MacDougalova sluj aneb Se svíčkou za Joem Indiánem

Parník jel asi pět kilometrů po proudu a pak zastavil a přistál u ústí zalesněné rokliny. Zástup se vyhrnul na břeh a brzo se lesy i rozsochaté stráně daleko široko rozléhaly pokřikem a smíchem. Všechny způsoby, jak se uhřát a unavit, byly se zdarem vyzkoušeny a pak se rozdovádění poutníci přitrousili zpátky do tábora, vybaveni přiměřeným hladem, načež začalo hubení dobrot. Po hodokvasu následovala příjemná přestávka, odpočinek a povídání ve stínu mohutných dubů. Potom někdo zvolal:

„Kdo chce do jeskyně?“

(Mark Twain: Dobrodružství Toma Sawyera)

 

Malý kvíz: kde bychom měli hledat MacDougalovu sluj? A co takhle McDowellovu? Anebo Jeskyni Marka Twaina? Není to poprvé, co se na stránkách UNI zmiňuji o svém oblíbeném spisovateli, který se narodil v tentýž den jako já (30. listopadu). Samuel Langhorne Clemens alias Mark Twain pocházel z malé osady Florida v americkém státě Missouri, ale když mu byly čtyři roky, přestěhoval se s rodinou do Hannibalu na řece Mississippi. A s tímto místem zůstal nerozlučně spjatý. Zde posbíral většinu historek pro knižní dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna. A tady se také nacházela MacDougalova, respektive McDowellova sluj, která později ponese Twainovo jméno – především se však dostane na stránky jeho nejslavnějšího díla.

Objevily se balíčky svíček a pak nastalo obecné šplhání do kopce. Vchod do jeskyně byl vysoko ve stráni a měl tvar písmene A. Silná dubová vrata nebyla zamčena. Za nimi byla menší prostora, studená jako lednice, kterou příroda ohradila zdmi mocného vápence, jenž byl orosený studeným potem.

Bylo romantické a vzrušující stát zde v hlubokém přítmí a dívat se ven na zelené údolí zaplavené sluncem. Ale půvab podívané rychle vyprchal a skotačení zase začalo. Ve chvíli, kdy vzplála nějaká svíčka, nastal obecný hon za jejím majitelem; boj byl tuhý, obrana statečná, ale svíčka byla brzo vyražena z ruky nebo sfouknuta; následoval radostný povyk a smích a nový hon. Ale všecko má svůj konec. Za chvíli začal průvod sestupovat po příkrém svahu hlavní chodby; blikající řada světel matně ukazovala vysoké skalní stěny skorem až k místům, kde se – nějakých dvacet metrů nad hlavami dětí – spojovaly v klenbu. Tato hlavní chodba nebyla širší než tři až půlčtvrta metru. Každých pár kroků odbočovaly z ní na obě strany další vysoké a ještě užší chodbičky, neboť MacDougalova sluj byla v podstatě obrovským bludištěm křivolakých chodeb, jež se vzájemně proplétaly a nikam nevedly. Tvrdilo se, že by člověk mohl chodit po dny a noci složitou spletí uliček, propustí a jeskyní, aniž by našel konec sluje; že by mohl sestupovat hlouběji a hlouběji do země a že by stále nalézal totéž – nekonečné bludiště pod nekonečným bludištěm. Nikdo nemohl říci, že „zná“ tuto jeskyni. Bylo to nemožné. Většina mladých mužů znala jednu její část a nebylo zvykem pouštět se daleko za hranice této známé oblasti. Tom Sawyer znal stejně velký kus jeskyně jako kdokoli jiný.

 

Při jedné ze svých nočních výprav se Tom Sawyer s parťákem Huckleberrym Finnem vypraví na hřbitov. Tam se kluci stanou svědky vykrádání hrobu: opilec Muff Potter a zabiják Joe Indián tu vykopávají mrtvolu pro doktora Robinsona. Ten jim sice předtím za prácičku zaplatil, oni ale chtějí víc. Začnou se prát, doktor Muffa Potera omráčí dřevěným prknem označujícím hrob a Joe Indián Robinsona probodne. Potom poupraví dějiště zločinu tak, aby si Potter, až se probere, myslel, že doktora zavraždil sám. Tom Sawyer později vystoupí jako korunní svědek v Potterově procesu. Přítomný Joe Indián poté, co se ukáže, kdo je skutečný vrah, uteče ze soudní budovy oknem a schovává se, mimo jiné v jeskynním komplexu za městem. Když se pak Tom se spolužačkou Becky Thatcherovou při školním výletě v téže jeskyni ztratí, dívčin otec – soudce Thatcher – nařídí vchod do sluje zatarasit. Joe Indián, který se nemohl dostat ven, je posléze nalezen u východu mrtvý. Ze zoufalství se živil netopýry, vodou kapající ze stropu a voskem ze svíček, jež tu děti zanechaly. Nakonec mu došly síly.

Strašidelný příběh – většina z nás ho dobře zná. Čtenáři ale možná nevědí, že tajemné místo opravdu existuje. A z masa a kostí byl i doktor Robinson. Neskončil však s nožem zabodnutým do prsou a jmenoval se jinak: doktor Joseph Nash McDowell. To jemu patřila románová MacDougalova sluj z fiktivního Saint Petersburgu, ve skutečnosti McDowellova jeskyně u Clemensova (Twainova) bydliště Hannibalu. Ve své autobiografii, která směla vyjít teprve sto let po autorově smrti, popisuje Mark Twain reálnou sluj jako krásně hrozivou záhadu. Hrozivější o to víc, že je s ní spojena legenda ještě zajímavější než Tomova a Huckova dobrodružství.

Jeskyně byla zlověstné místo, protože se v ní nacházela mrtvola – mrtvola čtrnáctileté dívky. Spočívala ve skleněném válci, obemknutém měděným válcem, který visel na kolejnici, jež přemosťovala úzkou chodbu. Tělo bylo naložené v lihu a povídalo se, že ji pobudové a výtržníci vytahují za vlasy a dívají se do jejího strnulého obličeje. Dívka byla dcerou jistého chirurga ze St. Louis, neobyčejně schopného a velmi známého člověka. Byl to výstřední muž a prováděl mnoho prapodivných věcí. Onu nebožačku zanechal na tak opuštěném místě právě on.

Tohle už není strašidelné, ale přímo makabrózní. „Jistý chirurg ze St. Louis“ měl v okolí pověst podivína, ne-li blázna. Nemocní však na něj – podobně jako na severočeského Fausta, doktora Kittela – nedali dopustit. Takto Twain vzpomíná na McDowellův styl léčení:

Jednou se rozkmotřil s lidmi, jejichž rodinným lékařem byl, a oni se na něj poté přestali obracet. Přišla však chvíle, kdy ho opět zavolali. Paní domu vážně onemocněla a její lékaři si s ní nevěděli rady. Vešel do místnosti, zastavil se a bez jediného slova se rozhlédl kolem; na hlavě mu seděl velký širák a v podpaží nesl obří perník; zatímco se zadumaně rozhlížel, odlamoval ze svého perníku pořádné kusy, ukusoval z nich a drobty, které mu ulpěly na prsou, nechal spadnout na podlahu. Ona dáma tiše ležela, bledá jako stěna a oči zavřené; kolem postele se v zasmušilém mlčení tísnila rodina a tiše vzlykala, někteří stáli, někteří klečeli. Nato lékař začal sbírat lahvičky s léky, s opovržením k nim čichal a otevřeným oknem je házel ven. Když všechny zmizely, přistoupil k lůžku, položil umírající ženě na hruď svůj plát perníku a pronesl drsně:

„Kdo jsou ti pitomci, co tady fňukají? – K takové šaškárně není důvod. Vyplázněte jazyk!“

Vzlykání ustalo, naštvaní truchlící změnili názor a začali lékaře kárat za necitlivé chování v místnosti, kde leží umírající; on je však přerušil záplavou sprostých urážek:

„Bando ukňouraných zabedněnců, vy si myslíte, že mě můžete poučovat o mém řemesle? Tak poslouchejte – té ženské nic není – nic vážného, až na lenost. Potřebuje jenom biftek a nějaký lavor. S tou svojí zatracenou společenskou výchovou se…“

Nato se umírající žena posadila a oči jí bojovně plály. Celou svou dotčenou osobnost vrhla proti lékaři – úplný sopečný výbuch, doprovázený hromy a blesky, tornády a zemětřeseními, sopečnou pemzou a popelem. Vyvolalo to zamýšlenou reakci, ženě se ulevilo. Takový byl oplakávaný dr. McDowell, kterého deset let před vypuknutím občanské války v kraji kolem Mississippi tak uznávali a uctívali.

 

Joseph Nash McDowell pocházel ze státu Kentucky, kde vystudoval lékařskou školu s příznačným názvem Transylvania University. Narodil se roku 1805 a do St. Louis v Missouri se přistěhoval v roce 1839, tedy ve čtyřiatřiceti, kdy už měl za sebou praxi ve Filadelfii a Ohiu. Rok nato zakládá spolu s dalšími čtyřmi saintlouiskými lékaři fakultu při vysoké škole Kemper College. Šlo o první lékařské kurzy na západ od řeky Mississippi. Fakulta původně sídlila na rohu ulic 9th Street a Cerre. Roku 1845 byla Kemper College uzavřena a fakulta přešla pod Missourskou univerzitu. V té době pro ni McDowell začal v St. Louis na křižovatce ulic 8th Street a Gratiot stavět zvláštní novou budovu ve tvaru osmiúhlého nedobytného hradu. Pod Missourskou univerzitu patřil ústav dalších deset let, pak se osamostatnil a vešel ve známost jako Missouri Medical College. McDowellovy převratné anatomické kursy mimo jiné položily základy dodnes fungující Washington University School Of Medicine, která byla založena až po jeho smrti, v roce 1891.

V době doktorovy největší slávy se však na studium anatomie pohlíželo jako na něco bezbožného, především z toho důvodu, že k pitvě bylo zapotřebí lidských těl. A kde jinde je v puritánské Americe devatenáctého století vzít než v noci tajně na hřbitově – tak, jako to učinil v knize Dobrodružství Toma Sawyera doktor Robinson s najatými vykradači hrobů Muffem Potterem a Joem Indiánem.

Řešili to tak všichni anatomové a McDowell nebyl výjimkou. Vzhledem ke svému podivínství si tím však zadělal na nespočet pomluv, fám a drbů. V éře před občanskou válkou schvalovalo použití mrtvol pro lékařské a vzdělávací účely pouze pět amerických států, a tři z nich ještě toto rozhodnutí po nějakém čase zrušily, takže pitva lidského těla zůstala legální pouze ve státech New York a Massachusetts. V ostatních krajích včetně Missouri se dál považovala za svatokrádež. McDowell tedy musel postupovat s nejvyšší opatrností. Snad proto navrhl sídlo své osamostatněné lékařské školy jako pevnost, která byla skutečně vybavena malými děly a dalším vojenským arzenálem. Berme však také v úvahu, že válka byla na spadnutí a McDowell coby zarytý přívrženec Jihu měl oprávněný strach, že dojde-li ke konfliktu, seveřanští nájezdníci se ústav pokusí vybrakovat. (Což se pak ostatně zhusta dělo i v případě mnoha jiných fakult.)

To vše a ještě mnoho dalšího zapříčinilo, že se z doktora stala démonická postava, opředená více či méně přehnanými zkazkami. Říkalo se, že je fascinován zbraněmi a ve sklepě fakulty skladuje až 1500 mušket. Ty podle legendy hlídal živý medvěd. Sám McDowell prý po škole chodil s pancířem schovaným pod sakem a košilí. Uvnitř budovy se údajně nacházela místnost zvaná Peklo. A tak dál, a tak podobně. Brány fakulty se veřejnosti pravidelně otevíraly – fungovalo zde anatomické muzem (vyhledávané obludárium), návštěvníci se mohli přesvědčit, že zde probíhají pitvy, přednášky, viděli laboratoř. Nic z toho ale neukonejšilo jejich představivost. S očima navrch hlavy popisovali, že v nápadné kupoli Missouri Medical College přechovává exentrický lékař tělesné pozůstatky svých blízkých. Zní to dost děsivě a po tolika letech už sotva zjistíme, co přesně se v té věži (ne nepodobné vesmírné raketě) skrývalo. Joseph Nash McDowell – navzdory své analytické mysli horlivý zastánce spiritismu a návštěvník duchařských seancí – však zřejmě doopravdy věřil v sílu toho, čemu se dnes říká kryonika nebo též hibernace.

Podle slovníku jde o způsob, jímž mohou být uchovány genové zdroje lidí a zvířat, které nelze udržet naživu současnou medicínou, až do doby, kdy bude jejich resuscitace díky vědeckému pokroku proveditelná. McDowell byl za svůj život dvakrát ženatý a s první manželkou Amandou Virginií, rozenou Drakeovou (ročník 1809), měl deset dětí. Dospělosti se však dočkali pouze synové Drake a John, později také lékaři, vyučení na otcově ústavu. Z druhého manželství se Sarah, rozenou Mackovou, měl McDowell dceru Annu a syna Josepha. Podle dochovaných údajů o sčítání lidu zemřel minimálně jeden z jeho potomků v raném dětství a jedna dcera umřela jako čtrnáctiletá. Byla to Amanda Virginia McDowellová, narozená roku 1843 v St. Louis a pojmenovaná po své matce. Právě její tělo, naložené do lihu a umístěné do bizarního válce z mědi (nejspíše za účelem kryoprezervace), děsilo malé odvážlivce, vydávající se do McDowellovy sluje.

Procházeli s ostatními ponurými chodbami a navštěvovali známé divy jeskyně – divy ozdobené názvy poněkud přemrštěnými, jako Salón, Dóm, Aláddínův palác a tak podobně. Za chvilečku si děti začaly hrát na schovávanou. Tom a Becky se přidali a hráli se zápalem, dokud je námaha neunavila; potom se dali dolů serpentinovou chodbičkou; drželi svíčky do výše a četli pomíchanou spleť jmen, dat, posterestantních adres a průpovídek, jimiž byly skalní stěny dekorovány (pomocí čmoudící svíčky).

 

Sto milionů let staré jeskynní prostory, ležící „asi jednu nebo dvě míle od Hannibalu po proudu řeky (…) mezi skalními útesy“, měří na délku deset a půl kilometru, mají 260 průchodů a dá se do nich vejít čtyřmi různými vstupy. V dávné minulosti je využívali indiáni, znovuobjeveny byly v zimě roku 1819, kdy se k nim zatoulal mladý bílý lovec Jack Simms. Ve sněhu objevil stopy pantera, bylo však už příliš pozdě, aby se po nich vydal, a tak se na místo vrátil druhý den s bratry Williamem a Roderickem a s přítelem J. H. Buchananem. Lovili pumu s puškami a honicími psy, až došli k otvoru na svahu kopce. Psi vběhli dovnitř a jejich štěkot se vzdaloval. Muži tedy zapálili louče a vydali se po zvuku. K jejich překvapení se ocitli v rozhlehlých prostorách, kde bylo mnohem příjemněji než venku v mrazivém počasí, které toho dne panovalo.

Jeskyni se zprvu říkalo Simmsova nebo také Panther Cave. V letech 1830 až 1848 byla známa jako Saltpeter Cave, podle amerického názvu pro dusičnan draselný. Roku 1848 si prostory pronajal záhadný doktor McDowell – a od té doby nesla sluj jeho jméno. Evidentně zde chtěl experimentovat se svou metodou uchování mrtvých těl; v jeskyni byla celoročně teplota zhruba jedenáct stupňů Celsia. Zvěstem o netradičním skalním hrobu zesnulé dcery není proč nevěřit. I když je to silná káva, upřít dívce, která ve čtrnácti zemře na zápal plic, řádný pohřeb, a raději ji nechat ve skaliskách nějakých 160 kilometrů od města, kde žila. Její otec to zřejmě neudělal poprvé: dochovaly se zprávy o podobně pobuřujícím způsobu, jakým naložil s pozůstatky jiných svých potomků, zemřelých krátce po narození. Ty měl přechovávat ve skleněných lahvích na jednom říčním ostrově poblíž St. Louis. Těla nemluvňat byla naložena v alkoholu a lékař snad doufal, že se dříve či později dokáže spojit s jejich dušemi. Kvůli stížnostem lidí z okolí (a stoupání hladiny řeky Mississippi) ale musely neobvyklé rakve po doktorově smrti zmizet. Byly uloženy do rodinné hrobky McDowellových na saintlouiském hřbitově Bellefontaine, kde je pochován i William Clark ze slavné Lewisovy a Clarkovy expedice. Už předtím veřejnost lékaře donutila, aby přenesl do Bellefontaine ostatky milované dcery Amandy. V prostoru hannibalské jeskyně hibernovala nebohá dívka pouze dva roky, ale i to stačilo, aby si Mark Twain morbidní kuriozitu náležitě zapamatoval.

Cesta k ní sloužila mládeži z Hannibalu jako stezka odvahy. Kdo chtěl mezi tamními kluky a holkami něco znamenat, musel jeskyni minimálně jednou navštívit se zapálenou svíčkou v ruce. Pod tubusem s Amandinými ostatky si pak děti vyprávěly hrůzostrašné historky. Nevíme, zda se Twain podobných akcí účastnil, v knize Život na Mississippi ale píše:

Tělo ubohého dítěte bylo uloženo do měděného válce naplněného lihem a ten byl pak zavěšen v jedné z ponurých jeskynních chodeb. Horní část válce se dala sejmout a říkalo se, že není nic neobvyklého, když obhroublejší turisté vytahují tvář mrtvé, aby ji bylo vidět, prohlížejí si ji a dělají při tom poznámky.

 

Dnes už těžko odlišíme, co z příběhů o J. N. McDowellovi je pravda a co pustá lež. Jednou se v St. Louis ztratila německá imigrantka, paní Waltersová. Občané přesvědčení, že ji ďábelský doktor unesl a zabil, aby mohl použít její tělo k vědeckým účelům, vzali útokem školu a chtěli ji prohledat. Bylo jich prý několik set. McDowell je pustil dál a rozezlený dav nic nenašel. Za dva měsíce se ukázalo, že vdaná paní Waltersová žije šťastně ve vedlejším městě – s jiným mužem.

McDowellovi se pro jeho hubenou postavu a ostře řezané rysy přezdívalo Sawbones. Odborníci podotýkají, že vynalezl chirurgický nástroj užívaný při lithonomii (vynětí kamenů močového měchýře otevřenou cestou). A pamětníci si vybavují, jak při operaci vyděsil pacienta, kterému v pestrých barvách dramaticky líčil, jak mu bude muset uříznout nohu. Trpícího člověka strach úplně ochromil a samotnou amputaci už vlastně ani nevnímal.

Po vypuknutí občanské války McDowell sloužil jako vojenský lékař armády Konfederace. Když Missouri dobyla vojska Unie, stalo se z jeho fakulty na čas vězení pro válečné zajatce – nechvalně proslulá Gratiot Street Prison. Roku 1865, kdy válka skončila, se doktor do St. Louis vrátil s plány na vybudování modernější školy. Do tří let však zemřel.

V září 1879 se v McDowellově jeskyni prokazatelně skrýval slavný bandita Jesse James. Na stěně jedné chodby zanechal svůj podpis. Jesse se tu schovával po riskantním přepadu vlaku v blízkém Savertonu. O podzemí věděl od svých druhů z doby, kdy působil v řadách jižanských záškodníků, kteří jako předvoj konfederační armády přepadali a rabovali seveřanská města. Je možné, že za války se tady skladovaly zbraně.

 

První, koho napadlo na jeskyni vydělávat, byl místní farmář John East. Roku 1886 (deset let po vydání Dobrodružství Toma Sawyera) ji zpřístupnil všem fanouškům vyprávění Marka Twaina. Roku 1890 byl probourán nový, pohodlnější vchod a v roce 1939 prostory ozářilo elektrické osvětlení. Na Jeskyni Marka Twaina přejmenoval McDowellovu sluj v roce 1923 nový majitel, soudce E. T. Cameron, který zde zamlada dělal průvodce. Zbývá vysvětlit, jak se doktor McDowell dostal k téhle zvláštní díře u Hannibalu, která – jak už jsme si vysvětlili – ležela dobrých 160 kilometrů od St. Louis, kde žil a pracoval. Odpověď zní, že měl v Hannibalu příbuzné. Jeho bratranci z matčiny strany byli nějací Nashovi. A Tom Nash se zase kamarádil s jistým Samuelem Clemensem – čili s Markem Twainem.

Přidat komentář