
mlžná vzedmutí
z nejedné jezerní spáry
Čáry
jak je patrno
skicují labutí páry
aniž trémou zatrnou
Sólově nesvedou dojmout
spíše čeří vodu dvojmo
Komu dát za vinu
kýčovou hladinu?
Čtrnáctero koleček
páru letních slunéček
Dva pavouci s letokruhy
pobřežní v době žní
Kolem ženci
a běženci
Berušce na mušce
zdá se jeden jako druhý
– a té druhé téže
Obě věří v to, co slyší
z věrohlásné věže
Na mušce měřiče
trestného času
kdy měřič vykřičen
lpí na svém hlasu
– a ten v uších zní
vězni nevězni
Prý jsou vinny oběti
Kdo chce ten běh znesvětit
– běží ženci za běženci –
musí pojmout
všechno dvojmo
ne však ženců samovary
spíš varovné
vari vari
Pak snad klesnou páry
a vytáhne nikdo jiný
než samotný Paganini
svoje stradivari
Struna G se chvěje a já zapisuji znějící tóny, objevuje se grafický klikyhák veršové partitury.
Neopisujte prosím ode mne právě přečtenou závěrečnou větu. Stalo by se z ní klišé.