Marek Vácha aneb Věda, víra, etika

Jedenašedesátiletá Američanka si porodila zdravou vnučku. Dítě odnosila svému synovi a jeho homosexuálnímu manželovi. Měla sice za sebou už menopauzu, ale sestra synova manžela nabídla své vajíčko a tak manželé hledali již jen ženu, která by jim plod odnosila a dítě porodila. Nechali tedy vajíčko švagrové oplodnit synovým spermatem a spolehli se na vagínu jeho matky. Starší ženě se skutečně narodila po devíti měsících zdravá holčička. Tolik zpráva z tisku. A čtenář má dvě možnosti: buď se radovat z umu genetiků a lékařů, protože konečně lidé umějí „přečůrat“ přírodu i pánaboha, anebo se zhrozí a jen si povzdychne: co na to lékařská etika…

 

A tak mě ihned napadla persona grata, muž z nejpovolanějších: katolický kněz a přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty UK Marek Vácha (omlouvám se, že neuvádím tituly před a za, ale líbí se mi jeho skautská přezdívka Orlí oko). Jak si s tímto problémem tedy poradil genetik a teolog? Nejprve popsal, jak tento dnešní byznys funguje v praxi: je to prý na dvě kliknutí na internetu. Buď nějaká žena nabízí svou dělohu (za peníze samozřejmě), nebo nešťastný pár, co nemůže mít dítě, takovou dělohu hledá. Pronájem lidské dělohy není ani u nás zakázán, natož potom v Americe.

Zákon nabídky a poptávky

Podle zákona nabídky a poptávky to prý zamázne půl milionu Kč. Problém je jenom v tom, že to dítě, co se nakonec narodí, musí mít matky tři: první z nich je matka „biologická“: ta dává dítěti k dispozici svou genetickou výbavu; druhá je matka „gestační“, tedy ta, jež propůjčí žádostivému páru svou dělohu na pouhých devět měsíců; a nakonec třetí: matka „sociální“, která po dítěti toužila a rozhodla se, že ho vychová. Co na tom záleží, že nás příroda i pánbůh původně vybavil jen jednou matkou, která zvládla nejen všechny tyto tři funkce, ale dokonce opakovaně.

Ale to není všechno. Jsou případy majetnějších párů, které se snaží tento byznys backupovat. Bezdětný pár se rozhodne neponechat nic náhodě: koupí od bezejmenné dárkyně její vajíčka, oocyty. Soucitný otec je oplodní svým spermatem, čím se zdaří vytvořit lidská embrya. Onen back up, „zálohování“, spočívá v tom, že tato embrya se vloží do děloh několika žen (záleží zřejmě na solventnosti páru). Po devíti měsících se narodí najatým ženám sourozenci. Zda si pár nechá všechny, nebo jen některé není otázkou pro náš výklad, ale předpokládejme, že v dobrém případě si takto nechají „vyrobit“ jen děti dvě.

A protože Angličané jsou národ žertovný (viz brexit), pojmenovali si tyto děti jako „twiblings“. V nejjednodušším případě, kdy se má narodit pouze jedno dítě, platí, že tři matky jsou tři různé ženy. Matematicky je nejnižší počet matek nutných pro x dětí roven 1 + x + 1; pro jednoduchost: pro dvě děti je potřeba mít čtyři matky: jednu biologickou (prodá dvě vajíčka), dvě gestační (pronajmou dvě dělohy) a jedna sociální, která obě děti vychovává to jsou čtyři různé ženy. Dvě narozené děti jsou tedy v takovém případě teoreticky sourozenci (anglicky „siblings“), přestože je devět měsíců nosily, živily a porodily dvě ženy.

Co teď s tím? Aneb etika…

Vzhledem k tomu, že takto si může za peníze nechat „vyrobit“ děti kdokoliv solventní či mocný, neb na trhu záleží jen na ceně a ve státě si jakýkoliv diktátor může dělat, co se mu zlíbí, tak to vypadá s etikou docela bledě. Nejvulgárnější příměr je asi ten, který tvrdí, že si každý může se svým tělem dělat, co chce: prostitutka dává své fyzické tělo k dispozici každému, kdo jí zaplatí, popelář dělá to samé k úkonu, který není nikterak vábný, ale jistě je potřebný, protože nechceme, aby naše města byla zavalena odpadky jako ve středověku.

Zajímavější je jiná citace z tisku: „Ženy bojují desítky let za práva na vlastní budoucnost a zacházení se svým tělem, jak samy uznají za vhodné.“ Což je jistě v pořádku, ale dnes existují státy (namátkou Bangladéš, Ukrajina), kde si ženy vydělávají právě pronájmem své dělohy pro neplodné a homosexuální páry z bohaté Ameriky a Evropy. Ale genetik Vácha udává k tomuto tématu jeden svůj příběh. Jisté dámě z JAR se narodil první syn, ale při porodu přišla o dělohu. Avšak s manželem toužili ještě po dalším potomkovi. Třeba nebyli natolik solventní, aby si mohli pronajmout dělohu jiné ženy, nevíme.

V každém případě se opakoval scénář podobný našemu prvnímu příběhu ze záhlaví. Lékaři jim připravili čtyři embrya z vajíček ženy a vložili je do dělohy její matky, tedy také již starší dámy. A skutečně stal se zázrak: tři z těchto embryí se uchytila v děloze a paní porodila své dceři trojčata. Jinými slovy jako v prvním našem příběhu šlo skutečně o porod vlastních vnoučat. Teolog Vácha k tomu dodává: v tomto případě bez peněz, jen z lásky. A etik Vácha se nad tím zachmuří: je to všechno komplikovanější, proto budeme potřebovat nějaký zákon…

Jeden zákon už máme

Jeden zákon související s otěhotněním skutečně už máme: je to zákon o umělém přerušení těhotenství, který schválila Česká národní rada 20. října 1986. Etik Vácha má pravdu v tom, že už ten název zákona je eufemismus: je to popravdě řečeno ve skutečnosti „zákon o ukončení těhotenství“. Pravdou je, že nejzazší historická tradice v Evropě byla k umělým potratům velice benevolentní: starověcí Řekové měli hrůzu z přelidnění, takže se v jistých dobách ukončení těhotenství dokonce doporučovalo; římská říše byla rovněž velmi tolerantní k tomuto umělému zásahu a netrestala ho.

Kdo naopak umělé ukončení těhotenství považoval za těžké provinění, byli starověcí Židé. Zdálo by se, že křesťanská Evropa půjde v židovských šlépějích, ale víme, že středověcí lidé z interrupce také nedělali velký problém, jak nás o tom poučil Heinsohn (viz UNI 11/2018). A to až do roku 1484, kdy populační krize v Evropě přiměla papeže Innocenta VIII. k sepsání buly Summis desiderantes affectibus, kde se mluvilo o trestu smrti pro každého, kdo „prokletými kouzly a kejkli zabíjejí zárodky ještě v lůně matčině.“

Teolog Vácha samozřejmě není tak rázný jako papež na konci středověku, ale neváhá potrat provedený lékařem, tedy umělé ukončení života dítěte, nazvat vraždou. Což je v přímém kontrastu k současnému převažujícímu názoru, že o svém těle mají rozhodovat především samy ženy. Jeho „soft“ přístup k interrupcím (oproti výše zmíněnému papeži) vychází z přesvědčení, že bychom do našich úvah o lidských právech, měli zahrnout všechny tři strany početí lidské bytosti: matku, otce, ale též dítě, které se má teprve narodit. Obzvláště chceme-li dodržovat desatero přikázání, kde jedno z nich praví „Nezabiješ!“

Embryo, potrat, ekologie

Již na těchto dvou případech: umělého oplodnění a umělého potratu, vidíme dvojakost pohledu na svět, jemuž z nedostatku představivosti říkáme „postmoderní“. Pokusme se společně s knězem a vědcem Váchou v tomto dialogu pokročit dál. Základní otázka stojí takto: kdy začíná život člověka jako jedince? Genetik Vácha odpoví: na počátku je zygota. Ta vzniká splynutím pohlavních buněk, což je v případě člověka spojení samčí spermie a samičího vajíčka. Jinak řečeno: zygota je tedy jedna jediná buňka, ale má již v sobě obsaženu kompletní sadu chromozomů budoucího člověka.

Oplodnění je tedy proces vzniku zygoty z pohlavních buněk ženy a muže. A etik Vácha se ptá: je možné zygotu nazývat již dítětem? Kdy se tkáň vlastně stává člověkem? Na to teolog Vácha zná jedinou odpověď: křesťanské katolické učení (katechismus) jak o víře, tak o etice říká, že dítě má právo na život již od svého početí. A genetik Vácha nás upozorňuje: jestli čekáte na nějakou magickou přeměnu, kdy se z tkáně stává myslící, mluvící, racionální bytost, tak se dost načekáte, embryologie totiž žádný takový okamžik nezná.

A etik Vácha pokračuje: věda se už nemůže spokojit s tím, že jde pouze o „kus tkáně“, protože sama je tak daleko, že je schopná rozklíčovat nukleové báze v sekvencích DNA, které jsou součástí dědičné informace. Díky tomu, jak dodává lékař Vácha, zkoušíme v těle matky embryo různě léčit ještě před narozením. Takže lidský zárodek nemůže být ani omylem brán jako kus nějaké tkáně. A jestliže jsme si už přivykli na to, že různí ekologičtí blázni se snaží zachraňovat velryby, které moře vyvrhlo na pobřeží, nebo chránit brouky a květiny žijící u nás, pak bychom měli chránit život i v těle matky.

Náboženství versus věda

Ačkoliv lékaři dnes umí vyléčit obrovské množství chorob, na které dříve lidé běžně umírali, jsou v mnoha případech různých nemocí bezradní. Lékař Vácha připouští, že lidské tělo je pro nás stále tajemné, protože leží uvnitř trojúhelníku, jehož vrcholy jsou choroby, stonání, uzdravení, ale přesto na nás pořád číhá smrt. Samozřejmě pro každého z nás je nejkýženější vrchol „uzdravení“: to může být rychlé, náhlé, nečekané, ale také nemusí dorazit vůbec. Přiznává, že dodnes je nejisté předvídat u pacienta délku jeho dožití, neboť to v mnoha případech může skončit jak uzdravením, tak smrtí.

Lidské tělo není mechanický stroj, jehož životnost je vypočitatelná a proto se zázraky v medicíně dějí. A tak se před lékařem a knězem Váchou objevuje záhada jménem „zázrak“. Bible je prošpikovaná různými zázraky prostě proto, aby bylo proč jejím textům věřit; zatímco pro vědu nevysvětlitelné jevy jsou výzvou, aby přišla věci na kloub. Za tři sta let věda vyřešila množství otázek spojených dříve s jistotou, že „zázraky se přece jen dějí“. A vědec Vácha si připomíná slova sociologa Bergera (viz UNI 5/2016): sice jsme se za ta staletí spoustě věcí naučili, ale zase jsme zapomněli něco, co už dávno znali naši předci.

A tak teolog Vácha přijímá Bergerovu nejistotu, zda toto zapomnění nebyla příliš velká daň za naše nové poznání. Kam mohou dospět přírodovědci, budou-li se ptát: co jsou andělé, ďábel, bůh, očistec, nebe a podobně? Filozofům je to bližší: protože svět lidí není jen hmota a energie, ale také myšlenky a ideje a ty mohou mít také své následky, stačí se letmo podívat do dějepisu či do dnešních novin. Genetik Vácha přichází s jednoduchým poznatkem, který se však bohužel dostatečně nepřipomíná: „Na světě existuje mnoho navzájem neslučitelných náboženských systémů, ale věda je jen jedna.“

Evoluce ještě neskončila

Starý skaut Vácha si pak postěžuje, že teologické fakulty raději pěstují ve svých studentech lásku k umění než vztah k přírodě a studenti pak raději obdivují krajinné malířství, než aby sami chodili do přírody a tam zkoumali živé rostliny a živočichy. A tak se ve starém skautovi rodí morální vzpoura: neměla by právě církev svatá podporovat výzkum lidského genomu, fyziologii mozku, bádat nad původem života? Vždyť to je právě příroda, která nás nutí měnit své názory nejen o sobě, ale o samé podstatě božství. A teď pozor! Praví: „Jestli nás něco osvobodí, pak je to pravda.“

A ta se projeví jen díky výsledkům rozličných pokusů a experimentů nebo pozorováním přírody. Pro teologa Váchu jsou přírodovědci mnohem pokornější a genetik Vácha si stýská, že teologové to štěstí nemají a jsou proto ve svých názorech neústupnější, aniž by po nich někdo chtěl, aby znali odpovědi na všechny otázky. Proto je církev stále v obranném kruhu a uznává své přírodovědecké omyly, až když je pozdě. Zajímavé přitom je, že v dávném středověku to byla právě církev, která prostřednictvím mnišských řádů šířila novou kulturu, ale i praktické hospodářské inovace po celé Evropě.

Jistě, středověký člověk oproti nám žil v klidném a hierarchicky uspořádaném světě. Dnes teprve díky všem vědeckým poznatkům si uvědomujeme jisté výstřednosti existence hmoty a života na naší planetě. Tím jsme také o něco vyspělejší, i když jsme zjistili, že je to všechno daleko složitější, než jsme si mysleli. Rozšroubovali jsme svá těla na ty nejmenší součástky a stojíme nevěřícně nad tou jejich hromadou. Trochu tomu rozumíme, ale už si toho všimnul byznys a vydělává na tom. A to je před námi podle genetika Váchy kacířská myšlenka o neuzavřenosti stvoření!

Od úspěchů k sebemrskačství

Na jedné straně tedy začínáme být smířeni s tím, že biologická evoluce neustále pokračuje, ale na straně druhé vzniká ve stárnoucí a přejedené Evropě ženské hnutí proti rozmnožování lidí. Na první pohled se to početně zdá rozumné: jestliže se lidstvo dopočítalo první miliardy jedinců kolem roku 1800, dnes je na světě sedm a půl miliardy jedinců a každých dvanáct let přibude další miliarda, tak se opravdu zdá, že jsme přemnožený druh. A nejen to: jsme druh extrémně agresivní. Jestli se to někomu nelíbí, stačí se jet podívat na uhelné safari na Mostecko.

Samozřejmě s výzvou „Lidé, nemnožte se!“ se musí teolog Vácha nějak vypořádat: na jedné straně bojuje proti umělým potratům, na druhé straně nemá zásadní připomínku proti umělému oplodňování. Aby se lidi nemnožili, vnímá spíše jako „pokus o návrat do biblického ráje, ovšem bez člověka.“ Avšak zároveň toto přirovnání doplňuje o porovnání na základě jisté souvislosti: problémem není existence člověka jako biologického druhu, ale to, „že se chová určitým způsobem“: produkuje odpady a využívá energie. Ale v této obecné rovině jsou na tom stejně všechny biologické druhy.

Ovšem uznává, že z hlediska teologického, nelze problém „Homo sapiens“ zlikvidovat tak, že se hřích vyřeší likvidací hříšníka. Bohužel všelidské ego zbytnělo v poslední době tak, že po aplaudovaných vědeckých úspěších přešli lidé v Evropě k flagelantství. Mea culpa, naše vina! Tomu dokonce podlehla i vědecká komunita, která sice umí víc než příroda sama o sobě, jak jsme viděli na příkladech výše popsaných, ale bez uzardění podporuje nové dětské křížové výpravy jako ve středověku (viz akce studentky Grety Thunbergové), nikoliv proti nevěřícím, ale za záchranu přírody před lidmi.

Ale bez nás!

Teolog Vácha ví, že organizátoři těchto křížových výprav proti dnešním politikům nic nezmohou: jejich horizont je do příštích voleb, ale ani sami občané nejsou schopni myslet dál než deset let dopředu. A navíc má pravdu v tom, že křesťanství říká dva tisíce let, že štěstí člověku nepřinese žádné bohatství. Škoda jen, že se tím sama církev neřídila, a když nějaká hereze vznikla a hlásila chudobu, tak ji v zárodku křesťané zařízli. Ale naštěstí Vácha není jen kněz, ale také biolog a ví tedy, že příroda jedná v tisíciletích a i ten největší ekologický problém sama vyřeší. Ani k tomu lidi nepotřebuje!

Že se nějaká planetární změna klimatu projevuje, asi nikdo nepopírá. To ví každý sedlák i zahrádkář. Ale těch je dneska v populaci tak málo, že jejich hlas zcela zaniká. A ostatní, které to trochu zajímá, na to někde určitě narazili: ti starší v televizi, ti mladší na chytrém telefonu, někdo o tom četl, jiný to zase někde slyšel, někdo tomu věří, jiný na to nadává. Málokdo však ví, že před 21,5 tisíci lety se Evropa vylidnila, neboť až ke Krkonošům dosáhl kontinentální ledovec. Od nás tehdy odešli „lovci mamutů“, voda v mořích klesla o 100 metrů níž a z Francie se dalo dojít pěšky do Británie.

Tím chci jenom naznačit, že lidé v Evropě zažili vícekrát dramatickou proměnu klimatu a vždy se tomu dokázali nějak přizpůsobit: nohama – odešli jinam, rukama – začali se živit jinak. Jak říká genetik Vácha: zásadní otázka dneška je, „na kolik procent ke globální změně klimatu přispívá člověk?“ A pokračuje: doby ledové přicházely a odcházely, změny počasí byly daleko drastičtější, než jsou dnes, ale „asi nikdy nebudeme vědět, nakolik tomu pomáhá člověk“. Každá změna klimatu je pro lidi výzva: odejít, zůstat, něco změnit, když ano, tak co.

Konečná ve stanici blahobyt

Teolog Vácha má jako příměr pro zásadní problém dneška knihu Jób, ve které bůh zkouší poslušného Jóba a jeho rodinu jen proto, aby dokázal satanovi, že Jób přes všechna muka mu zůstane poslušen. A sám Vácha z tohoto příběhu usuzuje, že „žádná doba není tak tragická, aby do ní nestálo za to přivést děti.“ Ale evoluční biolog Vácha má rozumnější vysvětlení: je to otázka přírodního výběru. Když nebudou mít děti Evropanky, nahradí je děti žen, které se svými rodinami do Evropy přijdou, neboť neevropské ženy tento problém vnímají jinak.

Vezmeme-li v úvahu, co člověk potřebuje ke svému životu, moc toho nenapočítáme. Potřebujeme zdravý vzduch, abychom se nezadusili, pitnou vodu, abychom po jejím požívání časem neumřeli, a ve svém okolí dostatek možností, jak si opatřit něco k snědku. A obvykle také kde přespat či kde přečkat zimu nebo slotu. Těch problémů k řešení tedy není mnoho: žízeň, hlad, zima, ale také ještě nepřátelé. Proto také ať chceme, nebo nechceme, jsme více či méně xenofobní. Ale jak etik Vácha správně připomíná: „jeden problém nás přerůstá, neumíme si poradit s blahobytem. Nikdy jsme to ve své evoluci nezažili.“

Po válečných útrapách 20. století se podařilo v Evropě vyřešit problém hladu v padesátých letech. Otázka bydlení nám dala zabrat více, ale po roce 1970 se výstavbou nových sídlišť a modernizací vesnických domů smazal rozdíl životní úrovně mezi městy a venkovem. Dnes každý, kdo chce, může studovat, lidé létají v létě k moři a v zimě jezdí lyžovat do Alp. Ale jak říká etik Vácha: my si s tím blahobytem vůbec nevíme rady. Ovšem teolog Vácha je optimista: přemýšlíme, proč žít a jak s životem dál, mladí si s tím poradí.

Cesta tam a zase zpátky

Etik Vácha hledá nějakou cestu, jak z toho ven. Hledá vinu v nové všeobjímající technologii: stačí chytrý telefon či laptop s myší. Pár doteků na miniaturní obrazovce, pár pohybů myší, aniž pohnete zadní částí těla, ocitnete se v jiných světech. Přejete si apokalypsu v přímém přenosu, virtuální koitus na různé způsoby nebo boj fanatických bojovnic v kleci? Hrůza! Jak se může člověk v tomto mikrosvětě soustředit, jak se věnovat svým myšlenkám, kde hledat svou vlastní cestu tam, kde o mně už všichni všechno vědí, protože jim o sobě všechno vybreptám na webu.

Zpovědník Vácha jistě ví, že je jen málo lidí, o nichž lze říci, že jdou za svou hvězdou; sám hledá v minulosti, zmiňuje Michelangela, Rodina… A jistě s velkou lítostí konstatuje, že dnešní doba je extrémně agresivní. Jak potom v takové době zachraňovat právě rodinu? Jako kněz musí žít v celibátu, ale společnému světu ženy a muže dobře rozumí. Říká popravdě, že se stala věc, která zde v minulosti ještě nebyla. Dnešní evropské populaci se povedlo oddělit lásku od sexu, sex od plození, plození od rození a rození od výchovy.

Dříve jaksi patřilo vše dohromady, stačily na to dvě osoby: žena a muž a fungovalo to uvnitř jedné rodiny. Díky dnešnímu oddělení (či jak on říká: rozsekání) úloh v rodině se v tomto dříve přirozeném procesu objevuje celá řada osob různých pohlaví a všelijakých institucí státních i soukromých. Kdo z čtenářů tomu nerozumí, ať si znovu přečte naše příběhy na začátku, a může si tam za osoby dosadit jejich obsazení. Ač se genetik Vácha považuje za deformovaného svým povoláním evolučního biologa, zůstává optimistou: domnívá se, že se vše zase vrátí zpátky tam, kde rodina po tisíciletí byla.

Jen dál všichni spějme

Vědec Vácha se rozhlíží kolem sebe: vidí, jak se lidé hlavně snaží, aby se měli pokud možno čím dál lépe, ale se základními problémy dneška si neví rady. Kůrovec… Metla, která se vykládá různě: lesníci nadávají na vědce, vědci se hrozí rozhodnutí šéfů lesních podniků. Ale ať to dnes politici rozhodnou jakkoliv, kdo z nás tady bude ještě za půl století, aby posoudil, zda šlo o rozhodnutí dobré nebo nikoliv. A starý skaut Vácha docela posmutněle medituje, že církve celého světa se vůbec nesnaží k environmentálním problémům něco věcného říci.

Přitom právě ony by měly lidi podněcovat k tomu, aby „se myslelo těch sto padesát let dopředu.“ Proto chce učitel Vácha učit děti už od základní školy, aby si zprávy o světě dávaly do souvislostí s tím, co už vědí, aby o tom přemýšlely a nežily s pocitem nemohoucnosti: ono to nějak dopadne. A sarkasticky k tomu dodává: Užívat si naplno jídla a sexu je určitě velmi katolické, ale o to v životě nejde.“ Nemusím s teologem, genetikem a etikem Váchou vždycky souhlasit, ale mám obvykle o čem přemýšlet.

 

 

Marek Vácha (*1966)

Přírodovědec, pedagog, spisovatel, katolický farář, který se zabývá otázkami evoluční biologie, lékařskéenvironmentální etiky.

V databázi Národní knihovny má 16 titulů. Asi nejznámější z nich:

2003 Tančící skály: o vývoji života na Zemi, o člověku a o Bohu

2005 Návrat ke stromu života

2012 Základy moderní lékařské etiky

2014 Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis

Přidat komentář