Martin Mejstřík: Řekněte jim, že sametová…

„To, že se vysokoškoláci stali rozbuškou procesu, který nakonec vedl ke konci čtyřicetileté komunistické diktatury, nebyla náhoda,“ říká bývalý studentský vůdce Martin Mejstřík. Studenti byli připraveni. Spojoval je odpor vůči všem absurdním projevům totalitního režimu.

 

Mnozí již před listopadem 1989 trpělivě a statečně pracovali na tom, aby se do naší země vrátil fungující demokratický řád. Chtěli konečně žít normálním svobodným životem. Martin Mejstřík byl jedním z nich. Rozhodl se své zážitky z dob hluboké totality a následně porevolučních let předat nejen pamětníkům revoluce.

 

 

Chce oslovit i mladé lidi, kteří možná právě díky otevřenému osobnímu příběhu lépe pochopí tragiku a bezvýchodnost komunistické ideologie, co reálný socialismus skutečně znamenal a jak se v něm žilo. Deník, který autor psal téměř patnáct let, není jen popisem událostí, je i upřímnou lidskou výpovědí. „Najdete zde téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989 a nemálo věcí o sobě samých,“ shrnuje Martin Mejstřík.

 

Jako cenný příspěvek k letošnímu 30. výročí listopadových událostí vydává nakladatelství Galén druhé vydání léta rozebraných vzpomínek Martina Mejstříka Deník s podtitulem Řekněte jim, že sametová… A kulturní magazín UNI se publikováním ukázky z knihy k této připomínce rád připojuje.

 

V pondělí začala stávka, pod naším velením, velením studentů DAMU, se sešel Disk. Pražskými vysokoškoláky bylo přijato sedm klíčových požadavků, v podstatě kombinace desetibodového prohlášení Pražského koordinačního stávkového výboru vysokoškoláků z noci z 19. na 20. listopad s radikálními požadavky Pavla Dobrovského a Michala Dočekala.

V první dny se Disk scházel dokonce dvakrát denně. Dopoledne a navečer.

Ve středu 22. listopadu provedli „nezávislí“, to již více méně vedeni Šimonem Pánkem, puč. Vymohli si, aby bylo demokraticky (byli posedlí vnějšími atributy demokracie, což by bylo bývalo chvályhodné v normální době, ale přinášelo to pekelné problémy během revoluce) zvoleno nové předsednictvo Disku. Důvody zněly racionálně. V podstatě jim šlo o to, že Pražský koordinační stávkový výbor nemohou vést tři studenti DAMU. Vždyť zastupujeme všechny pražské vysoké školy. Řídil jsem tenkrát jednání a cítil, že mne mají v pasti. Byla revoluce. Nevěděli jsme, zda nás neposbírají, nerozstřílejí, nevypálí nám fakulty nad hlavami. A „nezávislí“ volali po demokracii.

 

Nebyl jediný důvod damákům něco vyčítat, měnit to, co perfektně fungovalo. „Nezávislým“ ale ujel přes víkend vlak a teď se do něj snažili za jízdy naskočit. Jejich protest nešlo – bez hrozby rozpadu studentského hnutí hned na začátku stávky, protože „nezávislí“ byli s to Disk opustit a založit nějaký truc stávkový výbor – smést jednoduše se stolu. Nechal jsem tedy hlasovat. Tušíte asi, jak to dopadlo. V Disku bylo v tu dobu tak padesát, šedesát studentů.

Z trojice studentů DAMU jsem v předsednictvu zůstal sám. Vedle mne byl jako „spolupředseda“ zvolen Šimon Pánek. Dále Martin a Marek Bendovi, Martin Klíma. A aby se neřeklo, Tomáš Ctibor z UMPRUM. Vidím záda pokořeného, zklamaného Pavla Lagnera odcházejícího z Disku. Vrátili se s Michalem Dočekalem na naši školu a řídili pak fakultní stávkový výbor.

Ten puč „nezávislých“ mne mrzí dodnes. Ono by se v průběhu krátké doby stejně ukázalo, že tříčlenné předsednictvo Disku na ten nával práce nestačí. Nebyl problém v tom, aby se tato skupina rozšířila. Mrzel mne ten způsob. Ta ješitnost, kterou „nezávislí“ skryli za demokratické principy.

A bohužel se podobné situace v průběhu stávky opakovaly.

 

Zvolením Šimona Pánka za spolupředsedu se řízení stávkového výboru výrazně zkomplikovalo, i když to navenek nebylo znát. Celé Československo hledělo na Disk, na Celostátní koordinační výbor vysokoškoláků, a já se, seč mi síly stačily, snažil udržet jednotu studentů.

Vedle toho plula vlajková loď revoluce. Jednotná, odhodlaná, neváhající. AMU. Mí spolužáci byli po celou stávku daleko, daleko vpředu. Byla to DAMU, potažmo celá Akademie, která v kritických okamžicích věděla, kde stát, třeba i proti celému Disku.

S podporou dalšího studenta umělecké školy Tomáše Ctibora, poprvé jsem ho viděl onu středu 22. listopadu, propluli jsme nakonec – za cenu neuvěřitelně vyčerpávajících sporů v Disku, kdy Šimon stál povětšinou proti mým názorům, potažmo názorům AMU – všemi úskalími, celou stávkou, celou revolucí, bez šrámů, za něž bychom se museli stydět.

Umělci mnohdy zklamávají. Jsou zneužitelní a všemi diktaturami světa zneužíváni. Jsou možná k nesnesení hysteričtí, mnohomluvní, „nepraktičtí“. Ale přicházejí okamžiky, kdy skrze ně promlouvá Bůh. Věřím tomu. Věřím tomu i ve 21. století.

 

Kéž bychom v této chvíli my, spisovatelé,

byli opravdu svědomím svého národa,

kéž bychom byli svědomím svého lidu.

Neboť, věřte mi, obávám se,

že jsme jím nebyli již po více let,

že jsme nebyli svědomím zástupů, svědomím milionů,

ba dokonce, že jsme nebyli svědomím ani sebe samých.

Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný,

může to být taktický manévr.

Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.

 

Jaroslav Seifert

 

 

Špičkoví vědci nakonec dospívají tam, kam v naprosté většině i umělci. Existuje něco mimo nás. Křesťané tomu mimo nás – tomu, co nás převyšuje, tomu, co je hybatelem, mozkem, tvůrcem, stvořitelem – říkají Bůh.

Jediný, kdo se mi z „nezávislých“ v průběhu oněch uplynulých dvaceti let omluvil za kousky páchané během revoluce i po ní, byl sci-fi fanoušek, matematik, Martin Klíma.

Díky, Martine.

* * *

Přátelé z DAMU tedy Disk opustili. Zůstal jsem v předsednictvu sám. Obklíčen „nezávislými“. Těžká doba. Těžší než vše, co předcházelo 17. listopadu.

A to jsem ten den, na Albertově, chtěl původně se vším skončit…

* * *

K Realistům jsem šel přes most 1. máje. Fičelo. Zima. Kaštany na Střeleckém ostrově už bez listí. Jdu sám. Pavel Dobrovský ze Slavie odklusal, bůhvíkam. Asi přepsat to svoje prohlášení.

Náměstí u tanku. Divadlo. Z Petřína fičí ledový vítr. Zima. Na nohách jen kecky, koupil jsem si je před pár dny, jsem na ně hrdý, konečně něco nového na sebe, ale nohy mrznou. Těším se, že se v divadle zahřeju.

Pořád to ticho. Už od včerejšího večera. Nevyznám se v tom, ale nepřemýšlím o tom.

Ticho.

Cítím, že já nejsem já. Cítím chladné, prokřehlé tělo, ale tam uvnitř…

Nevím, co to je. Je to klidné, nijak se to neprojevuje, ani mrtvé, ani živé, nehřeje to, ani nestudí. Cosi.

Nohy zebou. Měl jsem si vzít jiné boty.

Sbírá to energii. Nasává. Nevyzařuje. Jako černá díra. Vše dovnitř, nic ven.

A přitom – před výbuchem.

Jenže, to já nedovolím.

Potřebuju to tam.

Uvnitř.

Mejstřík je hodnej. Mejstřík mě poslouchá.

Mejstřík odpočívá.

Jsem tu. Divadlo. Spousta lidí, nevejdou se dovnitř. Samozřejmě, pozdě. Nebudu král, nikdy nepřicházím načas.

Protlačím se dovnitř, ke zdi. Na chodbě bych toho fakt moc neslyšel. A já chci slyšet. Rozhlížím se. Narváno, ale z těch tváří neznám skoro nikoho. Ač student divadelní akademie, jsem divadelní analfabet. Herců je moc a kdo si je má pamatovat.

Zarazí mne, že tu není nikdo ze spolužáků, jen na jevišti Pavel Chalupa. A ještě kdosi. Kuba Špalek? Pavel Lagner? Dan Větrovský? Mám to v mlze. Líčí naše včerejší zážitky.

Divadlo je jako pěna. Je vidět, že všechny mrazí.

Mě ne. Už to mám za sebou.

Později si všimnu, že je pár spolužáků na galerii. Hezky to tu rozdělili. Nechtějí, abychom jim do toho zasahovali. Vlastně, je to dobře. Musejí se rozhodnout sami. Sami za sebe.

Kluci odcházejí, ještě někdo čte na závěr prohlášení studentů DAMU.

Jdeme do stávky. Prosíme o podporu.

Naše role skončila. Teď je to na vás, přátelé. Máte ještě svědomí?

Pomůžete nám?!

O nic jiného nejde. Jen o nás.

Strašně to bolí…

 

Hlediště i jeviště se pomalu probouzí ze šoku. Svědectví studentských elévů byla hodně přesvědčivá a lidé v sále se s tím musejí vypořádat.

Tam vepředu sedí za stolem… Až později pro mne ti lidé získají jména: Tomáš Töpfer, profesor Lukeš, Jiří Ornest, Jiří Fréhár, Karel Steigerwald. Pavel Chalupa. A asi i jiní. Lidé se pomalu probouzejí, snaží se vypořádat s tím, co slyšeli. Na jeviště přicházejí a zase odcházejí řečníci, jiní mluví přímo z hlediště. Rozproudí se diskuse. Situace začíná být nepřehledná. Z počátku, po vystoupení studentů, se vše zdá jasné. Nemůžou nás v tom nechat. Jenže, pak se otřepali a začali se chovat „rozumně“.

To rácio!

V prvních chvílích jsem si byl jist, že nás divadelníci nenechají ve štychu. Bylo mi to ale celkem jedno. Jak jsem emotivní, neprožíval jsem to. Má duše se toulala někde jinde.

Podpoří, nepodpoří. Kde je to psáno…

Stál jsem u zdi, kolem mne desítky lidí, díval jsem se do stropu a skrz něj tam někam výš a dál. Tam, tam nahoře to je, ať vy zde se rozhodnete ano, nebo ne.

Řada lidí tvrdila: to je moc radikální, to je jako hozená rukavice, to není taktické, to není politicky chytré. Pamatuji si na anekdotický výrok herce Kodeta, který pravil: Neblázněte, čtyřicet let jsme jim hráli, tak jim teď hrát nebudeme. (…) Kodet léta jen líbal dámám ruce a najednou promluvil v pravý okamžik. (Karel Steigerwald)

Petr Oslzlý svědčí, že o tom, zda vstoupit do stávky, nikdo nepochyboval. Diskuse se vedla o to, kdy: „Jestli je výhodnější začít okamžitě třeba v menším počtu divadel, který se postupně rozroste, nebo zda mají na druhý den začít všechna divadla najednou.“ Jenže… „To inspirovalo i váhavější. Začali tuto myšlenku rozvíjet, pitvat a rozmazávat: ‚…začneme o den později…, o dva dny, o tři dny…, nebo dáme ultimátum a budeme vyjednávat…‘

Pořád se dohadují. Trvá to strašně dlouho… Hodinu? Víc? Díval jsem se nahoru, tam, nikam, a říkal si: Teď vyrážejí. Patnáct dvacet minut, a nebude o čem jednat. Posbírají nás všechny.

Nepřijeli.

Nevydržím. Pane Bože! O čem tady hovoříte?! Co víc ještě chcete slyšet?! Kolik krve?

 

Utíkám zpátky do sebe. Tohle si musí vybojovat sami.

Lepší bude, když se domluvíme i s mimopražskými divadly! Začneme všichni najednou! Ti studenti! Já tomu rozumím, ale takhle ničeho nedosáhneme. Musíme se přece pokusit o dialog. Tohle je poslední řešení!

Těch lidí, kteří posléze pochopili, že už nelze dál váhat, bylo určitě víc. Já si pamatuji Tomáše Töpfera.

Saša Vondra, tehdy byl mluvčím Charty 77 a do Realistického divadla původně přijel přečíst její prohlášení k pátečnímu masakru (vzniklo asi před dvěma hodinami, ale zde, u Realistů, zjistil, že už je strašně staré, neaktuální), vzpomíná, jak mu ten vývoj diskuse divadelníků připadal nebezpečný. Připomněl polskou zkušenost – stávka prostě musí někde začít. Ostatní se buď přidají, nebo ne. Někdy je holt třeba riskovat. A věřit.

Ve stejnou kritickou chvíli zasáhl Petr Oslzlý s Arnoštem Goldflamem – prohlásili, že Divadlo na provázku má ve čtyři představení na Chmelnici a už není čas na dohady. Je třeba se rychle rozhodnout, jednat!

Jan Urban, kterého k Realistům přivedl Petr Čepek, se rozzuřil, když lidé na Petra Oslzlého nereagovali. Debata už trvala dvě hodiny. Byly čtyři odpoledne.

Odmalička do mě hustili, že umělci jsou svědomím národa, tak teď máte šanci a dokažte to!

Lidi začali tleskat a hlavně to začali podepisovat.

Na stole totiž už více než hodinu ležel návrh prohlášení divadelníků, které sepsal Tomáš Töpfer – dál bych to tipoval na Karla Steigerwalda – a určitě další.

Na závěr zmíním vzpomínku Pavla Lagnera. Možná to byl tento moment, kdy se všechno překlopilo v náš prospěch. Přiletěl anděl a vstoupil…: „Tam se začalo všechno rozpitvávat, hádali se o začátek stávky, ale pak se zvedla herečka paní Pokorná (…) a řekla, že ať se nezlobíme, ale když stojíme po kotníky v krvi a mlátěj nám do dětí, tak ona hrát nebude. Byla při tom projevu zcela zsinalá, slezla z jeviště, práskla dveřma a odešla. Najednou to všem došlo…

Oddechl jsem si. A je to!

Karel Steigerwald ještě připomíná důležitou věc. V diskusi se někdo pozastavil nad tím, jak vlastně vypadá stávka divadelníků.

Zavřít divadlo a zůstat doma je přesně to, co si protivník přeje. A z této úvahy vyplynulo rozhodnutí, které se pak ukázalo jako důležitý politický čin: nechat divadla otevřená a proměnit je v publikační nástroj.

Byly čtyři hodiny. Shromáždění v Realistickém divadle se chýlilo ke konci. Nakonec ti mladší, ti méně rozumní zvítězili. Nerad bych někomu křivdil. Vnímal jsem to tak. Je to přesně o tom „zlomit“ generaci našich otců.

Celé divadlo vstalo a nahrnulo se ke stolu na jevišti. Všem spadl kámen se srdce, padlo rozhodnutí, svědomí si oddechlo a v divadle zavládla mírně chaotická, nicméně jakoby slavnostní atmosféra.

Napětí předchozích dvou hodin pominulo. Kostky jsou vrženy!

 

Naposledy Karel Steigerwald: „V té rezoluci je ještě jeden okouzlující moment, který dějinám dává tvář: na konci byla věta, že vyhlašujeme generální stávku na 27. listopad. To byla toho dne absolutně absurdní věta. Byla napsána do návrhu rezoluce jako recese a bylo tam původně datum 10. prosince, v souvislosti se Dnem lidských práv. Někdo z účastníků se zeptal, co to je za den a jestli to není neděle. Tomáš Töpfer se podíval do diáře a utrousil, že neděle to není, ale že má zájezd a požádal o přeložení. Někdo plácl 27. listopad a poznamenal k tomu, že se to dá později škrtnout. Celá dvouhodinová diskuse se této věty vůbec netýkala, nikdo si jí nevšiml, protože ji nebral vážně.

Když se rezoluce odhlasovala, dali jsme ji oxeroxovat a na to čekal Honza Urban z Východoevropské agentury, sedl si k telefonu a za čtyřicet pět minut již o tom mluvila rádia. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že tam zbyla i věta o generální stávce, že se zapomněla škrtnout. Trochu nás z toho polil studený pot, protože jsme si říkali, toho nedosáhneme, a když slibujeme něco, čeho nedosáhneme, tak je to vždycky chyba. Asi za dva až tři dny nato jsem začal mít pocit, že to datum 27. listopadu bylo stanoveno s naprostou politickou genialitou. Nebylo to ani brzo, ani pozdě. Byl to přesně den, kdy generální stávka musela být. A je to všechno kvůli Tomášovi Töpferovi, který měl 10. prosince kšeft.

Uvádím to jen proto, že v téhle sametové revoluci byl přítomný Bůh.

 

(Všechny citace in Výslech revolucionářů)

Bůh…

Pravda Boží.

Ta, co nevlaje na prezidentské vlajce.

Ale v lidech zůstává.

Šel jsem v tom mumraji na jeviště k předsednickému stolku. Slušně jsem se zeptal, zda jako student loutkoherectví mohu rezoluci také podepsat. Chvíle váhání, ale pak se ti za stolem rozhodli, že ne. Vy máte svoje, nebudeme tu dublovat. Logické.

Pak si ale někdo vzpomněl, že od čtyř hodin je na Václavském náměstí demonstrace. „Zítra zase tady!“ Čtvrtá hodina se vžila.

Hele, nemáš čas? Co kdybys zajel na Václavák a přečetl to tam? Kdo tu má auto?!

Kdosi z herců se přihlásil. Vezmeš tady Mejstříka na Václavák, ale fofrem, a přečtete tam naše vyhlášení stávky!

Já se hrozně stydím, ale nepamatuji si, kdo z herců to byl. Já mám pořád před sebou toho Tomáše Töpfera, podle mne to byl on, kdo na mne, na nás ukázal, ale on už si to nepamatuje.

Tak prosím, myslím, že je to důležité, kdo se mnou z herců odejel na Václavské náměstí, ať se přihlásí. Byl to krásný okamžik. Svatý okamžik.

Šli jsme nahoru, do nějaké kanceláře. Nekonečné minuty, než se prohlášení divadelníků přepsalo, okopírovalo. „Tady to máte!

Škodovka. Červená? Bledě modrá?

V autě si to čtu.

 

Vážení spoluobčané,

na veškeré pokusy občanských iniciativ … kriminalizováním, perzekucemi … masakrem pokojné studentské demonstrace …

Připojujeme se k výzvě studentů … vytvoření zvláštní vládní komise…

… ke všem spoluobčanům … zabraňme dalšímu násilí, krveprolití…

…protestní generální stávku…

 

Svištíme tichou Prahou, auta skoro žádná, Karlovo náměstí, nahoru Ječnou, už ani nevím, kde a jak parkujeme. Vypadávám z auta. „Pojďte, poběžte! Rychle!“

Utíkám ulicí, tehdy Vítězného února (Sokolskou) k Muzeu. Nebo to byla Lidových milicí, nynější Legerova? Po předchozích zkušenostech mám strach, aby tam policajti nebyli dřív a shromáždění pod svatým Václavem nerozehnali. Vždyť to musí vědět!

Ten pán, ten herec, zůstává daleko za mnou. Přibíhám ke koňovi, je tu pár desítek, snad set lidí. Ve srovnání s Albertovem nic. I atmosféra je jiná. Všichni na něco čekají.

Napětí v blocích před výstřelem.

Novináři. Zahraniční televizní štáby. Tolik kamer, mikrofonů pohromadě!

Po včerejšku číhají, co se bude dít.

Na soklu sv. Václava někdo řeční. Nechávám ho domluvit. Megafon. Přelítnu ty pode mnou pohledem. Na vteřinu se čas zastaví. Bože, buď s námi.

 

Všem občanům!

V pátek 17. listopadu se uskutečnila manifestace vysokoškolských studentů u příležitosti Mezinárodního dne studentstva, pořádaná nezávislými studenty a Městskou vysokoškolskou radou.

Tento pietní akt na uctění památky Jana Opletala byl zjevně podpořen řadou dalších spoluobčanů. Z Vyšehradu se průvod spontánně vydal do centra města, kde byl příslušníky VB a vojsky MV nemilosrdně zmasakrován.

Vyzýváme proto studenty, pedagogy a vůbec všechny spoluobčany k týdenní protestní stávce. Zároveň žádáme vytvoření vládní komise, která vyšetří tento brutální policejní zákrok.

Věříme, že každý, komu není lhostejný stav a vývoj naší společnosti, se připojí k tomuto vynucenému,

ale zásadnímu kroku.

Studenti DAMU

 

Ruce letí nahoru. Viktorky. Někteří tleskají.

Ani nevím, zda ten pán doběhl. Mám dojem, že ne, že jsem to řekl svými slovy za něj. Zato pod sebou vidím Pažouta. Mává na mě. „My taky! My taky!“ Vytahuju ho k sobě. Megafon. „Ke studentům DAMU se připojuje i Fakulta žurnalistiky Univerzity Karlovy!

Lidé jásají. Neuvěřitelné. Pane můj…

 

Už je to tady!

Je to jasný. Bůh pojednává. Jsme už čtyři školy. Protože DAMU není jenom DAMU – na Akademii táhneme všichni za jeden provaz. Filmaři ani muzikanti nás ve štychu nenechají. A když žurnalisti, tak určitě UMPRUM, filozofové, pajda a další fakulty UK.

Už je to tady!

Pán Bůh koná.

Houkačky policajtů, antony, autobusy. Od muzea se šikují bílé přilby, ale to už seskakujeme se svatého Václava, utíkáme pryč, kamery se otáčejí jinam, vstříc obuškům.

Hele, vole, víš, že Monika svolala do Obecňáku STIS? Má nějaký nový zprávy. Už tam budou sedět!

Zdrháme dolů Václavákem.

Revoluce začíná…

Přidat komentář