Marcel Mauss

Ačkoliv ve většině případů byl terénní výzkum jakousi maturitou každého antropologa, kdy každý adept této vědy musel poznat svého ,divocha‘ v jeho domácím prostředí a za největší metu se považovalo, když tento ,divoch‘ ještě nikdy nespatřil Evropana, přesto se čas od času stávalo, že do antropologického řemesla začal ,fušovat‘ někdo, kdo nevytáhl paty ze své pracovny. A mnohdy to nebyl ledajaký amatér, ale známý vědec, který se antropologickému tématu věnoval po celý život. Krásným příkladem může být James Fraser, autor nesmrtelné práce Zlatá ratolest, kterou četlo od jejího vzniku zhruba pět generací zájemců o život našich dávných předků. A to nejenom proto, že je to vynikající literatura, ale protože se tam pořád člověk ještě dočte mnoho nového, když začíná se studiem lidského myšlení. Ostatně tomuto autorovi jsme v UNI věnovali jeden z prvních esejů o Skrytých zkušenostech. Dnes se budeme věnovat dalšímu takovému podivínovi, který ač ne antropolog posunul toto bádání ve své době o značný kus cesty vpřed. Bude řeč o francouzském sociologovi Marcelu Maussovi, který se v první čtvrtině 20. století věnoval studiu etnografické literatury, aby z terénního výzkumu jiných badatelů dal dohromady unikátní představu o tom, jak fungovala ekonomie dávných obyvatel naší planety.
5_skryte_zkusenostiNa začátku si Mauss jako sociolog povšimnul, že v mnoha evropských civilizacích se v jejich počátcích směna uskutečňovala a smlouvy uzavíraly formou darů, jež byly teoreticky dobrovolné, ale ve skutečnosti byly ovšem povinné a zároveň opětované. A tak se Mauss nořil do systémů smluvního práva, studoval soustavy ekonomických závazků, aby se poučil o tom, jak to všechno fungovalo nejen v archaických společnostech, ale i v tzv. primitivních komunitách. A přitom si povšimnul, že vše, co tvořilo vlastní sociální život těchto společností, bylo v ekonomických jevech nejen obsaženo a jakoby podivně smícháno dohromady. Tak vznikl jeho termín „totální společenské jevy“, v nichž se současně projevovaly nejrůznější sociální instituce: náboženské, právní, morální, ale i politické; ale především a zejména instituce ekonomické, které zahrnovaly, jak on říkal, „rozdělování a stanovení dávek“. Z celé této množiny otázek a faktů se Mauss zaměřil na jeden podstatný rys, jenž považoval za významný a nutný vysvětlení a tím byla zdánlivě dobrovolná a nezištná, ale ve skutečnosti povinná a nucená povaha těchto sociálních dávek. A zde narazíme na podstatnou část badatelského přínosu tohoto francouzského sociologa: on byl totiž první, kdo vyslovil myšlenku, že právě tyto dávky měly v primitivních a archaických společnostech podobu daru.
Zdá se to trochu složité? To jen zdánlivě. Mauss pouze vycházel z přesvědčení, že v dějinách lidstva vždy existoval ekonomický trh jako lidský fenomén, který není cizí žádné známé společnosti. A trh podle něho vždy stanovoval způsoby směny a podmínky sociální smlouvy, uzavírané mezi subjekty směny. Ale přes tyto obecné rysy trhu Mauss vyzdvihuje fakt, že ve skutečnosti existovaly dva módy směny: jeden, jenž dospěl ke svému hlavnímu vynálezu, a sice k penězům, a druhý, jenž mohl existovat bez instituce obchodníků, kdy na povahu směny měla silný vliv především morálka. Tento druhý, archaický modus směny byl vystřídán jejími moderními formami, jež měly svůj původ podle něho v semitském, helénském a římském prostředí; ale na druhou stranu se můžeme přesvědčit, že jeho prvky v soukromé sféře skrytě fungují dodnes. A tak ptáme -li se po podmínkách archaické směny, nepoučíme se pouze o ekonomické historii, ale odhalíme základní rysy lidské směny vůbec. Zajímavé je, že Mauss se velice bránil tyto archaické způsoby směny nazývat „přírodním hospodařením“ a upozorňuje, že již Cookovy polynéské postřehy ukazují, že tamní domorodci na sklonku 18. století se v oblasti práva a ekonomiky výrazně vzdálili od přírodního stavu. Těžko s tímto názorem polemizovat, když si uvědomíme, že francouzská literatura nezná termín „přírodní národy“ a úspěšně se mu brání.
V Maussově podání jde vždy ekonomika ruku v ruce s právem. Proto jeho vidění archaických, nebo chcete -li původních ekonomik, připomíná spíše čtení jakéhosi obchodního zákoníku z dávných dob. Ale co je hlavní: Mauss razil myšlenku, že na rozdíl od našich ekonomických a právních pravidel v dávných společnostech takřka nikdy nedocházelo k prosté výměně statků, bohatství a výrobků pouze mezi jednotlivci. Naopak: byla to vždy společenství, kdo směňoval, uzavíral smlouvy a vzájemně se zavazoval. A tak těmi, kdo byli uvedeni ve smlouvě, nebyli jednotlivci, ale rody, kmeny, rodiny, které se střetávaly buď jako sociální skupiny, nebo v zastoupení jejich náčelníků. Z hlediska našich zvyklostí tak Mauss tvrdil, že nikoliv fyzické, ale dávné právnické osoby byly subjekty ekonomické směny. Ale podstatný byl jeho postřeh, že to, co se v těchto společnostech směňovalo, nebyly výhradně jen ekonomicky významné statky a bohatství, ale prakticky všechno, co můžeme charakterizovat jako kulturní statky vůbec: hostiny, obřady, ženy, tance, slavnosti, trhy, různé zdvořilosti apod. Všechny tyto vzájemné služby a protislužby se uskutečňovaly na základě dobrovolnosti a ve formě dárků a darů, byť mnohdy k nim docházelo pod trestem války, neboť taková důležitost byla této prvotní směně dávána.
Mauss pro tuto komplexní směnu navrhl termín „systém totálních závazků”, kde dobrovolnost byla jen pouhým vnějším obrazem četných aktů. Jako příklad mu posloužila vzájemná spolupráce dvou severoamerických kmenů Tlinžitů a Hajdů, které si navzájem prokazovaly čest tím, že si navzájem vyměňovaly absolutně všechno: rituály, ženy, válečnou pomoc, náboženské funkce apod. A právě zde na americkém severozápadu potom našel to, co nejvíce hledal: klasickou instituci, která má typickou formu závazků a kterou tito Indiáni nazývali potlač (anglicky potlach). Tito Tlinžité, Hajdové a další sousední kmeny, všechny relativně bohaté, trávili dlouhá zimní období v nepřetržitých oslavách: hostiny, sešlosti a trhy sloužily ke slavnostním shromážděním kmene. Rody, tajná bratrstva, šamanské obřady, sňatky, iniciace, vzývání předků a klanových totemů, to všechno bylo podle Mausse spojeno do pevného přediva rituálů, politických a náboženských funkcí, stejně jako ekonomických a právních závazků. A protože se při těchto slavnostech opravdu směňovalo absolutně všechno a navíc tyto akty nepostrádaly důležitý prvek soutěživosti, kdy ekonomicky mezi sebou zápasili nejen jednotlivci, ale prostřednictvím náčelníků celé kmeny, navrhl Mauss, aby instituce potlače byla brána jako typ „totálního soutěživého závazku“.
Pozoruhodné je, že si Mauss povšimnul, že indiánské společnosti z amerického severozápadu vlastně vůbec to, co my nazýváme směnou, neznaly. A to ani po dlouhém spolužití s Evropany: každý význačný převod majetku zde neprobíhal jinak než ve slavnostní podobě potlače. Ten byl nejenom výrazným etnografickým rysem těchto společností, ale jako sociální fakt nebyl ničím jiným než systémem mnohonásobné výměny darů. Mauss si pouze posteskl, že potlač trpěl určitým nedostatkem právních pojmů, zvláště u již jmenovaných severních národů Tlinžitů a Hajdů. Jen se domníval, že povaha smlouvy, o kterou při potlači šlo, byla kolektivní povahy. A tak nakonec jeho sociologické vědomí konstatuje, že i když to tak na první pohled nevypadá, byly tyto společnosti nejblíže tomu, čemu říkal „totální prosté závazky“, byť jejich právní a ekonomické pojmy nebyly nijak vědomě propracované.
Avšak: když každý dar musel mít svůj protidar, pak logicky vyvstává do popředí pojetí času. Opětování návštěv, dojednání sňatku, nastolení míru i každá směna mezi jedinci vyžaduje čas. A s tím potom souvisí něco, co až doposud bylo považováno za vynález moderní ekonomie: úvěr. Ten severoameričtí Indiáni znali už velmi dlouhou dobu a tato ekonomická instituce hrála důležitou roli právě při potlači, neboť při kolotoči stále vyšších a vyšších hodnot darů, byl úvěr přirozenou možností, jak v případě nedostatku vlastního majetku pokračovat ve výměně darů. Neboť při některých slavnostech musel člověk vydat nejen všechno, co měl, ale aby jeho čest neutrpěla, mohl si vypůjčit. Čím za dluh tito lidé ručili? Ctí! Neboť lidé si vážili své cti a jména mnohem dřív, než se uměli podepsat. Když dlužník v daném termínu dluh nesplatil, přišel nejen o svou čest, ale mohl také ztratit svobodu a stát se otrokem. Potlač tak přerůstal ve válku majetku, kdy všichni zúčastnění nejen že dávali a brali, ale také ničili. Pálily se bečky rybího tuku, prestižní měděné předměty se házely do moře, podpalovaly se domy a přikrývky. Výměna s výhledem okamžitého zisku byla u těchto Indiánů předmětem značného opovržení. Patří k Maussovým zásluhám, že odhalil, jak velkou úlohu v systému výměny darů a protidarů hrál úvěr, a to přesto, že při potlači v zásadě šlo o naturální směnu.
Základem potlače byla povinnost dávat. Náčelníci byli povinni upořádat tuto slavnost nejen kvůli sobě, aby vynikli, ale také pro své syny, zetě či dcery, nebo na žádost některého významného člena komunity. Museli tak zachovat autoritu vůči svému kmenu, nebo své vesnici. Každý účastník potlače chtěl svou aktivitou dokázat, že se ho majetek drží a on se naopak drží jeho. A to mohl každý dokázat nikoliv tím, že své bohatství akumuloval, ale jen tím, že jej rozdělil mezi lidi, nebo prohýřil a to jen proto, aby ponížil druhé a zastínil je tak svým jménem. Mezi těmito Indiány totiž platilo, že ztratit vážnost tím, že se všechen majetek nerozdá, nebo nezničí, znamenalo totéž jako ztratit duši. A tak potlač byla velká hra o dary, ve které bylo možné přijít o tvář jako ve válce nebo při nějakém rituálním prohřešku. Povinnost zvát na tuto slavnost, kde se rozdávaly dary, členy rodu nebo kmene patřila mezi povinnosti náčelníků: pozván musel být každý, kdo se chtěl či mohl účastnit, opomenutí pak mělo dalekosáhlé následky. Stejně zavazující jako dary dávat byla povinnost dary přijímat. Odmítnout znamenalo projevit obavu z toho, že každý dar se musí oplácet. Ten, kdo odmítl, se musel zavázat, že uspořádá potlač příště sám. V podstatě platilo, že každý dar musel být přijat a pochválen, ať se jednalo o jídlo, rybí tuk, maso z lovu, lesní plody či pokrývky, které byly jakýmsi platidlem a zároveň v této drsné krajině velice ceněnou součástí oděvu, nebo o prestižní předměty z mědi. A konečně nezbytnou povinností každého účastníka potlače byla povinnost oplácet dary, či dokonce majetek ničit. Kdo neměl čím svého soupeře přetrumfnout, mohl si na vysoký úrok půjčit. Jak už jsme řekli, trest za porušení povinnosti oplácet byl vysoký: nešťastník upadl do otroctví kvůli dluhům. Směna tak měla tři akty: dary dávat, přijímat a opětovat.
Druhou instituci, která by typově doplňovala Maussovu představu, jak probíhal „systém totálních závazků“, hledal tento sociolog v etnografických poznatcích z Melanésie. A právě na těchto datech si povšimnul, že instituce podobná potlači v Polynésii v pravém slova smyslu neexistovala. Tyto ostrovní společnosti, jejichž instituce se mu zdánlivě blížily, nepřekračovaly „systém totálních závazků“. Zdálo se, že v Polynésii chyběl prvek soutěžení, který v očích Mausse nejlépe charakterizoval potlač. Jinak i zde systém smluvních darů byl nerozlučně spojen s mnoha slavnostními událostmi, jakými byly výměny rozličných dárků při uzavírání sňatků, dary provázející narození dítěte, obřízku, dívčí zralost, pohřební obřady. S nadsázkou se dá říci, že všechny obřady přechodu z jednoho sociálního stavu do druhého byly spojeny s velkým přemísťováním bohatství uvnitř domorodé společnosti. Tato všeobecná směna mohla fungovat jen tehdy, kdy se zdánlivá dobrovolnost poskytování darů ve skutečnosti chovala jako nevyšší druh povinnosti. Proto polynéští domorodci věřili, že neopětovaný dar mohl vést až ke ztrátě many, tedy tělesné a duchovní síly každého jedince. My bychom řekli, že dar, jenž není opětován, vede ke ztrátě tváře obdarovaného. Ostatně připomeneme -li si naše zvyklosti v případě svatebních darů, nebo dárků pro novorozence při křtu, vidíme, že tyto archaické tradice fungují i v moderní době.
Znamená to tedy, že v očích Polynésanů neopětované dary měly sílu zničit toho, kdo není schopen dar oplatit. Přitom tato směna prostřednictvím opětovaných darů se netýkala jenom prestižních movitých či nemovitých statků, ale i předmětů každodenní spotřeby. Tak se směňovala sušená ryba za rohož, vepřové maso za zeleninu, nebo se dokonce vyměňovalo stejné jídlo mezi dvěma domácnostmi. Takže tato směna byla tak říkajíc permanentní a týkala se jedinců, domácností, stejně jako celých kmenů nebo vesnic. Vše tvořilo povinný oběh statků, darů a služeb, který přinášel dárcům autoritu a moc nad prvním dárcem, který se stal posledním obdarovaným. A protože Mauss od sebe neodděloval směnu a právo, všimnul si, že právní vazba zprostředkovaná vyměňovanými věcmi je zároveň vazbou duchovní, neboť polynéští domorodci věřili, že i věci mají svou duši. Z toho mu potom vyplynulo, že tím, co domorodci nabízeli, dávali tak něco ze sebe sama. Jen tak lze pochopit podstatu výměny darů, tedy to, čemu Mauss říkal „totální závazky“. V polynéském uvažování tak jasně a logicky platilo, že jeden druhému musel vrátit to, co bylo v představách domorodců součástí povahy a podstaty dárce a obdarovaného. Neboť přijmout něco od někoho znamenalo dostat to z jeho duše: darovaná věc nebyla prostým neživým předmětem a ponechat si ji bez oplaty bylo životu nebezpečné. Rovnocenná protihodnota tak rušila magickou a duchovní moc původního daru. Právě tato jednota ekonomického, sociálního a náboženského významu archaické směny je cenným příspěvkem Mausse nejen do antropologie, ale také do ekonomického myšlení.
Ale Mauss postupuje dále. Jak už víme z popisu potlače, „totální závazek“ neznamenal jenom povinnost oplácet přijaté dary; ale zároveň předpokládal povinnost dary poskytovat a ruku v ruce s tím povinnost dary přijímat. Pouze souhrn těchto tří povinností dává podle Mausse zásadní a uspokojivý výklad smlouvy mezi polynéskými kmeny. Etnografická literatura poskytovala Maussovi spoustu údajů, jež se týkaly povinnosti přijímat dary: žádný kmen, žádná domácnost, žádná domorodá vesnice, ani žádný jedinec nebyli osvobození od povinnosti přijímat dary, pohostinství, prokazované služby. Domorodci si vyvinuli celý právní a morální systém, který se dokonce vztahoval na povinnost neodmítnout jídlo, jestliže se host podílel na jeho přípravě, nebo jí pouze přihlížel. Odmítnout povinnost dát, nebo odmítnout pozvat stejně jako odmítnout si vzít znamenalo pro domorodce totéž jako vyhlásit válku; znamenalo to odmítnout přátelství a to se tvrdě trestalo. Takový systém směny byl pro Evropany při prvních kontaktech s domorodými společnostmi nepochopitelný; oni nechápali, proč má obdarovaný svým způsobem vlastnické právo na vše, co patří dárci a už vůbec nemohli přijmout, že se mezi subjekty takové směny vytvářelo jisté duchovní pouto.
Mauss se domníval, že tento soubor symetrických a vzájemných práv a povinností se přestane jevit jako rozporuplný až tehdy, když vezmeme v úvahu duchovní vazby vznikající mezi věcmi, které jsou považovány za blízké duši, a lidmi, kteří jsou naopak bráni do jisté míry jako věci. Přes odvážnost této myšlenky můžeme souhlasit s tím, že všechny tyto instituce vyjadřovaly jedinou celostní zkušenost, jež se promítala do jednotné domorodé mentality a do shodného sociálního systému. Což znamenalo, že vše, co tito lidé vlastnili: potrava, ženy, děti, hmotné i sociální statky, práce, služby, úřady a hodnosti, obřady a slavnosti, byly předmětem dávání a oplácení jakožto zvláštní formy směny. Vše obíhalo tam a zase zpět, jakoby šlo o neustálou výměnu jakési duchovní materie, jež zahrnovala věci i lidi. A nakonec se na Mausse usmálo štěstí, když po přečtení Malinowského knihy Argonauti západního Tichomoří se seznámil s velkolepým systémem mezikmenového obchodu, který tamní obyvatelé Pacifiku nazývali kula.
Mauss se hlavně zaradoval, protože mu tato svébytná obchodní instituce připomněla jeho oblíbený potlač. Ale v tomto případě šlo skutečně o rozsáhlý mezikmenový obchod, který zahrnoval celou řadu ostrovů a souostroví na východ od Nové Guineje. Na všech těchto územích se ho nepřímo účastnily všechny kmeny, ale přímo několik velkých kmenů na Trobriandských ostrovech. Ačkoliv neznáme pravý význam slova kula, Mauss mu přiřadil pojmenování „kruh“. A to proto, že se v tomto systému vše jevilo, jakoby všichni zúčastnění domorodci byli polapeni do nějakého mystického kruhu a pak vykonávali po jeho obvodu pravidelný pohyb realizovaný v čase i v prostoru. Mauss se domníval (a v tom se bohužel mýlil),že obchod kula byl svou povahou aristokratický. Jakoby byl vyhrazen pouze náčelníkům, kteří byli zároveň veliteli lodí, na nichž pluli, obchodníky, kteří směňovali převážené předměty za jiné, ale také příjemci darů od svých příbuzných a vazalů, s nimiž se pak obchodovalo.
Tento obchod podle Mausse probíhal vznešeným, zdánlivě zcela nezištným a formálně jednoduchým způsobem. Domorodci ho odlišovali od pouhé ekonomické směny potřebného zboží. K té sice u příležitosti kuly také docházelo, ale tato směna nebyla jejím hlavním obsahem. Zatímco ekonomická směna byla podle Mausse urputným smlouváním z obou stran, kula takového chování nebyla hodná, protože se vykonávala s patřičnou velkomyslností. Kula zdánlivě spočívala na stejném principu jako potlač: jedna zúčastněná strana dávala, druhá dostávala s tím, že ti, co dávali, byli budoucími obdarovanými. Tak bylo pravidlem vyplout a nebrat s sebou nic, co by se dalo směnit, ani to, co by se dalo darovat. Účastníci kuly si s sebou nebrali ani potraviny, protože byli vždy hosty tam, kam připluli. Takže tito argonauti na své výpravě předstírali, že jen berou. Až se za rok úloha hostů a domácích obrátila, byly dary i s úroky splaceny. Samotný akt darování měl velice slavnostní podobu, podarovaní brali přijaté věci s jistým pohrdáním, ale měli před nimi respekt. Naproti tomu dárce naopak předstíral přehnanou skromnost a omlouval se za dar, který mu darovaný hodil k nohám na zem. Přes toto podivné chování obou stran se tímto aktem měla prokázat štědrost, nezávislost a důstojnost. Co je ovšem na instituci kuly nejpodivuhodnější, je skutečnost, že tento obchod se prováděl vždy se dvěma stejnými předměty. Jedním z nich byl náramek z vyřezávaných a hlazených mušlí a druhým byl potom náhrdelník vyrobený z krásné perleti červených mušlí ostnovek. Oba ozdobné předměty nosili jejich majitelé či příbuzní sporadicky při slavnostních příležitostech. Mauss se zřejmě mylně domníval, že tyto předměty sloužily za jakési platidlo. Ale ony se především vyměňovaly mezi jejich vlastníky právě během slavností kula s tím, že na pomyslném kruhu ostrovů opisoval každý předmět opačnou dráhu. Náramky se pravidelně předávaly ze západu na východ, zatímco náhrdelníky putovaly opačným směrem.
A Mauss pochopil, že tyto prestižní ozdoby, náramky a náhrdelníky, nepředstavovaly prosté předměty určené ke směně, ale že šlo především o znaky bohatství, jejichž oběh mezi ostrovany byl nepřetržitý a v zásadě nebylo možné ho zastavit. Jejich vlastník je nesměl držet příliš dlouho a nemohl jimi poctít kohokoliv než předem určené partnery. Ve skutečnosti platilo, že si je jejich držitel mohl ponechat pouze od jedné slavnosti výměny ke druhé. Mauss z toho usoudil, že muselo existovat jakési vlastnické právo, které měl na přijatý dar, náramek nebo náhrdelník, předem daný člověk. Přes tuto jistotu považovala každá komunita držení těchto ozdob za svou čest. Ale toto vlastnické právo mělo zvláštní charakter: šlo sice o vlastnictví a držbu prestižních předmětů, ale dané osobě bylo darováno pouze za podmínky, že ji předá geograficky vzdálenému partnerovi. Proto měla pro domorodce hodnota vyměňovaných předmětů především symbolický charakter. Pro Mausse byla kula základní formou širokého systému darů a protidarů, systému, jenž svazoval dohromady veškerý ekonomický a společenský život dalekých ostrovanů. Kula se mu jevila jako vrcholový bod jejich života, jenž sdružoval mnoho dalších ekonomických a společenských institucí. Jak Mauss říká: je to neustálé dávání a braní, které charakterizuje tyto transakce. Jakoby životem ostrovanů procházel nepřetržitý proud darů, předávaných, přijímaných a opětovaných. Mauss připustil, že tento „obchod“ probíhal v rámci kula jen mezi vybranými osobami: mezi příbuznými, spřízněnci či partnery a že tudíž nešlo o skutečně volný směnný obchod. Kula pouze konkretizovala obecný systém ,dávání a braní‘, kdy to, co člověk přijímal jako dar do svého vlastnictví, si nenechával pro sebe, ale zpravidla to předal někomu dalšímu. Takže se stávalo, že tytéž věci, které člověk daroval, se k němu časem zase vrátily.
Ačkoliv Mauss nikdy neuviděl svého ,divocha‘, ovlivnil jednu generaci francouzských etnologů. Jeho Esej o daru byla navíc ve své době neobyčejně moderně pojaté dílo, které se směle může řadit k základním kamenům discipliny, jež se dnes nazývá ekonomická antropologie. Nicméně jeho rozklad takových institucí, jakými byly potlačkula, obohatil některými novátorskými myšlenkami veškeré sociální vědy. Vždyť jeho pojetí „totálního sociálního aktu“ v sobě zahrnovalo komplexní pohled na základní ekonomické jevy archaických společností, s jejichž existencí nás seznámila etnografie. A tak to, co nazýváme jednoduše ,ekonomická směna‘ v Maussových očích zahrnovalo nejen samotný obchodní akt, ale také morální, náboženské, sociální a politické závazky, jež byly s touto směnou nerozlučně spojeny. Ač sám nebyl v pravém slova smyslu antropologem, posunul tuto vědu o notný kus dopředu.

Marcel Mauss (1872 –1950) Francouzský sociolog a etnolog, který je pokládán za zakladatel ekonomické antropologie a teoretika ekonomického chování v archaických společnostech.

Hlavní díla:
1925 Essai sur le don et raison de l’échange dans les sociétés archaiques, č. Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech, SLON 1999
1950 Sociologie et anthropologie

Přidat komentář