Jiří P. Svoboda

LOVCI MAMUTŮ
„Národní muzeum pořádá výstavu o době, kterou pamatuje už málokdo!“ Tímto rádoby vtipným sloganem z roku 2006 uvedla ctihodná instituce výstavu, kterou skutečně pamatuje málokdo:  jmenovala se ovšem poněkud banálně Lovci mamutů. Proč banálně? Protože každé školou povinné dítko u nás vědělo, kdo to byli oni lidé, pro něž údajně platilo heslo „Kdo nelovil, nepřežil!“ Málokomu se podařilo v českých myslích zanechat takovou stopu, jako právě lovcům z dávnověku, tedy z doby, kdy naši předkové uměli zhotovovat kamenné nástroje, hloubili pasti na mastodonty a vyráběli ženské sošky s některými eroticky zdůrazněnými partiemi těla. Popravdě řečeno, byla to skutečně doba, kdy naše země představovaly pupek světa, kdy se středem tehdejší kulturní Evropy stalo území zahrnující Slezsko, Moravu, Čechy a Rakousko. A tak na zmíněné výstavě troubili mamuti, plál oheň před obydlím starých lovců a ve střežené vitríně stála ve světle refl ektoru Věstonická Venuše, asi nejdražší umělecký předmět v Česku. Co na tom záleží, že jde o dobu před více než nějakými 22 tisíci lety! U počátků odhalení této úžasné kultury byl slovutný pan profesor, kterého bujná fantazie hnala do dobrodružných výzkumů. Pan profesor se jmenoval Karel Absolon a proslul zejména objevy podzemí v Moravském krasu, kam se spouštěl s primitivními fotoaparáty, aby poprvé zachytil krásu tamních jeskyní. Ale nebyl sám, na výzkumu lovců mamutů se vystřídala celá plejáda slavných moravských archeologů, jakými byli pánové Wankel, Maška a Kříž už v 19. století, nebo nedávno Klíma, Valoch a Svoboda. Dnes se budeme zabývat tím posledním mužem, protože on má pro nás ještě jeden půvab: je to archeolog, který hledá analogie mezi dávnými lovci a nedávnými národy, které žily podobným životem.

MORAVSKÉ JEVIŠTĚ DÁVNÝCH DĚJŮ
První, v čem si musíme udělat jasno, je odpověď na otázku, jak se k nám oni lovci mamutů dostali. Dnes panuje shoda, že druh Homo sapiens, „Člověk moudrý“, prožil svou genetickou evoluci v Africe. Odtud pochází nejstarší antropologické nálezy, jejichž věk se datuje dobou před 200 tisíci lety. Co tito lidé činili, nevíme. Ale víme, že k pohybu moderních lidí z jejich africké kolébky došlo někdy před 60 tisíci lety. Druhým pevným bodem našeho zkoumání je skutečnost, že před 43 tisíci lety nastala poslední doba ledová, jež se protáhla až na 31 tisíc let. Během této doby se u nás střídala přírodní scenérie v rozpětí subarktického a mírného pásu. Před 40 až 30 tisíci lety docházelo k rychlému střídání teplejších a studenějších období, kdy se začaly prosazovat kulturní vlivy původem z Předního východu projevující se štípanou kamennou industrií: škrabadla, rydla, listové hroty, retušované čepele, ale základ industrie byl pořád ještě starší. Ale stále si nejsme jistí, zda šlo o neandrtálce, nebo o moderní lidi. Celoevropskou kulturou tohoto období byl tak zvaný aurignacien. Její tvůrci byli už bezpochyby moderní lidé a zajímavé je, že se vyhýbali oblastem obsazeným předchozí kulturou a k nám se dostali povodím Dunaje, kam dospěli buď od západu podél Alp, nebo z východu směrem od levantského hrdla. Ale to pořád ještě nebyli naši známí lovci mamutů. Nositelé této kultury přežili u nás dvě teplá a dvě chladná období, ale nedokázali se opět adaptovat na velké ochlazení, kdy v průběhu posledního zalednění převládla znovu křovinatá tundra a subarktická step.
Až teprve po těchto lidech se nasunuly do střední Evropy skupiny nových příchozích, kteří se na tehdejší podnebí lépe adaptovali. Jejich příchod avizovala změna surovin: tehdy se k nám dostával pazourek až ze slezských morénových polí. A co je hlavní: ústřední oblastí této kultury byla Morava a Podunají, se souvislým osídlením v Dolních Věstonicích a v Předmostí. Mamutí stáda táhla moravským úvalem z jižního Polska do Podunají a zpět a podle nejrozšířenějších představ měla tato stáda být zřejmě hlavním přísunem potravy pro tehdejší lidi. Obraz této krajiny tvořily horské hřebeny po obou okrajích moravského úvalu a pásma pahorkatin spolu s plošinami, které spojovaly údolí a řeky na jejich dně. Tato oblast se rozšiřovala a zase smršťovala podle toho, jak pulzoval ledovec na severu a alpské ledovce na jihu. Právě v místě nedaleko dnešního Přerova, v Předmostí, leželo klíčové místo celého sídelního areálu, který nabízel hlavní informace o životě lovců mamutů. Šlo o jedno z největších loveckých sídlišť v Evropě, ležící přesně uprostřed mezi západní Evropou, rozkládající se za Dunajem a Rýnem, a východní nížinou, táhnoucí se za Vislou a Dněstrem až na Sibiř.

JAK TITO LIDÉ VYPADALI?
Naše otázka zní: co to bylo za lidi, kteří už více než sto let budí naši zvědavost? A jak vlastně žili? Lidé z Moravy té doby byli už anatomicky moderní lidé, dokonce se dá říci, že svými tělesnými proporcemi do značné míry připomínali současnou středoevropskou populaci. Byl pro ně charakteristický výrazný pohlavní dimorfismus: muži dosahovali výšky až 180 centimetrů, byli robustnější postavy a vyvinutého svalstva; ženy byly menší, většinou kolem 160 centimetrů, útlejší postavy a slabší muskulatury. Obličej těchto lidí byl nižší, hlava byla dlouhá, nos spíše širší a silné čelisti. V Předmostí se vyskytovaly lidské pozůstatky jak v prostorově uzavřeném pohřebním areálu, tak rozptýlené jako jednotlivé fragmenty v celé kulturní vrstvě. Co už před více jak sto lety zaujalo archeology, bylo překrytí lidských koster mamutími lopatkami. Nahromadění evidentně narušených nálezů v pohřebním areálu v Předmostí podle Svobody zřejmě souviselo s tím, že na úpatí tamní vápencové skály docházelo k sesuvům půdy, ale také byla doložena přítomnost malých šelem, hlavně potom lišek. V každém případě zde máme svědectví, že lovci mamutů odnášeli mrtvá těla mimo vlastní sídliště, kde přebývali. Je docela možné, že rozptýlení těl v pohřebním areálu bylo záměrné: nechávali zde pozůstatky napospas šelmám a přírodním silám. Svoboda pro toto chování hledá analogii v některých oblastech Sibiře, kde byla donedávna ještě živá šamanská tradice.
Dnes si na základě biologického rozboru poblíž pravěkých sídlišť představujeme, že tehdejší krajina byla bezlesá, ale poskytovala dostatek vegetace a úkrytů pro poměrně bohatou faunu. Klima bylo v průměru velice chladné a zároveň suché. Zima byla dlouhá a drsná, ale sněhu bylo málo; krátké jaro přinášelo rychlé oteplení a také vyšší vlhkost; léto bylo naproti tomu teplé a suché. Na místech, kde se lidé usídlili, se nalezly kosti sobů, lišek, vlků a zajíců. Pozitivně bylo dokázáno, že máme co do činění s lidmi, kteří se nevěnovali pouze lovu, jak se dříve předpokládalo: paleobotanikové předpokládají, že zde jde také o nejstarší doklady sběru rostlinné potravy. Víme s určitostí, že celý tento pruh země nebyl osídlen najednou, ale spíše postupně v několika vlnách a zřejmě také jenom sezónně, protože tito pravěcí lidé byli především nomádi. Přesto tato sídliště působí přeci jenom dojmem, že šlo o dlouhodobě se vyvíjecí kulturu, která svědčí o dobré biologické i kulturní adaptaci tehdejších obyvatel na podmínky doby ledové.

MORAVSKÁ BRÁNA OTEVŘENÁ, KDO DO NÍ VEJDE…
Naleziště v Předmostí se rozprostíralo na dvou skalních útesech, z nichž jeden skrýval starší kamennou kulturu, snad ještě z doby neandrtálců, a druhý potom klasické osídlení lovců mamutů. Jejich sídliště leželo v otevřené krajině a tak se tamní výzkum mohl roztáhnout do větší šíře. Už v roce 1894 se zde nalezla celá kumulace lidských koster, o nichž se archeologové domnívali, že šlo o hromadný hrob. V roce 2006 se uskutečnil velký archeologický odkryv, který přinesl množství zvířecích kostí rozvlečených na mírném svahu v několika vrstvách: byly tam celé velké kosti, ale také pásma drobných spálených kůstek promíchaných s barvivem. Kosti nesly stopy po řezání kamennými noži, což svědčí o tom, že pravěcí lidé ulovená zvířata zpracovávali na místě jejich usmrcení a posléze odnášeli do sídliště. Všechny vrstvy nálezů badatelé proplavili vodou, aby neuniklo žádné svědectví o dávné krajině a zdrojích obživy tehdejších lidí. Tak neušly pozornosti ani zbytky rostlin, měkkýšů a drobných zvířat.
Veškerý organický materiál tak posloužil k datování nálezů: první data poskytnutá radiokarbonovou metodou nám dala poměrně přesnou představu o době, kdy zde lidé žili. Lidé v Předmostí sídlili někdy před 26 a půl tisíci lety. Znamená to, že se kultura lovců mamutů rozvíjela na Moravě v rozmezí před 30 až 22 tisíci lety. Dostala na základě výzkumu kamenné industrie označení gravetien. Tehdejší typickou krajinu tvořila step s malými ostrůvky lesa podél řek a na chráněných svazích. Podle nálezů pylu dřevin se usuzuje, že šlo hlavně o odolnější druhy jehličnanů, ale je doložen i jilm a buk. Tato členitá parková krajina musela vyhovovat stádům velké zvěře a to proto, že zde byl dostatek rostlinné potravy a hlavně otevřený prostor, kudy zvěř mohla táhnout od severu k jihu a obráceně.
Tento typ krajiny se vyskytoval zejména v údolích velkých řek, které známe i z dnešní doby: Dyje a Morava, Bečva a Odra. Tedy toky, jež vytvářely ideální osu celého moravskoslezského úvalu. Zajímavé je, že paralelní koridory bez výskytu řek, jaký tvořila třeba Vyškovská brána, tehdy osídleny nebyly. To ukazuje na důležitost říčních údolí: zde se dala sídliště díky nižší výškové poloze ochránit před větry a navíc se lidé nemuseli příliš vzdalovat od řeky. Voda v tomto suchém prostředí byla důležitá nejen pro stáda zvěře, ale také pro jejich lovce. Zároveň byla tato sídliště položena dostatečně vysoko nejen nad úrovní záplav (žádné z nich nebylo v roce 1997 zaplaveno při více než stoleté povodni na Moravě), ale dal se odtud sledovat pohyb stád velké zvěře, která táhla podél řek. Jejich četnost můžeme pouze odhadovat podle nalezeného materiálu: kupříkladu jen v Předmostí se nalezlo kolem tisíce mamutích ostatků, soudě podle počtu zanechaných stoliček, jež vydrží z kostí nejdéle, protože je sklovina chrání před zubem času.

NA MÍSTĚ DNEŠNÍCH VINIC
 V roce 1924 se pod Pálavskými vrchy začal Absolón spouštět do jiných hlubin, než byly v Moravském krasu. Ve stínu vinic v Dolních Věstonicích odhalil dosud neznámý svět našich předků, jejichž život díky němu přiblížil několika generacím čtenářů spisovatel Eduard Štorch.
Dnes přibližně víme, kdy tito lidé obývající břehy řeky Dyje na úpatí Pálavských vrchů žili. Radiokarbonová metoda dí, že tento pruh země byl domovem úžasné pravěké kultury někdy před 25 až 21 tisíci lety. Bylo by přehnané tvrdit jako Absolon, že se zde zrodilo lidské umění. Bohužel v tom tyto lidi předhonili o několik tisíciletí první umělci, jejichž výtvory spatřily světlo světa ve Francii a v Německu. Pochopitelně v jeskyních, které mají tu výhodu, že v nich neprší, nefouká vítr a nepůsobí eroze, takže se tam uchová to, co jinde nepřízeň podnebí a živá příroda zničily. Ale sídliště dávných lidí na Pálavě má jiné prvenství: představují nejlépe dochované kulturní středisko té doby. Ostatně osmdesát let zde bádají archeologové, posuzují polohu každého nalezeného předmětu, studují jejich polohu vůči ohništi, přemýšlí, kde seděli lidé, kde pracovali a kam ukládali odpad. Je to skutečně detektivní práce, jen stopy jsou poněkud starší, v řádu tisíciletí. Už jenom to, že toto území bylo obýváno téměř čtyři tisíciletí, nám může vyrazit dech. Ve srovnání s tím je délka historie našeho národa velice krátká. V době pálavských obyvatel existovala oblast sídlišť, která se táhla z Podunají na Moravu a moravským úvalem na sever do Slezska. Pavlovské vrchy zaujmou každého, kdo projíždí směrem na Břeclav: z roviny, kterou protéká řeka Dyje, se vypínají jako veliká hradba. Táhnoucí zvěř mohla sledovat řeku a poloha severovýchodních svahů byla z mnoha důvodů pro pravěké lidi strategická: byla tam voda, potrava a topivo. Tehdejší lidé si stavěli obydlí v nadmořské výšce 200 až 300 metrů; snad proto, aby mohli kontrolovat krajinu, kterou putovala stáda zvěře. Ať tak či onak, v místech pod hradem Děvínem, v Pavlově a Dolních Věstonicích byla objevena řada sídlišť, která nesou stopy života pradávných obyvatel.
V každém případě to jediné, z čeho můžeme posuzovat bez rozpaků jejich kulturní zdatnost, jsou kamenné nástroje. A tak víme, že většina jejich nástrojů byla vyrobena z materiálu, jenž má původ ve Slezsku, něco pochází z Malých Karpat nebo z Rakouska. To ovšem může svědčit pro dvě možnosti: buď tito výrobci kamenné industrie byli součástí dálkového obchodu, jakéhosi „barteru“, nebo se museli sami vydávat do značně vzdálených nalezišť, aby tam našli potřebnou surovinu. Zajímavé je, že každé sídliště mělo nějaký jiný styl opracování kamene: na jednom sídlišti v Pavlově bylo opracování nástrojů intenzivnější, výsledky jsou drobného tvaru, ve Věstonicích jsou nástroje méně opracované a nesou znaky vysokého opotřebení. Pozoruhodné je, že uprostřed sídlišť se vyskytovaly rituálně založené hroby, které mimo obytné základny chybí. Kolem ohnišť se nalezly úlomky keramických figurek, které byly snad záměrně poničeny prudkým žárem ohně. Právě do této doby patří také známá Věstonická Venuše, kterou v roce 1925 našel Absolon. Bezpochyby šlo o zatím nejstarší keramiku v historii lidstva: vždyť keramické poháry z čínské provincie Chu-nan pocházejí z doby zhruba před 18 tisíci lety.

CO VŠECHNO NEVÍME
Ze stop opracování zmrzlého materiálu a z letokruhů dochovaného dřeva lze usuzovat, že pálavská sídliště byla obydlená většinou v zimě. Ostatně to dosvědčuje i množství nálezů zvířat, která usedlíkům dávala zimní, tedy nejkvalitnější kožešiny: to jsou ony četné kosterní nálezy lišek a vlků. Bohužel z archeologického materiálu není možné rekonstruovat, jaké byly pohyby a život těchto lidí v letní době: stěhovali se za zvěří, nebo za kamennou surovinou? Nevíme. O uložištích mamutích kostí se vedou spory: šlo o přirozené mamutí hřbitovy tak, jak je známe u afrických slonů, nebo to byla práce tehdejších lidí? Nevíme. Nejspíš šlo o přirozené vymírání pravěkých mastodontů. Stejné problémy nastolují ohniště: někde jde o rozsáhlé a mocné vrstvy popela, jinde o menší ohniště. Byla to záležitost sezónních přechodů, nebo to svědčí o kolísající demografické síle osídlení? Nevíme. Stejně tak obydlí: někde se vyskytují mírně zapuštěná stavení, jinde to byly pouze povrchové přístřešky a někde doklady o usídlení lidí zcela chybějí. A bohužel tak je to se vším. Žijeme v iluzi, nebo skutečně něco pozitivního o těchto lidech z dávnověku víme? To jediné, co o nich víme pozitivně, je zjištění, že geneticky jsou to skutečně naši předci. Ale stačí to k vysvětlení?
Hlavními místy nálezů byla ohniště, kolem nichž se nalézá nejen kumulace zvířecích kostí, ale také kamenné nástroje svědčící o pobytu lidí na těchto místech. Naprostá většina artefaktů pocházejících z Předmostí se dala datovat jednak podle jejich uložení v kulturní vrstvě lovců mamutů a jednak podle typu právě této kamenné industrie: zdá se tedy zcela doložené, že tito pravěcí lidé žili v Předmostí, v Dolních Věstonicích a v nedalekém Pavlově ve vrcholné fázi této kultury před 29 až 26,5 tisíci lety. Co bylo ovšem pro tyto lidi typické, jsou dvě důležité věci: miniaturní kamenné nástroje geometrických tvarů a tvarově bohaté nástroje z kostí. Tyto artefakty se objevily až při posledním výzkumu v roce 2006, kdy se vrstvy nálezů systematicky proplavovaly, což byla práce mladých adeptů archeologického řemesla z různých zemí.

A SKUTEČNĚ LOVILI MAMUTY?
Archeologický výzkum docela podrobně ilustruje, co tito lidé vlastně jedli. Zdá se, že jejich potrava byla velice různorodá, neboť obsahovala bílkoviny i tuk, ale také potraviny rostlinného původu. Na moravských sídlištích té doby převládá sob, kůň, zajíc, liška, vlk, lev a četní ptáci; v Předmostí se našel pižmoň i los. Nutno říci, že oproti jiným kulturám té doby poklesl na Moravě význam velkých stádních zvířat, jakými byli koně a sobi, a naopak se tam objevilo hodně menších zvířat, jež byla zřejmě dostupnější a jejich zdroj spolehlivější. Pokud jde o malé šelmy jako lišky a vlky, jejich obliba spíše svědčí o tom, že lovci mamutů je lovili pro kožešiny. Nedávný objev z Pavlova, kde se našly otisky provázků a uzlíků na keramice, naznačuje, že malá zvířata mohla být lovena do sítí, což by zefektivnilo úsilí lovců.
Nicméně Svoboda je přesvědčen, že hlavním zdrojem potravy a suroviny, který mohl poskytnout velké množství masa a tuku, byli právě mamuti. Předmostí prý bylo přitažlivé pro stáda těchto mastodontů díky své poloze v ústí strategického údolí, kde se rozlévala ramena Bečvy. Nicméně pořád nemáme přímé důkazy, že tito lidé byli skutečně lovci mamutů. Někteří zahraniční archeologové zpochybňují lov velkých savců na řadě starších nalezišť z období paleolitu a analogicky tak poukazují i na neudržitelnost teze o lovcích mamutů na Moravě. Jejich hlavním argumentem je, že nálezy zvířecích kostí na lidských sídlištích ještě nedokazují jejich záměrný lov: mohlo jít o uhynulé kusy. Proto se dnes archeologové pouštějí do rozborů uhynulé zvěře, do zkoumání, jak byly kosti rozbity, a do hledání stop zářezů na nich. Fakt je ten, že ani na Moravě se nedaří složit z nálezů celé kostry mamutů, ale jen jejich části.
Takže je pravdou, že naši lovci mamutů skutečně lovili mamuty, nebo je to jen archeologická pohádka? Svoboda se domnívá, že bez lovu těchto obřích savců by drobná zvěř a rostlinná potrava nemohly zásobit moravská sídliště dostatečným množstvím potravin. Orientace těchto lidí na mamuty je prý v nálezech jejich kultury dostatečně zřetelná. Navíc moravská sídliště se liší od ostatních soudobých nalezišť evidentní snahou rozmisťovat je tam, kde se dá dobře kontrolovat nejen pohyb stád v říční síti, ale také nalézt přirozené terénní pasti: slepé rokle a bahnité žlaby. Potom už jenom stačilo oddělit od stáda jeden kus, zahnat ho do rokle nebo bažiny a tam ho dobít oštěpy s kostěným ostřím, vyřezaným a vybroušeným z mamutích klů. Ale pořád se vtírá otázka: když už moc nelovili koně, ani soby, mohli pouze s oštěpy vyrukovat na mamuty? Nevíme, ale důvěřujme dalšímu zkoumání.

ŘEMESLNÍCI, UMĚLCI, ŠAMANI…
Co je ale nepochybně doložené, je výběr materiálu pro kamennou industrii. Ačkoliv Morava oplývá rohovci a křemenci, lovci mamutů touto surovinou opovrhli. Místo toho vytvořili na svou dobu revoluční model zásobování, který spočíval v tom, že se dovážela velká množství kvalitního materiálu ze Slezska nebo z Podunají; nejbližší naleziště bylo ve Vlárském průsmyku. Tento způsob pořizování kamenné suroviny musel být nejen velice pracný, ale i časově náročný. Nebo to byl první výměnný obchod na území Česka? Nevíme. Víme jen, že výsledkem bylo zpracování kvalitní suroviny, která byla navíc i krásná na pohled, neboť kameny byly různé barvy. V každém případě se ukazuje, že Moravská brána byla strategicky významná lokalita a Předmostí tak bylo průsečíkem těchto tras. Vidíme tedy, že překvapení mohou být ještě velká. V poslední době se znovu prověřují staré nálezy a spřádají se nové hypotézy. Je doložena kostěná industrie, pro kterou se hledá její praktické uplatnění. Je velice pravděpodobné, že tito lidé už vyráběli textil, jak o tom svědčí útržky struktury látky ve vypálené hlíně. Pak by tedy museli lovci mamutů, či jejich ženy asi používat i kostěné jehly. Bohužel se ale pořád pohybujeme na úrovni dohadů. Ale konečně: není to vzrušující? Nicméně jedna důležitá věc je jednoznačně potvrzena: naši lovci mamutů museli být velice inteligentní lidé. Nejen kvůli své technologické zručnosti, ale rovněž pro symbolickou roli, jíž propůjčovali mnohým svým artefaktům. Kosti a kostěné nástroje pokrývali geometrickými vzory, které na ně ryli. Známe od nich už i osobní ozdoby zhotovené z vrtaných schránek třetihorních měkkýšů a ze zubů šelem. Jejich estetické cítění už muselo být prověřené, protože všechen tento dekor byl standardizovaný. Objevovaly se jen tři vzory: větvičkový ornament, šrafované trojúhelníky a opakované oblouky.
Lovci mamutů byli první umělci u nás. Už v roce 1895 našel Kříž dva umělecké předměty v Předmostí: byla to řezba mamuta a rytina ženy na mamutím klu. Plastická řezba mamuta jistě nepřekvapí realismem, ale jak říká Svoboda: celková úspornost výrazu nepostrádá rysy určité monumentality. O tom, že šlo zřejmě o jistý kulturní styl, svědčí, že menší plastika se našla také v Pavlově, ale rovněž v ruském Avdějevu. Zmíněná rytina ženy vyjadřuje svůj motiv technikou, která rozkládá anatomii do geometrických tvarů, hlava je trojúhelníková, prsa jsou znázorněna dvěma velkými kapkami a břicho vyjadřují dva nad sebe posazené ovály. V podobném stylu jsou ozdobena různá závaží a závěsky, jež samy o sobě vyvolávají představu lidské postavy, opět s analogií v Avdějevu. Vrcholem tvorby symbolických předmětů na Moravě je vypalování a ničení keramických fi gurek, kam patří i slavná Věstonická Venuše, dílo neobyčejné estetiky a ojedinělé techniky, která by použitou technologií spíše odkazovala na neolit a nikoliv na mladý paleolit. Svoboda se domnívá, že tehdejší umění bylo prostředkem komunikace, což těmto artefaktům dodává jistou funkčnost. Ale co na to říkali třeba šamani, jejichž řemeslo mělo svůj původ v arktické úzkosti? Ostatně otisky prstů na těle Věstonické Venuše prý patřily jedenáctiletému dítěti.

ODEŠLI NA VÝCHOD…
Lovci mamutů z dosud neznámých důvodů zmizeli z Moravy před 20 tisíci lety. Poslední zalednění zřejmě bylo nad jejich síly. Kraj v Moravské bráně a pod Pálavou pokryla nová vrstva spraše, která byla zcela sterilní: nejsou v ní žádné archeologické artefakty. Ledovec ze severu se nasunul blíže ke střední Evropě a jeho ledový dech změnil klimatické i přírodní poměry v moravském úvalu. Naši předkové se odebrali dále na východ, do roviny, která se táhla za karpatským obloukem až na Sibiř. Co nám po nich zůstalo? Nejen to, co jsme mohli vidět na výstavě v Národním muzeu: 80 procent našich genů máme po nich. Takže žádné „Sbohem, lovci mamutů!“ I my jsme byli také před těmi drahnými lety lovci mamutů. My už si tu dobu samozřejmě nepamatujeme, ale naše geny jsou stejné, jako když jsme jako muži běhali kolem Bečvy s oštěpem v ruce, nebo jako ženy tkaly látku z kopřiv pod Pálavou. Číst Svobodovy práce určené jak dospělým, tak dětem je cestou za poznáním nás samých. Jiří A. Svoboda (*1953) Český archeolog a paleoetnolog, který pokračuje v práci K. Absolona a B. Klímy na archeologických nalezištích na Moravě, ale i v Čechách, specialista na střední a mladý paleolit a průkopník etnoarcheologie v Česku.

 

Hlavní díla:
1982 Mistři kamenného dláta
1994 Paleolit Moravy a Slezska
1999 Čas lovců. Dějiny paleolitu
2006 Předmostí

Přidat komentář