Miroslav Černý aneb poučený cestopis

Žijeme v době, kdy je snazší se dostat od nás na druhou stranu světa než cestovat ze Šluknova do Valtic. Miliony lidí putují po zeměkouli s leteckými společnostmi, aby se kochaly turistickými atrakcemi, ať jde o díla umělecká v Louvru nebo o domorodé tance na březích Rio Negro. cernyPatří to do spotřebního koše obyvatel globální vesnice. Kdo má „boty z toulavého telete“, ten je na tom dobře. Miroslav Černý, český lingvista a antropolog, tyto boty také obouvá, zřejmě měl již v mládí žízeň po životě, a tak se začal toulat po světě dost brzy. Ostatně poslední rok střední školy strávil na západním pobřeží severní Ameriky (ve státě Washington), kde též odmaturoval. Chtělo to však nějaký hmatatelný cíl. Už tam, na druhém konci světa, se k němu blížil, ale nebyl si ještě jistý. Ale už z americké zkušenosti věděl, jak lidské kultury zanikají, aniž by něco nového, podstatného na jejich místě vznikalo.
On však nejezdí po světě kochat se jako jiní turisté, ale naopak tesknit. Ač si je vědom, že starý, dobrý cestopis je ve své klasické formě mrtev, pokouší se jej resuscitovat. Což je odvážný pokus v situaci, kdy se komunikace mezi lidmi přesouvá do virtuálního světa, v němž převažuje obraz a zvuk, nikoliv psané slovo. Domnívá se, že vzrušení z barevných obrazů podbarvených elektronickou hudbou je tak možné nahradit větším porozuměním světu. Avšak jeho svět je ve své podstatě intimní a truchlivý zároveň. Je to svět přírodních národů, který právě končí.
Antropologie, etnologie, etnografie. Tyto tři stařeny nad hrobem si umínil náš autor vyslechnout na jejich smrtelné posteli. Už více jak před půl stoletím se takto vyzpovídal Claude Lévi-Strauss v dodnes slavném díle Smutné tropy (1955), ale již tehdy bylo vidět, že si s tím intelektuálové ve Francii nevěděli rady. Pochopili, že jde o důležitou zpověď, ale když se rozhodli ocenit ji Goncourtovou cenou, zjistili, že pro eseje na truchlivé téma konce jedné prastaré civilizace nemají kategorii pro tento žánr literatury.
Přes toto varování se Černý nevzdal a ze svých cest napsal dvě poučné zprávy. Aby se člověk pustil do něčeho, co je prakticky mrtvé, k tomu musí mít buď jisté nekrofilní sklony, nebo zažít nějakou vzrušující iniciaci. Takové osudové znamení dostal autor při své druhé cestě do Afriky. Iniciátorkou prozření byla devadesátiletá náčelnice namibijského kmene Damara. Když mu byla představena, začala na něho mluvit domorodým khoisanským jazykem, prastarou řečí oplývající mlaskavými hláskami. Průběh její mluvy ho oblouznil. Jak přiznává, bylo to pro něho něco omamného!
Jako profesionální učitel jazyků se rozhodl dodat své profesi novou přidanou hodnotu: místo starých kultur zachránit alespoň jejich umírající jazyky. Povězme si tři jeho příběhy a hledejme v nich něco, co nás s nimi spojuje.

PRVNÍ, BYŤ NÁHODNÁ NÁVŠTĚVA
K první cestě, kterou Černý popisuje, se dostal, jak tvrdí, nahodile. Vedla na Srí Lanku, ostrov u paty indického poloostrova, jehož šířku lze zdolat autem asi za deset hodin. Tam uvnitř ostrova přežívaly čtyři vesnice původních ostrovních obyvatel. Jsou to Veddové, jedni z prvních emigrantů z Afriky. Proces out of Africa, „ven z Afriky“, stěhování lidí mimo rodný kontinent, začal někdy před 80 tisíci lety a přes Levantu se tito „běženci“ dostali do jižní Asie a dále až do Austrálie a na Novou Guineu. Některým z nich se zalíbilo právě na Srí Lance, mohlo to být zhruba před 40 tisíci lety.
Ale pozor! Tito Veddové nemají nic společného s védami, staroindickými hymny, jde pouze o povrchní shodu ve výslovnosti sanskrtského slova, jež přibližně znamená „ten, kdo bodá“, čili přeneseně vyjadřuje cosi jako „lovec“. Ano, oni se skutečně donedávna v útrobách ostrovního pralesa živili tak jako kdysi v Africe: sběrem a lovem. A také tam (jako ve všech podobných kulturách) byly jejich prestižními potravinami med a maso. To byla profese mužů – být lovec! Veddští mužové lovili, co žilo v lese: prasata, varany, opice. Když se lovec ženil, přinesl rodičům své nastávající sušené maso, kůži z varana a hlavně – hodně medu.
Život žen vypadal méně vzrušivě, sbíraly po lese divoce rostoucí plody, hlízy, zeleninu. Ale byly oporou komunity, měly děti, většinu potravin dodávaly ony, a když se vdávaly, opásaly svého muže provazem z lýka, který manžel nikdy neodkládal. Údajně tito lidé žili ve skalních útvarech a jeskyních, jen když putovali pralesem, stavěli si jednoduché chýše. Ale dodnes to nikdo nepotvrdil, protože je to všechno už dávno. Dnes pěstují něco k obživě, protože prales mizí ve prospěch olejových palem a jejich životní nika zaniká každým dnem a týdnem. Pěstují kukuřici, ananasy, banány, papáje, melouny, vše co známe.

OSUD OSTROVNÍCH VEDDŮ
Veddové měli smůlu, protože z ostrova nelze uniknout před invazí imigrantů. Ta nastala šest století před Kristem a dodnes jsou sinhálští dobyvatelé pány ostrova. Invaze cizinců měla pro původní obyvatele zdrcující účinek; dokud imigranti neměli demografickou sílu, stahovali se domorodí Veddové do hornatého středu ostrova. Ale ani to je nezachránilo. Akulturace postupovala v demografickém rytmu: čím víc Sinhálců, tím méně veddské kultury. Domorodci neměli kam utéci, byli na uzavřeném ostrově a byli vydáni napospas početným vetřelcům.
Sinhálci jimi dodnes opovrhují a vysmívají se jim. Veddské mladé ženy posílají do muslimských zemí jako prostitutky, na jejich území se vytvářejí národní parky pro evropské návštěvníky a lidé z pralesů končí na periferiích měst jako bezdomovci. A tak jediné, co po nich ještě přežívá, je jejich jazyk. Prý jím dodnes mluví asi 300 osob. Ale jaký jazyk! Je to „kreolština“, směs jazyka původních obyvatel Srí Lanky, kteří sem přišli před desítkami tisíc let, a sinhálštiny, která ovládla ostrov s proudy imigrantů. Starý jazyk Veddů vymřel s jejich kulturou. A když se původní obyvatelé ostrova smiřovali se Sinhálci, vzniknul nový jazyk.
Procesu míchání dvou jazyků dohromady a vzniku nové domorodé řeči se říká kreolizace, neboť první takové jazyky Evropané zaznamenali na počátku kolonizace tropické Ameriky u kreolů, nových obyvatel tohoto kontinentu, vzešlých ze směsi místních přistěhovalců různého původu. Ostatně takto kdysi vznikly i indoevropské jazyky: ze soužití původní evropské mezolitické populace s neolitickými přistěhovalci ze západní Asie. A těžko říci, zda veddskou kreolštinu potřebovali spíše Sinhálci, aby se domluvili s nenáviděnými původními obyvateli, nebo to bylo naopak. Spíš asi to druhé.

JAZYK JAKO IMPRINT KULTURY
Z autorovy studie vyplývá, že to jazykově podstatné, což je gramatika, ona nevědomá struktura každého jazyka, přijala veddská kreolština ze sinhálštiny. Jinými slovy tvarosloví a větná skladba jako jazyková kostra je sinhálská čili koloniální a tuto kostru obaluje maso, tedy slovní zásoba, která je přenesena z obou jazyků a mění se podle potřeby v čase i v prostoru. A protože sinhálština je indoevropský jazyk, můžeme nadneseně s autorem souhlasit, že vlastně čeština je do určité míry příbuzná řeči, kterou dnes mluví Veddové.
Pro nás je zajímavé, že se na Srí Lance usídlili v době, kdy přišli první lidé i do českých zemí, i když zde dlouho nezůstali. A je tu ještě jedna podobnost: jak Veddové, tak naši paleolitičtí předci byli ve své původní vlasti asi tak stejně početní. Bylo jich pouhých pár tisíc na podobně velkém území. Znamená to, že dnešní počet Veddů (asi 300 osob) je zhruba asi desetina jejich původní populace. Ale z nedávné minulosti víme, že to byla kdysi průměrná velikost jednoho austrálského kmene, který měl své území, svůj vlastní jazyk a svou odlišnou kulturu. Zda tomu tak bylo i v případě Veddů, nevíme.
Černý se domnívá, že ostrov před příchodem Sinhálců byl jednojazyčný: zda to bylo tak po celá dlouhá tisíciletí, už nikdo nerozluští. Platí ale jedna docela vhodná poučka, a sice že jazyk je ve své podstatě otiskem kultury, jejíž nositelé jím hovoří. Co není v jazyce obsaženo, to daná kultura nezná. Autor si všimnul jedné základní věci: Veddové ve své kreolštině nemají slůvko „děkuji“. Je to pěkný příklad, protože ukazuje na důležitý rys života přírodních národů, jakým je základní pravidlo soužití v komunitě: give and take, „dát a vzít si“, zákon reciprocity. Ten, kdo někomu dává, má právo si od druhého vzít. Ve formě daru tak kolují ve veddské společnosti snad dodnes všechny materiální i duchovní statky a tento nepřetržitý koloběh uchovává v chodu soudržnost celé society. To je důležitý poznatek!

JAK SE DOSTAT MEZI INDIÁNY
Náhoda je Bůh! Tak pravil policejní rada Vacátko v jedné detektivce. Pro Černého to byl právě rok, který v době přechodu do dospělosti strávil, jak už jsme zmínili, díky šťastné náhodě na tichomořském břehu severní Ameriky. A tam s ním do školních lavic usedali i potomci tamějších Indiánů. Seznámení s nimi vedlo k návštěvám jejich rezervace, k účasti na jejich slavnostech a tak podobně. Zážitky z dob, kdy jsme byli mladí, si každý z nás nese po celý život, protože si je hýčká. Takže na celoživotní lásku k Indiánům z tichomořského pobřeží bylo v případě našeho autora zaděláno.
Je pravděpodobné, že se první lidé do těchto končin dostali na svých kánoích z východní Sibiře přes pás Aleutských ostrovů, dále na poloostrov Aljaška a poté dolů na jih až k ústí řeky Columbia. Ostrov po ostrově, podél řek či inletů (tamní fjordy) do lůna neobydleného kontinentu. Cestou lovili tuleně, velryby, lososy, sbírali na pobřeží řasy, korýše a měkkýše, na pevnině lovili medvědy, bobry, jeleny. Na tomto rozsáhlém povrchu zemském se zabydlely desítky různých etnik, každé s vlastním územím, svou zvláštní kulturou a samozřejmě s originálním jazykem.
Většina zvířat, která tito lidé potkávali, ožila v jejich mýtech, maskách, obřadech, stala se totemickými znaky jejich kmenů, klanů, rodů. A to vše se stalo nějakých deset tisíc let předtím, než na stejná místa dorazili podobnou cestou první Evropané (Rusové). Jak Černý připomíná: ten kraj byl roh hojnosti! Lidé zde nepoznali hlad ani nouzi; v létě nebyl problém najít spoustu různých příležitostí k nalezení bobulí, kořenů, hlíz na pevnině, či k lovu mořských živočichů a ryb, na zimu se zásobovali sušením, uzením a konzervováním potravin, které si zajistili sběrem a lovem v letním období.

KDYŽ MAJÍ INDIÁNI POTLACH
To důležité můžeme tedy říci bez obav: víme, že mezi přírodními národy těmi nejbohatšími, dá-li se to tak vůbec říci, byla vždy etnika žijící na mořském pobřeží. A to platí nejen pro teplé oblasti naší planety, ale i pro ty studené. Jak vidíme, problém se zásobováním potravinami nevázl u tamních Indiánů ani v zimním období. Indiáni od Pacifiku postupovali systematicky i proti chladu: zvířecí kůže a kožešiny posloužily při výrobě oděvů, dřevo z hojných pobřežních lesů byl vynikající stavební materiál pro stavby obydlí. Rok si rozdělili tito lidé na dvě části:
letní polovinu věnovali hospodářským činnostem a zimu trávili náboženskými obřady a slavnostmi. My s těmito Indiány máme cosi společného. Jejich způsob života začali kolem první světové války u nás napodobovat mladí městští proletáři. Tehdy vzniklo trampské hnutí romantizující si život na Dalekém západě. Tito mladíci vyjížděli na konci pracovního týdne do přírody v okolí velkých měst, stavěli si tam sruby, před nimi vztyčovali dřevěné totemy a pořádali setkání spřátelených trampských osad, kterým říkali „potlach“. Svými skromnými příbytky imitovali robustní nádherné stavby některých indiánských kmenů, dřevěné vyřezávané kůly měly nahrazovat jejich totemické skulptury, po zdejších řekách se plavili v podobných kánoích a potlachy byly vzdálenou připomínkou indiánských slavností.
Máloco je ale tak vzdálené realitě jako právě trampské potlachy. Tento název vznikl z anglického přepisu původně činukského slova „potlač“, tedy potlatch, což se dá vzdáleně přeložit jako „dát, darovat“. Šlo o etnicky rozšířené slavnosti, při kterých docházelo k mohutným výměnám darů, kdy se jednotlivci i rody snažili dokázat svou sociální převahu tím, že rozdají co nejvíce svého majetku. Indiánské „potlachy“ tak reagovaly na skutečnost, že tamní společnosti byly díky svému bohatství už rozdělené na bohaté a chudé, ale bohatí tuto nerovnost kompenzovali okázalým pohrdáním majetkem, který rozdávali, nebo rovnou ničili.

NIKOLIV NAHÝ KRÁL, ALE BOSÝ NÁČELNÍK
Nutno ovšem říci, že původ „potlachů“ lze dohledat teprve v relativně nedávné době: snad v 17. století, kdy už Indiáni měli na jihu (dnešní Kalifornie, Texas) první zkušenosti s Evropany. Ovšem Angličané, když chtěli v předminulém století donutit kanadské kmeny k účasti na tržní směně výrobků, zakázali jejich pořádání zákonem, který platil až do počátku 50. let. Prostě nemohli pochopit takové chování, které vede k rozsáhlému a neúčelnému plýtvání. A tady jsme na stopě rozdílů mezi Evropany a Indiány, což se promítlo i do naivního přijetí potlachu trampskou kulturou.
Trampové jistě také neměli představu o tom, jak etnicky, kulturně a jazykově tahle přitažlivá část světa byla. Víme, že po celá ta tisíciletí muselo stále docházet k vzájemnému kulturnímu ovlivňování, jak ostatně ukazuje rozšíření potlachu mezi tamními etniky. Ale nejlépe to Černý dokazuje právě na indiánských jazycích. Ty se navzájem liší jak svou podobností, neboť vytvářejí skupiny příbuzných jazyků, či vnitřním uspořádáním, jež tkví v jejich gramatických základech.
Nicméně jsou tu společné znaky projevující se hlavně ve výslovnosti: používá se zde hodně souhlásek (někdy až padesát), ale také v možnosti tvorby slabik bez samohlásek. Jako v češtině: vlk, hlt, plh, vrh… V takto rozmanitém jazykovém prostředí musela tedy existovat určitá snaha se nějak dorozumět navzájem. Sice to na tichomořském pobřeží neskončilo vznikem nějaké kreolštiny, ale autor se domnívá, že k nějakým pokusům o kontaktní jazyky docházet muselo. Známe však jen jeden úspěšný pokus, k němuž došlo snad už v 18. století v době čilého obchodování s kožešinami.
Základem této dorozumívací řeči bylo sblížení činukského jazyka s několika dalšími domorodými jazyky, obohacené o nějaká francouzská a anglická slova. Výsledek splňoval účel: gramatika byla jednoduchá a slovní zásoba omezená, avšak účelná. Výsledek byl úspěšný: dorozuměli se. Ale jedno slovo ve většině tamních jazyků chybělo: neznaly výraz pro „boty“ či „obuv“. Byť byli tito Indiáni bohatí a chodili v zimě oděni v teplých dekách či kožešinových oděvech, neměli boty, ani nic co by je připomínalo. Chodili bosí! Nemohli křičet: král je nahý! Jejich náčelníci byli totiž bosí…

SEVERNÍ TERITORIUM NA ROVNÍKU
Vzhůru na jižní polokouli! Další pouť zavedla autora do Austrálie. Poslední kontinent, který Evropané objevili. Psal se letopočet 1770 a byl to černý rok pro místní obyvatele: od té doby už nebylo nic jako dřív. První lidé se na nejmenší kontinent dostali v rámci stejné migrační vlny jako Veddové na Srí Lanku, takže pozitivně víme, že Austrálci už žijí v Austrálii více než 30 tisíc let, což je podstatně déle než my tady ve střední Evropě. Naši prapředkové k nám sice přišli také někdy v té době, ale za poslední doby ledové se museli odtud stáhnout a vrátit se zpět o pár tisíc let později. Jak to tu tehdy vypadalo, nevíme. Ale Austrálci to o své zemi vědí!
A my to víme s nimi, protože jsme měli svého Krokodýla Dundeeho v Arnhemské zemi v Severním teritoriu: jmenoval se Jiří Chaloupka a byl kurátorem domorodého umění v muzeu města Darwinu. Tento vousatý tramp byl v roce 1995 průvodcem při putování tří dědků buší a skalami Arnhemské země: on, František Popovský a Miroslav Zikmund. Právě tady se prošla tato trojice skalními obrazárnami, kde dávní Austrálci malovali po stěnách nádherné fresky znázorňující tehdejší svět lidí i zvířat, včetně vyhynulých živočichů, které už pohltil čas. „Kresba klokana může být malířův totem, může naznačovat, že jeho manželka čeká dítě, nebo to může být obraz předchůdce člověka v klokaní podobě. Či ilustrace některého domorodého mýtu, ve kterém vystupují vždy zvířata. Je to trochu jako detektivka,“ říkal tehdy Chaloupka. A nyní přichází Černý, aby slova starého trampa potvrdil. Vždyť stejná rozmanitost zvířeny, jaká kdysi vládla v této daleké zemi, tam existovala i v kulturní oblasti: v celé Austrálii žilo donedávna takřka šest set různých kmenů, z nichž každý měl svůj jazyk či dialekt, své území, zvyky, mýty, obřady…

AUSTRALSKÁ JAZYKOVÁ PŘEKVAPENÍ
Je pochopitelné, že tamní severní jazyky se vyznačují vysokou korelací s arnhemskou zvířenou a květenou. Autor upozorňuje, že právě z domorodé řeči lze získat celou taxonomii přírodních druhů, kterou my od dob Linného vlečeme za sebou přes dvě století jako evropský unikát. Jazyk Austrálců je navíc tak úzce propojen s krajem, v němž žijí, že jeho pomyslná cestovní mapa je přímo součástí místní mluvy. Zatímco my se bez mapy a GPS neobejdeme. Dnes je podstatná část Arnhemské země uzavřená pro turisty a jiné zevlouny a bez asistence domorodců je tam jakýkoliv volný pohyb cizích osob zakázaný. Na australských jazycích je možné pochopit, že se nemusí lišit jen fonetikou a gramatikou, tedy výslovností a mluvnickými pravidly, ale rovněž skladbou slovní zásoby, která odráží konkrétní podobu světa, v němž se tamní řečí místní lidé dorozumívají, a jejíž použitelnost končí na hranicích kmene. Odlišná biosféra a toponymie proto zde fungují tak, jako by obecné a konkrétní splývalo dohromady. Toto myšlení má svůj otisk v jazyce tak pevně vrytý, že každý kontakt se světem domorodců je v evropském jazyce (angličtině) matoucí a nevede k vzájemnému porozumění.
Možná právě to přispělo k tomu, že se Evropané k Austrálcům chovali dlouho více než neurvale, což dodnes kalí jejich tamní soužití. Prostě proto, že si neporozuměli. Ale má to dopady i do oblasti zcela teoretické: ukazuje se, že sama lingvistická struktura jazyků je natolik rozmanitá, že nejsme už tak nakloněni nedávné myšlence, že existuje jistý obecný model jazyka, který se dědí z pokolení na pokolení podobně jako lidská DNA, nebo dokonce jako její součást. Právě v těch nejzazších koutech zeměkoule tak stále ještě nacházíme různá překvapení, ač jsme si už mysleli, že k tomu nemůže dojít. A přece jsme znovu zaskočeni!

JAZYK NA POKRAČOVÁNÍ
Etnolingvisté si spočítali, že v Austrálii ještě dnes žije nějakých 250 jazyků, z nichž každým mluví alespoň pár desítek osob. Černý si je vědom, že je nejvyšší čas něco udělat pro to, aby se tyto jazyky alespoň zakonzervovaly do stavu, v němž bychom je mohli používat přinejmenším podobně jako fosilie zmizelých tvorů: ke studiu. Pochopitelně autor volá hlavně na poplach: zachraňme je, dokud je ještě čas! A pak přijde zpráva, že tyto minoritní jazyky žijí dál svým životem, že se rozvíjejí a s nimi kultura, jíž jsou otiskem.
Mnozí Austrálci s jazykem pracují pořád tak, aby jím popsali nejen svět kolem sebe, ale reagují jím také na sociální změny své komunity. Jako příklad nám poslouží, že v mnoha z nich se nesmí použít jméno člověka, který zemřel, nebo dokonce ani žádné další slovo, jež by toto jméno mohlo připomínat. Jako bychom v případě smrti našeho Jaromíra, nesměli použít nejen toto jméno, ale také slova „jaro“ a „mír“, ale také jméno Jaroslav a s ním slova „slavit“, „sláva“, „oslava“ atd. Ale některá etnika jdou ještě dále, když se nesmí používat ani jména jeho dětí či blízkých příbuzných.
Obrana jazyka je potom možná jedině zvětšením slovní zásoby: buď se rozšíří počet osobních jmen, aby se vyřešil problém zákazu některých z nich, nebo tvorbou nových či převzetím cizích slov do vlastního slovníku. Tak se některé jazyky motivují dle úsloví „hrníčku, vař!“. Jazyky si tak uchovávají svou neuvěřitelnou vitalitu a jsou schopny se samy opravit podle určitých ideových požadavků. Takto se domorodá řeč vypořádává i s všudypřítomnou angličtinou, z níž si půjčuje slova pro objekty i ideje dříve neznámé a přetváří je k obrazu svému jak po stránce fonetické, tak morfologické.
Chceme-li si to představit, vezměme si naše příklady, jak vnášíme do češtiny anglická slova spojená s komunikační technikou typu „olajkovat“, „esemeskovat“ atd. Autor uvádí přehršel takových příkladů z různých austrálských jazyků, jak si místní lidé poradili s anglickými slůvky. Oni myslí stejně dobře jako my. Nezapomínejme na to!
Z poučeného cestopisu je pro nás dobré převzít autorův poznatek, že zkušenosti nabyté u různých přírodních národů, kterým v globální vesnici zvoní hrana, jim asi moc nepomohou v oživení jejich archaických kultur, ale nám to pomůže pochopit, že také my jsme v tělech našich předků žili stejné životy jako lidé, o kterých Černý píše. A že nás tyto vzpomínky na minulost mohou velice obohatit. Připomíná mi to Jungova slova o tom, že bychom měli psychickou depresi považovat za štěstí, protože konečně máme příležitost dovědět se o sobě víc než to, co jsme znali až doposud.

Miroslav Černý (*1977)
Vysokoškolský učitel, lingvista a antropolog, ale též překladatel, cestovatel a publicista, působí na univerzitách v Ostravě a Opavě.

Vybraná díla:
2005 Krajina v samotách slova
2009 Homo loquens. Vvybrané kapitoly z lingvistické antropologie
2011 Pátá rovnoběžka. Přírodní národy Asie, Afriky a Ameriky
2015 Slovem svět

Přidat komentář