Marjorie Shostaková

INTIMNÍ SVĚT ŽENY MIZEJÍCÍHO SVĚTA

Svět, o kterém si budeme povídat dneska, už neexistuje. Je to svět vzdálených sběračů a lovců, kteří žili tradičním způsobem života ještě v polovině 60. let minulého století v polopoušti Kalahari, na území afrického státu Botswana. V roce 1969 navštívila tyto drobné lidičky dorůstající jenom 150 centimetrů americká badatelka Shostaková se svým mužem. Navazovala na terénní výzkum, který v této ne příliš pohostinné oblasti světa prováděli před ní dva jiní Američané Richard Lee a Nancy Howellová. Zatímco oni se zabývali hlavně ekologií kmene Kungů, Shostaková se zaměřila na orální výzkum a postavení žen v této společnosti žijící ještě pravěkým způsobem života. Vyprávění příběhů a líčení zážitků bylo pro Kungy vrcholně estetickou záležitostí. Proto spolu vydrželi sedět a vyprávět si celé dlouhé hodiny, včetně napodobování hlasů a pohybů zvířat, ptáků a hmyzu, s nimiž tito lidé přicházeli do každodenního kontaktu. Některé části vyprávěných příběhů se mnohdy docela vzdálily počátečnímu líčení a začaly žít svým vlastním životem. Každý příběh byl doprovázen živou gestikulací a připomínkami posluchačů, takže se z individuálního příběhu stávalo kolektivní dílo. Ostatně takto vznikala před mnoha a mnoha lety i kungská mytologie. Mezi vypravěčkami byly i ženy a jedna z nich naši etnografku zaujala nejvíce. Jmenovala se Nisa a byla skvělou vypravěčkou, která uměla každý příběh předvést názorně, ale i dramaticky či dojemně. Dovedla zachytit veškeré prožitky lidského života i popsat vzájemné vztahy mezi lidmi tak, že se díky její dovednosti stávalo z líčených podrobností cosi velice důležitého a podstatného. Zde je vše podstatné z jejího vyprávění.

ŽIVOT V KALAHARSKÉ POUŠTI
Kungové se dokonale přizpůsobili kalaharské přírodě a suchému podnebí. Jejich znalosti prostředí byly skutečně hluboké: poznali v písku zvířecí a lidské stopy, ve spleti vegetace nalezli pod zemí vodnaté kořínky. Dělení o rostlinnou stravu, stejně jako o maso, nebo některé předměty vykazovalo vysoký stupeň solidarity, takže nikdo neměl nikdy více než druhý. Žili v táborech, kde se zdržovalo deset až třicet jedinců. Protože jejich život byl stálé putování krajinou, byl jejich osobní majetek minimální, takže jeho hmotnost nepřesahovala deset kilo. Ostatně většinu předmětů, které vlastnili, stejně jednou někomu darovali, proto na svém majetku tolik nelpěli. Vytvářela se tak síť jakoby obchodních vztahů, ale jedinou formou předání zboží dál bylo darování. Všichni tak vytvářeli systém stálého vzájemného předávání darů a i když šlo o jakousi formální směnu, každý si pamatoval, co kdy komu dal. Tyto výměnné vztahy trvaly u každého jedince po celý jeho život, po jeho smrti přecházely na jeho děti a výrazným způsobem napomáhaly rovnosti mezi členy komunity. To platilo dvojnásob v případě nemoci nebo nouze.

Kungové žili v lokálních skupinách, neznali pojem soukromí, byli družní a společnost vyhledávali. To bylo důležité už proto, že pobyt na jednom místě byl velice krátký, docházelo k neustálému stěhování z místa na místo, ze dne na den. Jádrem každé skupiny bylo několik starších osob, kteří byli blízcí příbuzní a žili spolu převážnou část dospělého věku. Dělili se vždy o potravu a další materiální statky, společně kočovali po území, jež jim podle tradice patřilo. Takové území bylo rozsáhlé, několik tisíc kilometrů čtverečních, a patřilo obvykle některému potomkovi ze skupiny, která na něm žila nejdéle, běžně několik generací. Přístup ke zdrojům potravy na tomto území byl vždy kolektivní, i když většina lidí obývala a navštěvovala také různé jiné skupiny.

Všechny lokální skupiny byly prakticky soběstačné, snad s výjimkou železných předmětů, které získávali naturální výměnou. Z praktického hlediska byly při sběru potravy aktivní pouze dospělé osoby; děti a staří lidé nad šedesát let se shánění potravy neúčastnili. Přesto jejich pracovní týden sestával pouze ze dvou či tří dnů. Většinu času tak trávili jednak přípravou a podáváním jídla či výrobou nástrojů, ale hlavně zábavou: navštěvovali své příbuzné a známé žijící v jiných skupinách, zpívali a tančili, vyprávěli si různé příběhy, nebo pouze odpočívali. Přesunům lokálních skupin se věnovali hlavně v období dešťů, kdy je všude dostatek vody a hojnost všelijaké potravy. Obvykle šlo o celodenní putování, které končilo za soumraku tím, že se vyčistilo od všeho rostlinstva místo nového tábora, postavily se dočasné přístřešky a založily se ohně. Skupina zůstávala na jednom místě několik týdnů, dokud se nevyčerpaly všechny zdroje potravy. Kungové se rádi usazovali tam, kde již někdo před nimi žil, neboť věřili, že se takto spojuje přítomnost s budoucností.

PRAVĚKÉ KULINÁŘSTVÍ
Pokud šlo o obstarávání potravy, váhově 60-80 procent získávaly ženy sběrem a lovem menších živočichů. Sbíraly zhruba 105 druhů jedlých částí rostlin, jakými byly ořechy, boby, hlízy, kořínky, listy, bobule, plody, ale také vybíraly med ze včelích plástů, ptačí vejce a lovily drobné zvířectvo jako malé savce, želvy, hady, housenky, hmyz. Důležité místo v jejich sběru měla pštrosí vejce, která byla nutričně velice bohatá (pro představu: jedno takové vejce vydalo za dvanáct slepičích), ale také kvůli velké skořápce, která nerozbitá sloužila jako nádoba na vodu. Z rozbitých skořápek se potom vyráběly ozdobné předměty: náhrdelníky, čelenky, zástěrky. Zhruba polovinu nutriční hodnoty z rostlinné potravy představovaly ořechy mongongo, ceněné nejen pro svá jádra, ale i pro sladký plod. Ženy pracovaly ve skupinkách po 3 až 5 ženách, které se vypravovaly obvykle již ráno do okolní buše. Nasbírané potraviny ukládaly do kožených vaků a do tábora se vracely až v pozdním odpoledni. Přinesená potrava se roztřídila, většina se rozdělila a spotřebovala během dvou dnů, něco se ponechalo na dárky. Pro rozdělování však neexistovala nějaká ustálená pravidla, ale obvykle větší rodina mohla rozdat menší část, aby jí nezbývalo příliš přebytků. Mladé ženy měly zároveň na starosti děti, i když jim s nimi mohly vypomoci staré ženy, které se hledání potravy neúčastnily. Asi čtyři hodiny denně potom trávily péčí o domácnost: nosily vodu, sháněly dříví na topení, udržovaly oheň, připravovaly a podávaly jídlo. Postavení žen ve skupině bylo důležité a jejich slovo platilo v každé domácnosti, ale i ve společných záležitostech komunity: rozhodovaly, kam se skupina bude stěhovat, sjednávaly sňatky svých dětí, tvořily základ každé lokální skupiny.

Způsob obživy sběrem mohl uživit i sebevětší domácnost. Tato práce přinášela dobré výsledky: během jednoho dne bylo možné nalézt a posbírat tolik potravy, že to stačilo na několik dní. Každá žena měla celou tuto činnost pod svou kontrolou. Když se žena vrátila do tábora ze sběru, mohla se rozhodnout, co se bude jíst ten den večer, co odloží k rodinnému ohništi na další dny a co a komu daruje. Rozhodovala tedy o velice složitém způsobu rozdělování darů a dárků, do něhož byli zahrnuti všichni Kungové, neboť každý dospělý jedinec měl vymezený okruh lidí, se kterými si vyměňoval jisté věci. Muži se na obživě skupiny podíleli lovem zvěře. Jejich podíl na obživě byl však mnohem menší než u žen. Muži se věnovali lovu necelé tři dny v týdnu, ale výsledek jejich činnosti byl nepředvídatelný. Jejich příspěvek masa na výživu členů tábora se pohyboval mezi 20 až 40 procenty z veškeré potravy. Pravda ovšem je, že maso bylo ceněno velmi vysoko a úspěšný lov byl vždy ve skupině nejen obecnou událostí, ale byl také celým táborem oslavován tancem. Maso se považovalo za mnohem hodnotnější potravu než vše ostatní, s výjimkou medu. Maso mělo hodnotu čehosi výjimečného. Přesto, že šlo o zkušené lovce, zvěře na Kalahari už ubylo natolik, že jen jeden ze čtyř lovů byl úspěšný. Lovili velká zvířata, jakými byli pakoně, antilopy, buvolci i žirafy; z menších zvířat potom prasata a zajíce, ale nepohrdli ani hady, želvami, hmyzem. Do pastí chytali dikobrazy a pyskouny, z ptáků zejména perličky a krocany. Základní lovecké zbraně tvořily luky se šípy a malé oštěpy. Většinou se používaly šípy napuštěné jedem, jenž se získával z larev jistých brouků; šlo o velice silný jed, který mohl usmrtit během jednoho dne i tak velká zvířata, jakými byly antilopy či žirafy. Rozdělování masa v táboře se řídilo pevnějšími pravidly než dělení rostlinné potravy, ale v důsledku šlo o podobný výsledek. Muži se ale rovněž podíleli zhruba 20 procenty na sběru rostlinné potravy. Dá se říci, že kvalita výživy domorodců byla vynikající: jedli málo soli, tuků a cukrů, ale hodně rostlinných olejů, vlákniny, vitamínů i minerálů. I v případě jistého nedostatku potravy v období sucha byla výživa vyvážená a kvalitní; množství a složení stravy spolu s pomalým životním tempem chránily Kungy před nemocemi, jakými jsou hypertenze, ateroskleróza, křečové žily, vředy, ztráta sluchu, senilita.

SEXUÁLNÍ ŽIVOT NA KALAHARI
Mezi Kungy byly běžné sexuální hry, praktikovaly je už i malé děti, takže komunita byla odmalička spárovaná. Mimomanželský poměr nebyl vzácnou věcí. Nechtěné těhotenství končilo potratem, který se vyvolával lektvarem z některých bylin. Díky tomu, že Kungové nevyžadovali od dětí a mládeže řádné povinnosti, všechny děti si hrály společně bez ohledu na věk a pohlaví. A protože u nich panenství nemělo žádnou sociální hodnotu a všichni dospělí chodili prakticky nazí, měly dívky stejnou volnost jako chlapci. Dívky dostávaly menstruaci v šestnácti letech: teprve tehdy přicházelo v úvahu vdát se, ale obvykle se se sňatkem čekalo až do dvaceti. U mužů to bylo složitější, protože nejprve museli dokázat, že se stali dobrými lovci: to bylo mezi dvaceti pěti a třiceti lety. Z toho potom vyplýval věkový rozdíl mezi novomanžely. Rodiče nebo příbuzní sjednávali sňatky ještě v době, kdy případní manželé byli ještě dětmi. Výběr byl vzhledem k nízké hustotě obyvatel polopouště omezený: tím spíš, když Kungové zakazovali na rozdíl od mnohých jiných kultur sběračů a lovců sňatky mezi sestřenicemi a bratranci. První manželství se obvykle bralo jako na zkoušku. Dívka tak mohla mít několik partnerů, než měla první dítě.

Nisa říkala, že pokud se dívka v době svého mládí nenaučila mít potěšení z pohlavního styku, nemohla se vyvíjet normálně a z toho potom vyvěraly psychické problémy. Ostatně i dospělé ženy potřebovaly prý sex, protože v opačném případě to mohlo mít vliv na jejich chování a takové ženy byly potom zlostné. Kungové považovali pohlavní život za něco báječného: o sexu se mluvilo podobně jako o jídle. A stejně jako lidé nemohou žít bez potravy, tak žijí -li bez sexu, může je to zabít. Tato analogie byla velice významná a také výmluvná. Muži i ženy si při práci stejnějako při odpočinku vyprávěli ty nejintimnější podrobnosti o svých erotických zkušenostech: a to vážně i v žertu. Sexuální žertování bylo účinné i ve chvílích napětí ve skupině. Vzhledem k nedostatku soukromí byl případný mimomanželský styk výjimečný a přechodný: vztah k manželovi byl považován za bohatý, vřelý a bezpečný, manžel měl vždy přednost a náznak nevěry mohl vést nejen k výbuchu žárlivosti, ale někdy i ke smrti milence. Kungské ženy byly od mládí vedeny k sebejistotě, takže neměly žádné problémy se svým vzezřením, všechny se považovaly za hezké a všechny poznaly rozkoš z pohlavního styku. Bylo považováno za přirozené, že žena požadovala na svém muži vyvrcholení aktu. Jinak by prý mohla onemocnět. Proto k erotické hře patřilo ke styku i ruční uspokojování žen; dokonce ani sebeukájení nebylo žádné tabu. Erotické sny byly podle svědectví kungských žen poměrně běžné.

Žena měla hlavní slovo při hledání partnera pro své dítě a při uzavírání sňatků. Svatební obřad býval velice jednoduchý. Příbuzní položili dívku do nově postavené chýše, manžel se posadil před ní. Obě rodiny přinesly řeřavé uhlíky a obřadně zapálily oheň nové domácnosti. K rozchodům mohlo docházet snadno, bez jakýchkoliv formalit: rodiny si nic nedlužily, takže se ani nic nevracelo. Obvyklé dárky, které si rodiče manželů vyměnili, většinou sloužili ke spotřebě. V životě ženy byly důležité dva okamžiky: první menstruace a manželství, zatímco u muže to bylo zabití prvního většího zvířete a iniciační obřad. Kungové věřili, že první menstruace vyvolává velké duchovní síly a proto se vždy obřadně slavila: dívka se ozdobila, natřela olejem a byla ukryta před zraky ostatních ve zvláštní chýši; obřad trval tři až čtyři dny, na jeho konci ženy dívku omyly, natřely bylinkami a odvedly ji z chaty ven. Pohlavní styk se na dobu menstruace běžně přerušoval, i když se někdy toto chování nedodržovalo poslední den či dva, neboť se domorodci domnívali, že právě na konci menstruace je nejvhodnější doba na otěhotnění. Kungové byli přesvědčeni, že žena mohla přijít do jiného stavu pouze tehdy, když se „mužské semeno spojilo s ženskou krví“, tedy na konci menstruace. Ale za dospělou byla považována až po prvním porodu, ke kterému obvykle docházelo mezi osmnáctým a dvacátým rokem. Důvodem byla tzv. pubertální neplodnost, která způsobovala, že dívka po první menstruaci nemohla asi tři roky přijít do jiného stavu.

ŽIVOT V KALAHARSKÉ RODINĚ
V kungské domácnosti existovala významná rovnoprávnost pohlaví. Je sice pravda, že v každé lokální skupině zastávali muži významné pozice jako mluvčí nebo léčitelé, ale ženy měly rozhodující slovo v hospodářských záležitostech: byly hlavou domácnosti a zajišťovaly většinu obživy. Mužové jim do jejich činnosti nijak nezasahovali, žena byla zcela samostatná a byla to ona, kdo rozděloval nasbírané potraviny. Jediný rozdíl v práci obou pohlaví spočíval v tom, že ženy se každý večer vracely z buše do tábora, zatímco lovící mužové mohli zůstávat i několik nocí v přírodě. Kungové proto nedělali žádné rozdíly v narození chlapců nebo dívek: na pohlaví jim nezáleželo. Věkový rozdíl mezi kungskými dětmi býval zhruba čtyři roky. A to přesto, že partneři spolu souložili většinou krátce po porodu. Kungské ženy menstruovaly mezi dvěma porody obvykle pouze několikrát, takže tomu nevěnovaly takovou pozornost. Většinou neměla menstruace ani žádný vliv na jejich psychický stav. Vysvětlení lze hledat v dlouhé době kojení a to i v případě, kdy se dítě od šesti měsíců přikrmovalo pevnou potravou získanou v přírodě, ta se jim rozkousala nebo rozmačkala. Neustálé dráždění bradavek dítětem snižovalo totiž hladinu hormonů, které podporují ovulaci, což mělo za následek snížení pravděpodobnosti početí.

Právě tento čtyřletý cyklus porodů vyplýval ze stylu života domorodců. Ženy podle odhadu musely ujít za rok kolem 2500 kilometrů, což znamenalo, že kojící žena musela tuto vzdálenost urazit i s dítětem. Navíc: jestliže se žena vydala dvakrát či třikrát za týden na sběr, kdy musela ujít až 20 kilometrů a vedle dítěte nesla zpět až 15 kilogramů plodin, lze si snadno představit, jakou fyzickou zátěž to pro ni představovalo. A to se ještě často vydávala na cestu do jiného tábořiště, aby navštívila příbuzné. Při stěhování lokální skupiny, což mohlo být i sto kilometrů, nesla ještě svůj veškerý majetek: hmoždíř, nádobí na vaření, nádobu s vodou, hůlku na hrabání, ozdoby. Dívky se staly dospělými ženami, až když otěhotněly: mateřství bylo považováno za záviděníhodný stav. Kungové věděli velice dobře, že menstruace byla znamením, že žena neotěhotněla; jistotou bylo, když se menstruace neobjevila tři měsíce po sobě. Když byla žena v jiném stavu, staraly se o ni ostatní ženy: nosily starší dítě, dávaly jí potraviny a všestranně jí pomáhaly. Těhotenství Kungové považovali za ,ženskou práci‘ a porod za statečnost. Obvykle žena rodila o samotě, pouze v případě prvního dítěte jí pomáhala jiná starší žena.

O mladou manželku se její muž intenzivně staral: osahával ji genitálie a často se s ní miloval, aby „měla pěkné přirození“. Bylo běžné mít stále pohlavní styk i v těhotenství a manželé se k němu vrátili znovu asi měsíc po porodu. Ženy se považovaly za důležité, bohaté a moudré, protože měly něco, co mužům umožňovaloživot: své pohlaví. Naopak se žena začala považovat za starou, když přestala menstruovat: nikoliv proto, že by měla zdravotní či psychické potíže, ale proto, že sexuální život po padesátce byl již značně zdrženlivý, což se stávalo terčem žertů mladších lidí. A tak se s nižší aktivitou při shánění potravy začínaly starší ženy zabývat léčitelstvím a změněnými stavy vědomí. Muž, žena a děti spolu trávili převážnou většinu času a spolupracovali při péči o domácnost, do které mohli ještě patřit někteří lidé ze širší rodiny partnerů: ovdovělí jedinci obvykle žili v domácnosti některého ze sourozenců. Vztah rodičů a dospělých dětí byl velice pevný a vzájemné city byly přirozené. Smrt mohla mít někdy fatální důsledky, jestliže zesnulý byl sociálním pojítkem domácnosti: ta se mohla v některých případech i rozpadnout. Ženy ovdověly častěji než muži: mladé ženy si mohly založit novou rodinu, ale vdávaly se znovu i staré ženy. Pokaždé, když někdo z tábora zemřel, celá lokální skupina se odstěhovala jinam.

SLADKÉ DĚTSTVÍ
Kungské děti trávily svá první léta ve velmi těsném fyzickém kontaktu se svou matkou. Nemluvně se ve dne i v noci drželo u matčina prsu, takže mohlo sát, kdy se mu zachtělo. Matka své dítě neustále nosila na těle v koženém vaku, takže s ním nejen vykonávala veškeré práce, ale trávila i čas odpočinku; v noci dítě pochopitelně spalo u ní. Pouze čas strávený s otcem nebo jiným příbuzným znamenal odloučení od matky. Změna nastala v době, kdy dítě začalo chodit a mělo zájem si už hrát s ostatními dětmi. Přesto i tehdy však trávilo většinu času s matkou, která mu byla vždy nablízku. Děti byly odstavovány obvykle kolem třetího roku života, když matka opět otěhotněla. Děti tuto změnu odmítaly a někdy trvalo několik měsíců, než se to podařilo. Kojení pro dítě představovalo tělesnou i citovou útěchu, takže se ho nevzdávaly snadno. Výjimkou byly poslední děti, které mohly mít kungské ženy kolem čtyřiceti let: tyto děti mohly být kojeny třeba až do pěti let.

Kungští otcové své děti velice milovali, byli k nim laskaví a rodině oddaní, ale trávili s nimi jen zlomek doby ve srovnání s matkami; rovněž s nimi nedělali žádné tělesné úkony spojené s vyměšováním, koupáním, čistěním. Rodiče pro děti nepředstavovaly nedotknutelné autority, jejich vztahy byly díky fyzické tělesnosti velmi důvěrné a laskavě výchovné. Děti se ale dlouho chtěly od matky nosit, odmítaly chodit a vyžadovaly matčinu přítomnost i tehdy, když se ženy vypravily na sběr. Někdy v kritickém období dětí po odstavení byli potomci posláni k babičce nebo tetě do jiného tábora. Obyčejně tyto děti zapadly do kolektivu táborových dětí a svou zlost si vybíjely jenom v rodině. Ale všichni dospělí si na toto období, kdy jim mohlo být mezi třemi až pěti lety, vzpomínali jako na rozhodující okamžiky v jejich životě. Otcové se o děti, zvláště v případě synů, více starali, až když trochu odrostly. Kungské děti netrpěly nikdy hladem, protože i v dobách nedostatku měly přednost v jídle. Proto všichni Kungové již od dětství znali potěšení z jídla a obávali se o pravidelný přísun potravy.

Přestože měli rodiče s dětmi velkou trpělivost a prakticky nikdy nedocházelo k nějakým tělesným trestům, mnohem příznivější vzpomínky měli na prarodiče, nebo jiné blízké příbuzné. Mezi střídajícími se generacemi byly vždy zvláštní vztahy. Jim se svěřovaly věci a události, které se před rodiči tajily, takže s nimi hovořily o velmi osobních a důvěrných záležitostech. Navíc starší lidé měli na své malé příbuzné více času, protože už nebyli pracovně tolik aktivní a již tolik nepřispívali k obživě, takže děti potom chtěly u nich i bydlet. I starší děti měly spoustu volného času: nechodily do školy, ale nevyžadovalo se od nich, aby se účastnily hledání potravy, jen občas došly pro vodu. To byla celá jejich činnost a při jejich zvídavosti bylo pro dospělé dost složité si najít chvilku pro svůj intimní život. Teprve když děti přicházely do puberty, zúčastňovaly se výprav za obživou: dívky chodily s matkou do buše sbírat plody, chlapci doprovázeli muže při lovu. Protože ženy chodily na sběr potravy do buše nejvýše tři dny v týdnu, byl v táboře vždy někdo, kdo na děti mohl dohlédnout.

Přestože se o děti staraly hlavně ženy, bylo jejich mateřské poslání podporováno všemi členy skupiny, protože veškeré činnosti spojené s domácností se prováděly veřejně ve spolupráci s ostatními jejími členy. Obecně se dá říci, že Kungové měli velmi málo možností nalézt v táboře soukromí, natož potom bylo obtížné zvláště před dětmi skrývat pohlavní aktivitu. Nedostatek soukromí vyvažovala veřejná ochrana žen a dětí, takže fyzické násilí nepřicházelo v úvahu, protože ostatní členové skupiny mohli kdykoliv zakročit. Chlapci byli záměrně izolováni od ostatních a hlavně od žen mezi patnáctým a dvacátým rokem života, kdy se podrobili iniciačnímu obřadu. Materiál, který Shostaková získala od jedné kalaharské ženy, je dnes už unikát. Když se k Nise vrátila po šesti letech, byl původní život domorodců už minulostí. Píše o tom: „Nisa mi dala obrovský dar: okno, kterým jsem mohla nahlédnout do mnohotvárného světa, jenž rychle mizí. Budu na ni vzpomínat jako na vzdálenou sestru.“ Sama však zemřela ještě poměrně mladá: na rakovinu prsu…

Marjorie Shostak (1945 –1996) Americká etnografka, která se spolu se svým mužem Melvinem
Konnerem vydala v roce 1969 studovat život jednoho khoisanského kmene v Botswaně:
ona se zabývala orálním výzkumem žen, on dietetickou skladbou domorodé potravy.
Hlavní díla:
1981 Nisa, the life and words of a !Kung woman, č. Nisa, dcera Kungů, Mladá fronta 1993
1988 The Paleolithic Prescription: A Program of Diet & Exercise and a Design for Living
1989 Stone -Age Health Programme
2000 Return to Nisa

Přidat komentář