Mark Twain v Mariánkách

V červnu 1891 sbalil spisovatel Samuel Langhorne Clemens, známější pod uměleckým pseudonymem Mark Twain, svých pět švestek a vyrazil i s rodinou ze Spojených států amerických vstříc evropskému kontinentu. Započal tak odyseu, jež se protáhla na dlouhých devět let (domů se vrátil až na podzim roku 1900). Důvodem odjezdu slavného literáta, který už měl tou dobou na kontě tituly Princ a chuďas, Dobrodružství Toma Sawyera či Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše, byly prozaické. Zaprvé ho – kvůli špatným investicím i potížím Twainova vydavatele – přepadla finanční tíseň. Zadruhé se on ani jeho žena Olivia, natož pak jejich tři dcery v čele s nešťastnou Susy, netěšili dobrému zdraví.

 

Od cesty za moře si slibovali, že navštíví některé z vyhlášených evropských lázní. Do roku 1895 pobývali postupně v Berlíně, Florencii a Paříži. A po krátkém návratu do New Yorku zahájil Mark Twain čtrnáctiměsíční přednáškové turné, zahrnující zastávky v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu, ale i na Fidži, Srí Lance, v Indii, Jižní Africe či na ostrově Mauritius. V červenci 1896 přistál s manželkou a dvěma dětmi u britských břehů. Z Ameriky mezitím přišla zdrcující zpráva: Susy, která se rozhodla, že se tohoto turné nezúčastní, zemřela v Hartfordu ve státě Connecticut, kde měli Twainovi zázemí, v pouhých čtyřiadvaceti na následky spinální meningitidy.

Mark Twain with family seated outside, circa 1865. (Photo by Fotosearch/Getty Images).

I přes veliký srdcebol bylo nutné postarat se o ostatní, zejména o nejmladší dceru Jean, sužovanou epileptickými záchvaty. (Ani ji nečekalo v životě žádné štěstí: na Štědrý večer roku 1909 se, jako teprve devětadvacetiletá, utopila ve vaně domu Twainových v Reddingu. I toho se chudák otec dožil.) Z Londýna, kde na čas spočinuli, podnikali Mark a jeho blízcí (k doprovodu patřila ještě hospodyně Katy Learyová) výpravy k lékařům do okolních zemí, především do Švédska a rakouské monarchie. Třetí dcera Clara si navíc přála studovat hru na klavír ve Vídni u renomovaného profesora hudby Theodora Leschetizkého. V Rakousko-Uhersku tudíž rodina zakotvila na poměrně dlouhou dobu, v čase mezi říjnem 1897 a květnem 1899. Ale prvně tudy projížděla už v létě roku 1891, prakticky hned po odplutí z USA, a tehdy se ocitla i na území dnešní České republiky. Otázka zní: kdy a kam všude u nás stoupla noha Marka Twaina?

Tady, v té pohodlné kapse mezi dvěma kopci, jsou jen asi dvě nebo tři ulice, ale jsou pěkné. Když stojíte na začátku jedné z nich a díváte se na její konec, vidíte jenom elegantní řadu různě pospojovaných fasád, tu a tam zpestřenou výklenkem nebo balkonem, která svým neřádem vytváří vlastní řád, harmonický zmatek veselých, zářivých barev, všemožných krémových odstínů prokládaných jemně kontrastním bílým lemováním s občasnou špetkou tmavé červené. Všechny ty domy mají na evropské poměry tlusté stěny, jsou poctivé, masivní a vysoké. Ale pořád je to to nejzářivější a nejnověji vypadající městečko na celém kontinentu, a hezčí by si nemohl nikdo přát.

Tak píše americký pozorovatel Twain o Mariánských Lázních (tehdy Marienbad), kam se ženou a dcerami dorazil 16. srpna 1891 a kde zůstal do konce měsíce. Jeho vyprávění vyšlo v březnu následujícího roku v britském magazínu The Illustrated London News v rámci seriálu The Tramp Abroad Again, což byl odkaz na spisovatelův starší soubor cestopisných črt A Tramp Abroad (Tulák v cizině) z roku 1880. Hořkosladká causerie nesla název An Austrian Health Factory (Rakouská továrna na zdraví – česky publikováno roku 2008 v knížce Jak zahnat splín v překladu Daniela Dolenského, z něhož tu vděčně citujeme.)

Z textu vyplývá, že břitký satirik nebyl v Mariánkách nespokojen, ale ani spokojen. Překvapila ho urputnost, s jakou ho nutili dodržovat léčebné procedury: „S většinou nemocí se to dělá zhruba stejně. Pokud máte nějaký nepříjemný návyk, musí pryč. To je to první, co chtějí. Donutí vás skoncovat se vším, co je v životě zajímavé.“ Rozlaďovalo ho počasí, až příliš podobné londýnskému: „Tohle je snad nejchladnější místo, jaké jsem kdy viděl, a také nejvlhčí. Srpen tady je jak v Anglii listopad. A déšť? Déšť to tu má zřejmě rád. Prší, kdykoliv je to jen možné.“ A mátly ho řeči, kterým nerozuměl: „Davy lidí, které chodí po promenádě dvakrát denně, když hraje hudba, jsou oblečeny podle pařížské módy a všichni vypadají skoro stejně, ale hovoří celou řadou jazyků, s jakými jste se dosud nesetkali. Jejich jména nedokážete napsat, pokud příslušným jazykem nevládnete, a vyslovit je neumí ani oni sami.“

Přestože Mark Twain nebyl zdaleka jediným prominentním klientem českých, respektive rakousko-uherských lázní světové proslulosti (kromě něj sem zavítal třeba Rudyard Kipling, Alexej N. Tolstoj anebo o mnoho let dříve Goethe), jeho zdejší pobyt zůstal širší veřejnosti poměrně dlouho utajen. Možná i proto, že se do knihy hostů zapsal pod svým vlastním jménem, jako „Samuel Langhorne Clemens, žurnalista“.

Já jsem nepřijel kvůli lázním, chtěl jsem si to tu jen prohlédnout. Ale brzy se mě začali lidé různě vyptávat a naznačovat a po nějaké době už jsem měl sám o sebe obavy. Jeden z těch stižených dnou poznamenal, že mám v očích takový dnovitý výraz, jiný, se střevním katarem, se mě ptal, jestli když kýchnu, necítím takovou lehkou bolest v žaludku. Nebyl jsem si toho vědom, ale začalo mi připadat, že to tak asi bude. Jeden pán s chorobou srdce mi řekl, že s takovou postavou by na mém místě nescházel ze schodů tak rychle. Další pán s nažloutlou barvou ve tváři mi zas oznámil, že minulý týden tady v bahenní lázni zemřel jeden muž s úplně zkamenělými játry a byl mi prý docela podobný a měl i stejné iniciály a tak dál, a tak dál.

Návštěvu Mariánek kupodivu pomíjí Twainův kongeniální překladatel František Gel, a teprve zásluhou profesora anglické literatury Otakara Vočadla došlo ke zpřesnění údajů týkajících se této malé, leč zajímavé epizody. Vočadlo pověřil svého žáka Zdeňka Bicka, aby v muzeu v Mariánských Lázních pátral po všem, co by mohlo doložit Twainovu přítomnost. Bicek nalezl v kurlistech neboli seznamech lázeňských hostů pod číslem 8990 Twainův (Clemensův) podpis, zjistil přesnou dobu pobytu a také adresu, na které se prozaik zdržoval: hotel Anglický dvůr (Englischer Hof), Hlavní třída čp. 52. Za komunistů se z Hlavní třídy stala třída Odborářů a z Anglického dvora dům Kulturní služby (původně se jmenoval Bílý lev, v sedmdesátých letech 20. století fungoval pod názvem Sofia). Dnes už je hotel zase tím, čím býval, a potenciální nocležníky láká právě chlubením, že jde o „místo, kde pobýval i Mark Twain“. Pozvánka ovšem neříká, jak ho tu tenkrát trápili…

Pokud má někdo dnu, dělají s ním tohle – v 5.30 ráno ho vzbudí, dají mu vejce a dovolí mu, aby se podíval na šálek čaje. V šest musí být u svého pramene s kalíškem zavěšeným u pasu, a rozhodně tam nebude sám. Jak spustí orchestr první tón, musí pozdvihnout kalíšek a se všemi ostatními začít usrkávat tu příšernou vodu. To musí dělat pomalu a dlouho. Pak se asi hodinu musí procházet po horách, aby se protáhl a nalokal se čerstvého vzduchu, co se do něj vejde. Pak si lehne do vany nebo se, pokud to má raději, válí v bahně. V poledne už bude mít hlad a lázeňský řád mu dovoluje utišit ho podle libosti pod podmínkou, že bude jíst jen to, na co nemá chuť. Odpoledne chodí po horách a vdechuje čerstvý vzduch. Večer je mu povoleno sníst tři sousta jakéhokoliv jídla, které mu nechutná, a vypít sklenici libovolného likéru, který nesnáší. Pokud je nekuřák, je mu dovoleno zapálit si dýmku. Ve 21.30 přesně musí být v posteli a sfouknout svíčku. Další den to celé znova. V čem je tohle lepší než mít dnu, to nevím.

Výsledky svého bádání publikoval Zdeněk Bicek v květnu 1960 v mariánskolázeňském Kulturním přehledu. Objevil, že v témže roce jako Twain byl v hotelu Anglický dvůr ubytován skladatel Gustav Mahler. Co ale nedodal, to je skutečnost, že oblíbený americký humorista měl s Čechami, nebo přesněji s Čechy, ještě další pletky. Tak zaprvé: nebyl jen v Mariánských, ale i ve Františkových Lázních! A to zřejmě v opačném gardu, pokud věříme informacím z velkoryse pojatého projektu The Mark Twain Encyclopedia, kde se uvádí, že „velkou část srpna 1891 dělili Clemensovi mezi pobyt v Marienbadu a Franzensbadu“. Zatímco do Františkových Lázní si lidé jezdili léčit srdce, v Mariánkách museli pít smradlavou minerálku, blahodárně působící na žlučník, játra a slinivku břišní.

Můžete jít, kam chcete, schovat se, kam vás napadne, slovu „játra“ neutečete. To je slyšet všude. Na ulici, v obchodě, v divadle, v koncertním sále. Když někde vidíte dva nebo tucet lidí normálních rozměrů v družném hovoru, můžete si být jisti, že mluví o svých játrech. Když sem přijedete poprvé, může se vám zdát, že lidé jsou tu smutní a že se s nimi obtížně hovoří, ale poměrně rychle pochopíte, jak to tu chodí, a už nikdy nebudete mít problémy. Upřeně se podíváte do těch unavených, mdlých očí a tiše se zeptáte: „A co vaše játra?“

Bylo by s podivem, kdyby tak zvídavý člověk připutoval z amerického kontinentu až k nám, do středu Evropy, a nepodíval se do Prahy. A opravdu: stačí chvíli hledat v cizích pramenech a přijdeme na to, že duchovní otec Huckleberryho Finna kráčel i po staropražské dlažbě. Rakousko-Uhersko navštívil celkem třikrát: poprvé roku 1891, podruhé v červnu 1893, kdy se na cestě z Florencie do Berlína nakrátko zastavil v Innsbrucku, a naposledy v září 1897, kdy přes Švýcarsko a opět přes Innsbruck (a také Salzburg) dojel vlakem do Vídně, načež si pronajal osmipokojové apartmá v hotelu Metropole, kde potom Clemensovi setrvali až do května 1898. V říjnu se přestěhovali o kus dál na venkov do vily Paulhof v populární rekreační oblasti Kaltenleutgeben, kam Vídeňáci jezdili za vodoléčbou. Než podzim skončil, vrátili se do víru velkoměsta a ubytovaní v hotelu Krantz se věnovali společenským povinnostem, z nichž tou nejprestižnější byla květnová audience u císaře Františka Josefa I. Po setkání následovala tiskovka, kde se novináři spisovatele ptali, o čem se s panovníkem bavil. „Radil jsem mu, jak vyhrát každou válku,“ odpověděl Twain. „Řekl jsem mu, aby odňal nepříteli na dvě minuty kyslík.“

26. května 1899 se Clemensovi vydali rychlíkem z Vídně do Prahy. Zde si užili podle jedněch prodloužený víkend, podle jiných den či dva, načež pokračovali do Anglie a odtud – po dalším roce stráveném střídavě v Londýně a v sanatoriu na břehu švédské vesnice Sanna – konečně odpluli domů do Ameriky, kde se Twain okamžitě znovu zapojil do veřejného života. V biografii z pera Alberta Bigelowa Painea se dočítáme, že na nádraží ve Vídni doprovázel Clemensovy dav fanoušků, kteří je doslova zaplavili květy a se slzami v očích jim mávali, dokud vlak nezmizel z dohledu. V Praze – přesně řečeno hodinu jízdy odtud, na zámku Loučeň – přijal zámořskou celebritu dobrodruh a mecenáš Alexander Jan Vincenc Thurn-Taxis (což opět dokládá zápis v knize hostů). Ratolesti prince Thurn-Taxise znaly Twainovo zásadní dílo, líčení klukovských dobrodružství Hucka Finna a Toma Sawyera, jak z anglického originálu, tak z prvního českého překladu, který vyšel roku 1893. Z území Prahy odjížděli Clemensovi směrem na Kolín nad Rýnem…

Taková je tedy historie české návštěvy jednoho z nejlepších a nejmilovanějších světových autorů. V rakouském soustátí se Twainovi líbilo, i když, nedělejme si iluze. Všímal si též zdejší malosti a provinčnosti, zejména pokud jde o tzv. Kinderstube. „Jedna z nejzvláštnějších věcí v těchto zemích je to, jak se místní muži a ženy chovají na ulici. Když jdou proti vám, kráčejí přímo a neuhnou ani o vlásek a vaše nároky na nějakou část ulice zcela přehlížejí. Na poslední chvíli se musíte svého podílu na ní vzdát a ukročit stranou, jinak se srazíte.“ Dokonce si ulevil: „Je chyba, že tu nemají lázeň, která by vyléčila špatné chování. Snad utopení by pomohlo.“ Jinak ale oceňoval především klidný ráz české krajiny, tak rozdílný od divoké přírody v okolí řeky Mississippi, jíž věnoval část svých knih. Dobře to vystihl, když popisoval výstup na mariánskolázeňský vrch Hamelika s dodnes fungující rozhlednou.

Cesty, které povlovně stoupají jedlovým lesem k rozhledně, jsou pevné a rovné. Jsou pro pěší, nikoliv pro vozy. Procházíte v příšeří hlubokým tichem a je vám, jako byste stáli v chrámu s milionem sloupů. Když se podíváte nahoru nebo dolů, zahlédnete v dáli postavy, jež se neslyšně pohybují, mizí a zase se objevují mezi kmeny stromů, a vypadá to nadpřirozeně, vážně a úctyhodně. Tu a tam je melancholická nálada zdůrazněna slunečním paprskem, který si našel cestu houštím a přitahuje vaši pozornost, protože tam, kam dopadá, vysoko v hnědém přítmí lesa, leží pruh, který se leskne a blyští. Tohle naprosté ticho v hloubi lesa, ten klid nepřerušený jediným zvukem, kdy se nepohne lístek ani větvička, to všechno jsou věci, jež doma nemáme a nemáme pro to ani žádné slovo. Doma bychom pořád slyšeli cvrkot hmyzu, štěbetání ptáků a vítr, který si neurvale zahrává s listím. Tady je klid jako v hrobě. To je to, o čem Němci pořád mluví, o čem sní a co se zoufale snaží zachytit a uchovat v básni, v obraze nebo v písni – obdivovaná Waldeinsamkeit, lesní samota. Ale jak ji zachytit? Nemá tělo, jen podstatu. V Americe o ní nemluvíme, nesníme ani o ní nezpíváme, protože ji nemáme. Je na ní ale něco nádherně přitažlivého, okouzlujícího, snového, nadpozemského.

Ani tím však náš příběh nekončí. Ještě jedna věc totiž spojuje Marka Twaina s českým prostředím. (Pomineme-li, že upřímně nesnášel klavírní skladbu The Battle Of Prague, kterou na počest krvavé řeže u Štěrbohol z roku 1757 publikoval třicet let poté v Londýně český rodák František Kočvara.) V březnu 1898 vyšla v Harper’s Magazine Twainova reportáž Stirring Times In Austria (Bouřlivé časy v Rakousku) a z ní se čtenáři dozvěděli, že… „V Praze teď po tři nebo čtyři dny docházelo k zuřivým srážkám. Jednou za to mohli Němci, jindy Češi – ale pokaždé to odnesli Židé, ať už stáli na kterékoli straně barikády.“

Událost, o níž Mark Twain hovoří, byla důsledkem tzv. Badeniho jazykových nařízení z jara roku 1897. Tehdejší předseda vlády Předlitavska Kazimír Felix Badeni prosadil 5. dubna ve Vídni rovnoprávnost češtiny s němčinou nejen v komunikaci se státními úřady, jak tomu bylo doposud, ale i ve vnitřním úřadování. Což v praxi znamenalo, že by němečtí úředníci museli skládat povinnou zkoušku z českého jazyka. Vzhledem k velkému odporu Němců však už 9. dubna předložili němečtí poslanci v Říšské radě návrh na zrušení těchto nařízení. A když neuspěli, zahájili obstrukce, kvůli nimž Badeni nechal sněmovnu 2. června uzavřít. Během léta a podzimu se ve Vídni i v Praze konaly demonstrace a propukaly vášnivé bitky, přerůstající v drancování českých obydlí. V listopadu Badeni pod tlakem okolností podal demisi – poté, co stačil jednoho německého nacionálního politika, jenž ho urážel, vyzvat na souboj. V březnu 1898 vstoupila v platnost novela upravující předchozí ustanovení v tom smyslu, že se úřední jazyk nemá řídit jazykem prvního podání, nýbrž většiny obyvatel daného okresu. Tzv. Gautschova jazyková nařízení však nemohla uspokojit ani jednu stranu, a tak byla v říjnu následujícího roku rovněž zrušena.

A do toho se náhodou zamíchal missourský rodák Samuel Langhorne Clemens. Bettina Wirthová, překladatelka povídek jeho literárního rivala Breta Hartea, sehnala Twainovi v říjnu 1897 vstupenku na zasedání rakouského Reichsratu, kde už tou dobou docházelo nejen k slovním, ale i fyzickým potyčkám. Twainovu účast máme potvrzenou ze zahraničních zdrojů a rovněž autentickým článkem v českém tisku, konkrétně v brněnských Lidových novinách ze dne 17. října 1897.

V obecní radě vídeňské podal včera německý nacionál Fochler návrh: 1. aby se ode dneška žádné místo v městské službě nezadávalo Čechovi, 2. aby se žádná městská práce nezadávala Čechovi a 3. aby všichni městští úředníci, kteří se staví nepřátelsky proti německému hnutí, byli neprodleně propuštěni. Odůvodňuje tento svůj návrh, pravil, že prý rozpínavé choutky Čechů v celém Rakousku vyzývají k nejpříkřejší odvetě. Dotěravost Čechů ve Vídni přesahuje prý meze také nejshovívavějšího pohostinství. Německý ráz Vídně je ohrožen. Většina lidu vídeňského chová se k tomu trpně. Všude viděti ohlášky českých besed, česká provolání, svolávání českých schůzí, slyšeti na ulicích české písně. V německé Vídni nikdo se nenalezne, kdo by proti takovému řádění Čechů zakročil. Návrh byl přikázán městské radě. Schůzi byl přítomen také slavný humorista Mark Twain. Co si asi myslil o Vídni, o které bylo kdysi praveno, že z ní proudí moře světla?

 

Přidat komentář