Josef Jařab: O své osobní svobodě rozhoduji sám

O sametové revoluci zvolna převládá představa, že to byl kolaps vysíleného režimu. Přijímací řízení na vysoké školy se ale stále odehrávalo podle politických kritérií, která před rokem 1989 ještě přitvrzovala. Své o tom ví amerikanista, literární teoretik a historik, překladatel i politik Josef Jařab (1937). Zažil jak normalizační bezčasí společenské stagnace, tak překotný vývoj po roce 1989, na němž se výrazně podílel. I proto se stal prvním porevolučním rektorem olomoucké Univerzity Palackého. Účastnil se snahy o odsun sovětské okupační armády z Olomouce, usiloval o rozběhnutí stáží českých studentů ve Spojených státech. Roky 1969–1970 tam sám strávil na stáži, odkud se ale vrátil. Byl jedním z prvních členů Jazzové sekce, předchůdkyně Unijazzu. Po roce 1989 působil i jako rektor Středoevropské univerzity v Budapešti a ve Varšavě, jako senátor Parlamentu České republiky. Byl členem Rady České televize. Přednášel ve Spojených státech. Dlouhodobě se věnuje americké literatuře, mimo jiné té beatnické. Kulturu vidí v propojení literatury, hudby a filozofie.

Jak zásadní byla pro vás změna v roce 1989? 

Samozřejmě, že zásadní. Tak jsem to vnímal, a proto jsem také jako rektor začal zvát na univerzitu veřejně známé osobnosti. Od prezidenta Václava Havla či Josefa Škvoreckého s chotí přes Michaela Žantovského po Miroslava Kusého a řadu dalších. Začali jsme v roce 1990 Škvoreckými a skončili v roce 1997 s Antonínem Přidalem. Těch setkání se uskutečnilo padesát. A přesně ta myšlenka, kterou zmiňujete, za těmi večerními rozmluvami s hosty Univerzity Palackého byla. Mně osobně úděl rektora úplně změnil život. Proto mě to také zajímalo ve vztahu k těm lidem, kteří byli viditelní už předtím a stali se velmi viditelnými po roce 1989. Z hlediska času ti hosté mluvili až příliš optimisticky, když si vezmu, že nejméně polovina z nich nás už předešla na věčnost.

Souhlasil byste s tím, že rok 1989 představuje jedinečnou zkušenost dramatického historického zlomu, kterou řada dnešních mladších lidí možná vůbec nezažije?

To je pravda, a samozřejmě když si dnes povídám se studenty, kterým je dvaadvacet, třiadvacet let, tak na rok 1989 reagují stejně jako na napoleonské války. To znamená, že je to historie, o níž se maximálně snaží něco si přečíst. My nemusíme, my jsme to žili. Jestli je to velká výhoda a jestli je to naše velké privilegium, to nevím, to myslím ocení zase až další generace. Osobně bych velmi nerad rok 1989 v životě minul.

 

O sametové revoluci zvolna převládá představa, že . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář