Kristen Hawkesová

POČÍTÁNÍ V ANTROPOLOGII
Před našima očima se stalo něco neuvěřitelného. V čase churavění českého hospodářství se na stránkách Hospodářských novin rozpředla půtka, jaká že je ekonomie věda: je to věda ,kecací‘ nebo ,počtářská‘. Jinými slovy: je v ní víc teorie nebo matematiky? Dá se o ní více diskutovat než v ní počítat, nebo naopak máme nejdříve počítat a pak teprve teoretizovat? A když v ní nebudeme počítat, je to potom 5_skryte_zkusenostivůbec věda? Není zrovna vhodné vytahovat takové otázky ve svízelné době, kdy lidé visí ekonomům na rtech: budeme se mít hůře, nebo to samo přejde? Ale budeme -li se na svět dívat z ptačí perspektivy a ne z myší díry, tak můžeme ekonomům poradit: jste na tom stejně jako všechny společenské vědy. Antropologové už od dob Geertze (viz UNI 2/2001) vědí, že všechny teorie této discipliny byly spíše její prohrou, než nějakým přínosem pro poznání skutečnosti. Společenské vědy mohou dokázat jediné: popsat ze svého úhlu pohledu stav společnosti status quo, ,tady a teď‘, a pokusit se tento stav vysvětlit, tedy říci, proč je tomu ,tady a teď‘ právě tak, jak jsme to popsali. Ekonomie, sociologie, antropologie, tato triáda společenských věd nemůže překročit svůj stín: obory, jež se ve své podstatě zabývají jednotlivostmi, nejsou vědou, ale beletrií…

Takže jak jim může pomoci matematika? Může jejich vědeckost zachránit, jestliže pro popis skutečnosti „tady a teď“ použijí specifický jazyk, jaký nabízí matematika? Zkusme si to dnes předvést na jednom příkladu z antropologie. Druh Homo sapiens je na světě zhruba 150 tisíc let. A 95 procent své existence se nositelé tohoto označení živili jako sběrači a lovci. Celá řada etnologů si vzala za svůj cíl vysvětlit život těchto lidí na základě popisu společností, které se jako sběrači a lovci dožily v zapadlých koutech světa moderní doby. Na celé té věci je pozoruhodné, že jsme se nakonec od etnologů o nich dozvěděli poměrně hodně, ale kupodivu poměrně málo o jejich způsobech obživy. Proto bylo nesmírně důležité, když se v 60. letech 20.století etnologové na tento problém zaměřili: ale to už bylo opravdu za minutu dvanáct! Tehdy měli etnologové dvě výhody: jednak se šířila po světě nová věda zvaná ekologie; a jednak v té době vrcholila záliba vytvářet matematické modely skutečnosti, jež měly vědě napomoci předvídat budoucí stavy lidské společnosti. Proto otázku obživy etnologové pojali jako ekologickou křížovku, jejíž řešení tajenky by přineslo mnoho nového i pro moderního člověka.

VZHŮRU ZA INDIÁNY ACHÉ
A právě těmito otázkami se začala v 70. letech zabývat také jedna mladá americká antropoložka Kristen Hawkesová. Vybrala si pro svůj úkol matematický model, který původně sloužil k popisu chování zvířecích druhů při získávání potravy a který byl založen na předpokladu, že přirozená selekce dává přednost nejefektivnější strategii obživy, jež se rozšíří na úkor těch méně efektivních. Příklady užití podobných modelů pro případ chování sběračů a lovců již existovaly. Mladá Američanka se rozhodla tento model aplikovat na analýzu získávání obživy Indiánů kmene Aché z východní Paraguaye. Odjela tam ještě s jedním podobně zaníceným kolegou jménem Kim Hill. Mladí Američané měli v batohu model optimálního stravování a potřebovali ho naplnit etnologickými daty. Aché sice již nežili tradičním způsobem života sběračů a lovců, na to už bylo pozdě, ale ze svého útočiště na salesiánské misii, se vydávali na mnohadenní výpravy vybaveni jako za starých časů. Indiáni Aché (říkalo se jim také Guayakíové) patřili k jazykové skupině Guaraní a žili v lesích na východě Paraguaye už v době příchodu španělských dobyvatelů. Dělili se na tři odlišné skupiny, jež se lišily dialektem, zvyky a územím. Dvě z těchto skupin popsal v letech 1968 a 1972 francouzský etnolog Clastres (viz UNI 5/2005). Náš výzkum popisuje třetí skupinu, jež žila v severní lokalitě kmenového území a vešla jako poslední ve známost v 70. letech. Tito lidé obývali původně tradiční území o velikosti asi 5000 km2 mezi řekami Paraná a Paraguay. Pro tento prostor je charakteristická krajina mírně zvlněných kopců pokrytých listnatými lesy a jemně modelovanými údolími porostlými vysokou trávou. Tamní podnebí se vyznačovalo horkým létem (říjen -únor) a studenou zimou (březen -září). Aché proto dělili rok na ,horké období‘ a na ,studené období‘. I když tamní fauna, ani flora nebyly příliš dobře popsány, víme, že domorodci rozeznávali 33 druhů savců, které lovili, dále jedli 10 druhů hadů a obojživelníků, více než 15 druhů ryb a nekonečný seznam ptáků. Sbírali 5 druhů hmyzu, nejméně 10 typů larev a alespoň 14 druhů medu. Z rostlinných produktů využívali více než 40 druhů, z nich nejdůležitější byly pomerančovníky a jeden druh palmy s ovocem podobným meruňkám. V roce 1978 žilo více než 130 Aché v salesiánské misii, kde se věnovali pod dozorem misionářů zemědělství, pěstovali maniok, cukrovou třtinu, obilí a sladké brambory a starali se o prasata, kozy, slepice a osly. Misionáři jim opatřovali mléko, cukr, mouku, nudle a sůl; dávali jim rovněž oděvy, nářadí a zemědělské náčiní. Někteří domorodci trávili většinu svého času v misii, ale část z nich odcházela na dlouhou dobu, někdy i na několik týdnů do lesů, aby tam lovili zvěř a sbírali divoké plody jako v dřívějších dobách.

SEDM VÝPRAV DO MINULOSTI
V době od března do července 1978 (tedy ve ,studeném období‘) se uskutečnilo sedm takových výprav do indiánské minulosti, kdy domorodci ještě žili svým přirozeným způsobem života. A právě těchto výprav se mladí etnologové účastnili: doprovázeli a zaznamenávali domorodé činnosti a výsledkem jejich společného sledování byl záznam, jenž pokrýval 61 dní sběru a 58 loveckých dnů. Zatímco se Hill věnoval práci lovců, Hawkesová zůstávala s ženami a sledovala, jak trávily čas hledáním a sběrem rostlinných produktů a malých živočichů. Muži se na lov obvykle vydávali hned po ránu, vyzbrojeni pouze luky a šípy. Směr pochodu se řídil podle pravděpodobnosti výskytu vepříků pekari, což byla jejich preferovaná zvěř. Skupina lovců se asi po hodině zastavila, aby se poradila kudy jít dál. Muži se většinou dali znovu na pochod, až když našli stopy zvěře. Ženy s dětmi muže následovaly o něco později; šly po jejich stopách, ale v dostatečné vzdálenosti, aby nerušily zvěř. Musely nést kojící děti a vedle toho koš na sběr potravy plus mačetu nebo sekyru; a také svého mazlíčka, kterým byla buď opice, nebo nosál koati. V koši měly prakticky veškerou výbavu domácnosti: nože, nádoby, talíř nebo hrnek. Při vzdálenějším přesunu nesly ještě několik kilo manioku nebo kukuřice, věci na šití, rohož nebo přikrývku. Když muži začali zvěř pronásledovat, ženy zůstaly na místě a čekaly, jak to dopadne. Během té doby sbíraly palmovou dužinu a pupeny. Jestliže se muži vrátili s úlovkem, ženy ho daly do košů a všichni se vydali zpátky do tábora. Někdy se ženy aktivně zapojily do lovu: při lovu opic nebo koati dělaly honce a hlasitě naháněly zvěř pro lovce. Pomeranče a med většinou sbíraly společně s muži; část pomerančů, nebo medu se snědla už na místě, zbytek se vzal s sebou. Když muži nalezli pařez, rozsekli ho sekyrou a nechali ženám, aby vybraly larvy. Asi hodinu před setměním ženy připravily tábořiště a shromáždily dříví pro ohniště. Muži po příchodu do tábora vzali sekyry, porazili několik palem a vrátili se s palmovými pupeny, případně poradili, kde příště mohou ženy nalézt dostatek palmové dužiny. Muži chodili na lov denně, ale když hodně pršelo, zůstali v táboře a doprovodili své ženy, aby jim pomohli se sběrem palmové dužiny a s česáním ovoce. Během dne domorodci jedli, co nasbírali: ovoce nebo hmyz, ale většinu larev a medu nechávali na večer. Málokdy se stalo, že se ulovená zvěř nesnědla v tentýž den, kdy byla zabita. Většina masa se tedy jedla večer, pouze malá část se nechala na druhý den ráno. Aché nic neschovávali na příště, velmi zřídka si ponechali potravu dva dny. Výjimkou byly poslední dny výpravy, kdy získanou potravu uchovávali, aby ji donesli na misii. Většina jídla se připravovala do noci v táboře. Ženy obvykle vařily pokrmy z toho, co samy nasbíraly, muži někdy porcovali, vařili a servírovali maso z ulovené zvěře. To se ale lišilo podle druhu zvěře: málokdy však celou přípravu jídla měl na starosti jenom jeden člověk. Hlavním úkolem mužů bylo rozdělování masa mezi všechny obyvatele tábora. Tato úloha připadla obvykle muži, který zvíře ulovil, ale na něho samého se vztahoval zákaz požití masa ze zabitého zvířete. Pečené nebo vařené maso se krájelo na kusy a rozdělovalo ostatním mužům, kteří ho potom dávali svým ženám a dětem. Med se míchal s vodou a pil se k jídlu. Rodina spala u jednoho ohně: muž a děti složili hlavy na ženino tělo. Svobodní mužové spali mezi rodinnými ohni naproti sobě. Lidé se v táboře budili před rozedněním. Snídali to, co zůstalo z předešlého večera: zbytky masa, vývar z palmové dužiny nebo pomeranče. Muži připravovali své šípy a mluvili o plánech na nastávající den. I když pršelo, nebo byla zima, muži během dvou hodin tiše opustili tábor. Když muži odešli, sbalily ženy své věci do košů a následovaly je. Tento rozvrh činností se opakoval každý den: Aché procházeli džunglí, hledali potravu a mate riál na výrobu luků, šípů, košů a rohoží. Z každé výpravy se vraceli do misie vždy se zásobami masa, pomerančů a medu, které rozdali těm, co zůstali doma.

ZÁZNAMY Z KUCHYNĚ ACHÉ
Práce etnologů spočívala v tom, že pečlivě zaznamenávali každé kilo získané potravy a měřili, kolik času Indiáni strávili v džungli, aby ji získali. Hill tedy vážil každý kus zvěře, zaznamenal, jak dlouho trvalo, než se zvíře vystopovalo a ulovilo, a stanovil počet kalorií z jednoho kilogramu masa. Totéž dělala jeho kolegyně Hawkesová, která sledovala při práci ženy -sběračky: vážila jejich sklizeň, počítala, kolik času trval sběr rostlinné potravy a česání ovoce, a zapsala, kolik kalorií obsahoval každý kilogram získané potravy. Přitom se vždy měřil nejen čas nutný k získání každého zdroje potravy, ale také čas strávený jeho hledáním i čas na jeho zpracování a dopravu do tábora. Byla to tedy práce trochu monotónní, ale výsledky jejich měření byly k nezaplacení. A co tedy Hawkesová a Hill zjistili? Především dokázali spočítat, jak úspěšní byli Indiáni během sedmi výprav do džungle. Když budeme počítat váhové množství potravy, dostaneme úctyhodná čísla. Pro představu: jedné výpravy se účastnilo v průměru 15 mužů a 7 žen; ženy nasbíraly 1377 kg palmové dužiny, 43 kg larev, načesaly 1283 kg pomerančů, 249 kg ovoce z palem, nasekaly 171 kg palmových pupenů a vybraly 57 kg medu; muži nalovili a zpracovali 533 kg masa z opic, 457 kg masa z pekari bělobradého, 386 kg z pásovce, 351 kg z nosála koati, 307 kg z hlodavce paky nížinné, 300 kg z jelenů a 232 kg z pekari páskovaného. Aby jejich měření byla objektivní, počítali získanou potravu nejen na váhu, ale také na kalorie. Stanovili pro každý zdroj potravy, kolik obsahoval 1 kilogram kalorií, a tímto počtem vynásobili potom váhové množství. A tak zjistili, že během sedmi výprav získali domorodci v průměru 3610 kcal na osobu a den; z toho téměř 80 procent (asi 150 g na osobu a den) tvořilo maso z ulovené zvěře. Jak vysoký počet kalorií, tak velký podíl masa jsou sice překvapivé, ale zatím se z toho nedají dělat nějaké obecné závěry. Přitom je třeba vzít v úvahu, že Aché nejsou žádní Rambové: u mužů je průměrná výška 158 cm, u žen 150 cm. Řekněme si nejprve, zda data, jež máme k dispozici, poskytují objektivní náhled na problém: masitá strava versus rostlinná strava. Ono velké množství masa může být způsobeno poněkud nestandardními podmínkami, v nichž Aché žili v době výzkumu: výpravy se konaly především za účelem najíst se do sytosti masa, které tito lidé považovali za preferovaný pokrm a které na misii bylo vzácné. Proto byl v džungli dvojnásobný počet mužů než žen. Dále je třeba vzít v úvahu, že se každá výprava vracela na misii se zásobami potravy: tyto potraviny se rozdělily mezi ty, kteří se nemohli nebo nechtěli zúčastnit. Což znamená, že zhruba dvoudenní množství potravy bylo rozděleno mezi více osob: to při průměrné délce výpravy 10 dní snižuje denní spotřebu o 20 procent, tedy na 2880 kcal. A konečně: věková struktura osob, které se účastnily výprav, byla velice příznivá pro úspěšný lov a sběr; až na malé výjimky (kojené děti) nebyli mezi účastníky děti a staří lidé, kteří jsou jinak závislí na produktivních osobách, jakými jsou mladí lovci a sběračky. Takových lidí ve skupinách lovců a sběračů je asi třetina, takže reálná spotřeba na osobu by se pohybovala někde kolem 1920 kcal. Což je zhruba počet kalorií na den, který dnes doporučují moderní dietologové lidem v Evropě (2000 kcal na den).

MODEL OPTIMÁLNÍ STRAVY
Aby tedy výzkumníci dostali reálnější odpověď, kolik tito lovci a sběrači konzumují potravin, sáhli po modelu. Ten vycházel z tzv. „teorie optimální stravy“. Modely založené na této teorii předpovídají jisté vlastnosti souhrnu zdrojů, které budou lidé využívat tak, aby maximalizovali očekávanou návratnost své práce. Základní předpoklad je zřejmý: jednak lidé budou i nadále využívat nebo přijímat takové potraviny a postupy jejich získání, které jim zajistí větší návratnost (měřenou v kalo riích) v porovnání s náklady práce (měřenými časem); a jednak přestanou využívat ty potraviny a postupy, které tuto návratnost snižují. Když Hawkesová naplnila svůj model, dočkala se překvapení. Průměrná návratnost, která připadala na 1 hodinu práce (získání a zpracování potravy), se spočítala tak, že se sečetla kalorická hodnota všech potravin (5 669 tisíc kcal) a vydělila se časem stráveným na všech loveckých výpravách (celkem 4086 hodin), k nim se přičetl čas potřebný na veškerý sběr (1405 hodin) a také doba nutná k cestě do tábora (1024 hodin). Výsledkem bylo, že za 1 hodinu práce 1 člověka získala skupina celkem 870 kcal. Což znamená, že 1 lovec nebo sběrač Aché by uživil 1 osobu v průměru za 2 hodiny a 20 minut denní práce (při denní spotřebě 2000 kcal). Ale to není všechno. Z výsledků modelu vyplynulo, že z hlediska návratnosti práce (získané kalorie / čas práce) by se na prvních místech objevily tyto zdroje potravy: pekari páskovaný, jelen a paka nížinná, následovaná pásovcem a hady všeho druhu; hůř dopadli ptáci a pekari bělobradý a nejhůře ryby a opice. Z rostlinné potravy se nejlépe umístily pomeranče, palmové pupeny a až na konci vůbec potom další produkty z palmy: dužina a plody. Když to srovnáme s váhovými údaji jak masa, tak ovoce, zjistíme zřejmý nesoulad. Váhově nejhojnější zdroje potravy (palmová dužina, pomeranče, maso z opic) tak z hlediska optimální skladby stravy vypadají jako ne příliš efektivní, protože jejich poměr „počet získaných kalorií / počet hodin práce“ je podstatně nižší než u pekari páskovaného, jelena a paky nížinné. Proto z modelu optimální stravy vypadly všechny další rostlinné produkty a také veškerý hmyz (housenky, larvy, brouci). Je tedy zřejmé, že maso bylo pro tyto lovce a sběrače důležitý zdroj potravy, protože jeho kalorická hodnota je v porovnání s rostlinnou stravou několikanásobně vyšší. Bohužel model nám nic neřekne, jaká je hodnota zdrojů potravy z hlediska jejich výskytu; jinak řečeno, zdroje s vysokým poměrem návratnosti mohou představovat jen malou část stravy, zatímco zdroje s nízkým poměrem návratnosti mohou přispívat podstatně více k celkovému množství potravy. Takže výsledné poměry ,počet získaných kalorií / počet hodin práce‘ pro jednotlivé potraviny ukazují pouze, jaká by měla být optimální strava, ale neberou v úvahu, které zdroje jsou hojné a které naopak vzácné. Jak říkal už Goethe: „Šedá, můj příteli, je všechna teorie, žití strom se zelená…“ Když etnologové k času na získání a zpracování potravy připočetli čas, který je nutný k nalezení zdroje potravy, dostali úplně jiná čísla: zdroje nejlépe umístěné v modelu optimální stravy (pekari a jelen) představují na hodinu nalezení a zpracování potravy pouhých 74 kcal; a naproti tomu u pomerančů je to 79 kcal a u palmové dužiny 29 kcal; u ryb potom jde o pouhých 8 kcal. Co z toho vyplývá? Když vezmeme rostlinné zdroje potravy, které jsou běžně dostupné (především pomeranče a palmová dužina), potom jejich příspěvek kalorií dosažený na 1 hodinu a 1 sběrače významně roste. Jde o dobře dostupné zdroje potravy na rozdíl od zdrojů masa, protože zvěř je spíše vzácná. Ač se to zdá k nevíře, je to tak: přestože všichni Aché preferují ve své stravě pokud možno vysoko kalorické, tučné maso, jeho získání je časově značně náročné.

EKOLOGIE VERSUS EKONOMIE
Když muži Aché jdou na lov, míjejí spoustu palem vhodných k poražení a získání palmové dužiny či pupenů; ale neudělají to, raději věnují hodiny a hodiny pronásledování zvěře, aby ji ulovili. Pouze tehdy, když je jasné, že nic neuloví, vezmou někdy sekery a přinesou proviant z palem. Důležitá je samozřejmě otázka výběru náčiní. Na získání dužiny, larev, pupenů nebo medu stačí mít u sebe sekyru nebo mačetu. Ale když mají muži pouze luky a šípy, nezbývá než jít na lov, protože se k ničemu jinému nehodí. Tak se do vzorce optimální stravy dostávají hlavně ty zdroje, které jsou kaloricky vydatné, ale bohužel vzácné. Přitom sběr je fyzicky i technicky méně náročný než lov. Proč tedy lovci sbírají potravu a nestačí jim k obživě pouze maso? Prostě proto, že je snadnější přístup k rostlinným a nikoliv k živočišným zdrojům. Model optimální stravy tak predikuje, že tam, kde existují odlišné zdroje potravy co do druhu a množství, dají lidé přednost těm zdrojům, které mají vyšší energetickou návratnost. Jestliže aplikujeme model na potraviny, jako jsou pomeranče, med, larvy, zvěřina, produkty z palem a ryby, dostaneme dvě odpovědi: za prvé, model vysvětluje, proč se lovci zastaví, když najdou strom s pomeranči, hnízdo divokých včel, nebo narazí na larvy, ale už se nezajímají o další produkty z palem, ba dokonce ani o ryby; za druhé, model vyvolává ale také nové otázky: proč se lovci nezajímají o palmy, ani o ryby? Na to Hawkesová odpovídá: lov, na který se zaměřili muži, je těžké obhájit z hlediska ekonomického, protože úlovky velkých zvířat nebyly nikdy hojné, takže hospodaření rodin převážně spočívalo na obstarávání potravy ženami. Nicméně lovecký úspěch mužů zvyšoval jejich sociální postavení, protože se o svůj úlovek dělili se všemi lidmi vlastní komunity. Podle všeho rostlinná potrava byla pro naše předky (stejně jako přežívající sběrače a lovce) zřejmě rozhodujícím prvkem výživy. Proto byly také výsledky modelů použitých etnology velkým překvapením nejen pro laiky, ale také pro vědeckou veřejnost. Takto viděno, byly rostliny zdrojem, jehož využití přinášelo s nízkým rizikem vysoký výnos, zatímco v případě masa to bylo obráceně: s vysokým rizikem přinášelo nízký výnos. Což říká, že sběr byl vždy pojistkou proti hladu, ale maso bylo vždy vysoko ceněný luxus. Představa blízká pravdě bude zřejmě někde uprostřed. Ocenění poživatelnosti či nepoživatelnosti dané stravy je spíše otázkou kvalitativní a v žádném případě neříká nic o biologické, ekologické nebo ekonomické výhodě. Jak mohou napovídat archeologické nálezy v různých částech světa, za posledních 30 tisíc let docházelo zřejmě často ke změnám v potravinové orientaci našich předků na základě měnících se zdrojů v závislosti na proměnách podnebí. Použité zdroje byly vždy v úzké korelaci s klimatickými změnami v dané oblasti. Takže ony „biologické, ekologické a ekonomické“ faktory souvisely zřejmě s klimatem více, než jsme byli dosud ochotni akceptovat, i když je nám tento vztah zatím nepříliš jasný. Vraťme se však k počáteční otázce, proč lovci a sběrači Aché dávají přednost tomuto výběru zdrojů ze všech možných příležitostí? Naše odpověď zní: tento výběr vychází z očekávání co největšího užitku při daném objemu práce. Teorie optimálního využití zdrojů tedy stojí a padá se vztahem užitek versus náklady. Chování Aché je konzistentní s predikcemi, jež vycházejí z modelu optimální stravy, ale ještě důležitější je otázka výběru místa, kde se zdroje nacházejí. Zjistili jsme, že zvěřina (zejména z velkých kusů zvěře) je v optimálním vzorci stravy na předních místech bez ohledu na její hojnost nebo množství. Naproti tomu rostlinná potrava, která vyžaduje pracnou přípravu (pečení, mletí nebo vaření), se často nachází na opačném konci uvedeného vzorce, ale přitom díky své hojnosti převažuje. Ukazuje se tedy, že počítání v antropologii se vyplácí. Přinejmenším zjišťujeme, že o životní úrovni lidí nerozhodují v první řadě ekonomické cíle, ale hlavně ekologické podmínky. Naše vnímání světa je v tom poněkud posunuté. Ekonomové věří, že trh je motor pro stále snazší hledání obživy skrze směnu. A tak jíme zeleninu a ovoce, které k nám putují přes půl světadílu, pijeme vína, která se zrodila na druhé straně zeměkoule, a navštěvujeme restaurace s exotickými nabídkami pokrmů. My jsme si na to rychle zvykli a připadá nám to normální. Ale není. Takřka 150 tisíc let se lidé živili tím, co jim dával oikos, řecky domov; a tento oikos, domov je i v názvu eko -logie a eko -nomie. Ukazuje se tak, že ekonomie je vlastně velmi špatně definovaná věda. Co s tím budou ekonomové dělat?

Kristen Hawkes
Americká antropoložka, která se zabývá otázkami obživy sběračů a lovců, jakými byli američtí Aché nebo afričtí Hadzové, ale také problematikou délky lidského věku a úlohou žen v lidské společnosti.

Hlavní díla:
1982 Why hunters gather: Optimal foraging and the Ache of Eastern Paraguay
1988 Human fertility: Individual or group benefit?
1992 On optimal foraging models and subsistence transitions
2005 News and Views: How old is human longevity?

Přidat komentář