Peter Berger aneb jak se Vídeňák stal náhodným sociologem

bergerJeho kniha Sociální konstrukce reality je v Americe považována za pátou nejdůležitější práci z oboru sociologie ve 20. století. Ale jak se říká, tam za velkou louží je každý odněkud. A to autorovo „někde“ bylo ve Vídni a jeho „kdy“ byla doba, když se rozjížděla největší hospodářská krize moderní doby – rok narození 1929. Naštěstí stáli při rodině všichni svatí: přežili krizi i válku, ač jeho matka byla židovského původu. Ovšem v roce 1946 to již nervově nevydrželi a odstěhovali se do Ameriky. Peterovi bylo 17 let, když se usadili v New Yorku a synek se nemohl kosmopolitního města nabažit. Po roce ho napadlo, že by se mohl stát luteránským pastorem, ale neměl peníze na studia, takže musel pracovat. A tak jeho intelektuální kariéra vlastně odstartovala omylem.
Tehdy byla jedinou akademickou institucí ve městě, kde se dalo studovat po večerech, dnes proslavená New School for Social Research. Původně šlo o okrajové místo na americké vědecké scéně, kam měl přístup každý, kdo se chtěl něčemu novému přiučit, ať šlo o buddhismus nebo hrnčířství. Když ji v roce 1919 zakládala parta intelektuálů s představou, že zde mohou nemovití obyvatelé New Yorku nabýt nových praktických i nepraktických znalostí, netušili tito dobří lidé, že se z ní v roce 1934 stane mezinárodní instituce, neboť začala zároveň působit jako evropská univerzita pro emigranty z Evropy, kteří museli utéct před Hitlerovými pohůnky.
Škola dostala akreditaci pro filozofii, politické vědy, sociologii a ekonomii a jako postgraduální univerzita sociálních věd tak navázala na program vzdělávání dospělých. Tato škola existuje dodnes a je pořád známou městskou adresou. Pro mladého Bergera se z ní stala jeho alma mater. Přihlásil se tam, ale v prvním semestru si mohl finančně i časově dovolit jen jeden kurz: byl to jeho první kurz sociologie v životě, který se jmenoval „Balzac jako sociolog“. Pedagogickým cílem kurzu byla myšlenka vylíčit autorův románový cyklus Lidská komedie jako sociologický obraz společnosti 19. století ve Francii: od zločineckého dna až po aristokratický vrchol.

SOCIOLOGICKÝ UČEŇ
Prvním učitelem mladého Petera byl Albert Salomon, německý sociolog ze židovské rodiny, který pouze využíval Balzacovo dílo, aby své učně seznámil s novými, pro ně neznámými kategoriemi, jakými byly třída, moc, náboženství, zločin, sociální mobilita, kontrola a marginalita apod. Tak mladý Berger musel nejen přečíst deset Balzacových románů, ale začal se nořit do prehistorie sociologie jakožto vědy. Díky tomuto čtení zjistil, že objektivita sociálních jevů je tvrdá realita a aby společnost mohla přetrvat, musí být „slepena“ dohromady něčím, s čím lidé souhlasí a co se nazývá kolektivní vědomí.
Druhý jeho učitel Alfred Schütz mu byl sympatický už proto, že byl také Vídeňák. Ten byl pokřtěný fenomenologií, oním učením, kterému se oddával před válkou u Edmunda Husserla. U Schütze postřehl, že to, co je primární, vychází z reality každodenního života. Ostatně, co je to fenomén: je to jev, o kterém se často mluví. A uvnitř této denní reality se skrývají ještě takové zkušenosti, jaké nám poskytují sny, estetické nebo náboženské prožitky atd. Tak se dá přecházet od každodenní skutečnosti k jiné realitě. Tak, jak to dělal Don Quijote, který střídal reálnou skutečnost se světem rytířů, obrů a ohrožených panen.
A tím učitelem do třetice byl pak Carl Mayer, rodák ze Štýrského Hradce, židovský pacifista, který před nacisty utekl do Londýna. U něho se seznámil s jádrem učení Maxe Webera: jak porozumět tomu, že společnost utvářejí jedinci tím, jak se chovají k sobě navzájem, jak využít ideálních typů (jakýchsi sociologických archetypů), s jejichž pomocí se dá sociální realita přiblížit lidem. A samozřejmě weberovské super téma: protestantská etika a počátky moderní společnosti. Pro Bergera bylo ovšem podstatné jeho pojetí sociologie náboženství, zejména jakási výběrová příbuznost mezi vírou a sociálními silami.

NÁHODNÝ SOCIOLOG
I když Berger všechny tři své učitele miloval, nakonec mu nejbližší byl ten, jenž na něho původně tolik nezapůsobil – Alfred Schütz. Snad to bylo tím, že po životních peripetiích spojených s vojenskou službou a získáním amerického občanství v roce 1952, poznal reálný život v Americe tak říkajíc zevnitř. A začal jej vnímat v jeho každodenních zákrutách jako dobrovolný pracovník v psychiatrické léčebně. Ta zkušenost ho zřejmě podnítila k novému zájmu o to, co se dověděl na New School na Dvanácté ulici v New Yorku. Vědění zdravého rozumu aneb svět pojímaný jako samozřejmost, to ho hlavně zajímalo.
A tehdy si vzpomenul na slova Alfreda Schütze. „Jestliže sociologie vědění má být práva svému jménu, bude se muset zabývat vším, co přechází do vědění v každodenním životě.“ Protože to, co vchází do lidské mysli, není produktem vysoké kultury, jakými jsou různé ideje a teorie, ale je jím to, co si lidé myslí, že sami „vědí“. A zajímaví jsou zejména ti lidé, kteří nepíší knihy, ba je ani nečtou. Takovými osobami jsou nejen informovaní občané, ale také cizinci, co žijí s námi, či lidé, co se po dlouhé době vracejí domů, ale už mnoha věcem nerozumí.
A tehdy Berger zjišťuje, že v té sociologii, kterou zná, mu proto něco chybí. Vidí, že je tato věda plná protichůdných tezí a potřebuje si to v hlavě srovnat. Je společnost tvořená smysluplným jednáním jednotlivců, jak si myslel Max Weber? Pakliže pokládáme sociální instituce za empirické fakty, neodolávají náhodou také jednání jedinců? A je vůbec důležité, jak se tito jedinci socializují do svých rolí? Vrací se proto na svou alma mater, na New school, aby se z náhodného sociologa stal badatelem v tomto oboru. A setkává se tam s kolegou Tomasem Luckmannem, kterému také nejsou některé věci v sociologii jasné. Spolu s Peterovou ženou Brigitte vytvoří spolupracující skupinku mladých vědců a jejich badatelská žeň bude nakonec bohatá.

POZVÁNÍ DO SOCIOLOGIE
A jsme u Goetha: „Šedá, můj příteli, je všechna teorie, žití strom se zelená!“ Kdo vyřkl tato slova? No, přece Mefistofeles v rozhovoru s žákem! Takže naši tři mladí žáci se dali do práce. Začali bádat nad osvícenskými kořeny sociologie jakožto vědy. Jestliže se něco z té doby dalo použít, byla to myšlenka, že je třeba odhalit hlavní společenské „mýty“, které až doposud legitimizovaly krutost a útlak, což museli utečenci z Evropy brát jako důležitou věc. Tím sice sociologii posouvali spíše k humanitním oborům, jakými jsou historie a filozofie, ale též k intuici literární imaginace, to vše mělo pro ně svůj význam. Aby tomu porozuměli, začali přemýšlet nad úlohou náboženství v lidském myšlení. Ale trochu se toho zalekli: vždyť základní dialektika sociální reality je spojena především s osobním poznáním, že společnost je ve skutečnosti velké ošidné drama. Jejich humanistická perspektiva je přivedla k podivné, ale pro ně zásadní metafoře: sociologie sice tvrdí, že jsme loutky společnosti, ale my lidé se na rozdíl od loutek můžeme podívat vzhůru a objevit tam provázky, k nimž jsme připoutáni. Naši mladí vědci se domnívali, že právě objev oněch provázků je důležitý k poznání záhadných „mýtů“, jež nás drží v područí různých krutých ideologií. Kdo těmi provázky hýbe? Tento objev byl pro ně prvním krokem ke svobodě poznání. Přišlo jim, že sociologie bez teologie je zajímavější a originálnější verze, jež bude mít své nové příznivce. Svou představu nové sociologie postavili na humanitním oboru zvaném lingvistika. Jestliže existuje nějaký přirozený nástroj interakce mezi lidmi, pak je to jazyk. Lidská řeč není přírodním faktem předávaným geny, ale udržuje se při životě tím, že jím mluvíme. Ale zároveň je jazyk natolik objektivní realitou, že je nezávislá na lidech, kteří jím mluví. Osobně se domnívám, že to byl nejdůležitější posun, ke kterému tato trojice dospěla. Právě odtud se mohla v budoucnu posouvat k objektivním poznatkům, které je proslavily.

O SOCIOLOGII VĚDĚNÍ
Jazyk se pro naše mladé badatele stal základní lidskou institucí. Jakýmsi hlavním paradigmatem pro všechny ostatní sociální instituce. A tedy i pro vztah mezi společností a lidským vědomím. U mateřského jazyka je to běžně přijímaná realita. Ale platí to i v případě cizího jazyka? Tady již nastávají jistá omezení. Protože do jedinců, do každého člověka, vkládá tyto sociální programy společnost prostřednictvím svého jazykového kódu. A tady se v případě cizinců mohou ony programy zadrhnout. Začíná to už u manželské konverzace, neboť i to je nástroj sociální interakce a zároveň vzájemného poznání.
Pomocí této komunikace si mohou žena a muž vysvětlit a formulovat své názory nejen na věci týkající se jejich soužití, ale můžou mluvit i o své minulosti a o představách vzájemné budoucnosti. Není to věc podvědomí, jak si představoval Freud, ale bytostného vědomí. Tak dospívali naši sociologové k poznání, že vztah lidského vědomí a společnosti musí být dialektický. Na jedné straně si lidé svůj sociální svět společně vymýšlejí (jako ti dva snoubenci svůj budoucí vztah), ale zároveň se vnější sociální svět promítá do jejich vědomí (manželé nežijí v uzavřeném pokoji, ale mezi jinými lidmi).
Objektivní svět společnosti, v níž žijeme, tedy existuje mimo nás, ale zároveň i uvnitř nás. Z toho musí vycházet i sociologie. Ostatně definuje to Thomasův teorém: jestliže lidé považují určitou situaci za reálnou, stává se skutečností ve všech svých důsledcích. Znamená to, že když lidé něco „vědí“, vyplyne z toho vždy nějaký důsledek. Jestliže u nás dnes lidé „vědí“, že islamisté vraždí lidi, nechtějí mít za sousedy lidi z islámské země. Obrazně řečeno: sociologie se empiricky nezabývá tím, zda bohové existují nebo zda je to jen náš výmysl, ale tím, co lidé o bozích „vědí“. To je důležitý poznatek!

ÚPRK ZE SLÁVY
Jejich nejznámější opus Sociální konstrukce reality spatřil světlo světa v roce 1966. Devět století po bitvě u Hastingsu, což je připomínka trefná, neboť od té doby se užívá anglický jazyk, skrze který Berger a Luckmann „poznali“ svět. Přitom pro oba to nebyla jejich mateřština: oba byli z Vídně a mluvili hlavně německy (Luckmannova matka byla Slovinka, on sám se narodil v Jesenici a mluvil též slovinsky, ostatně jeho křestní jméno bylo Tomaž). To vše mělo své důsledky: i když většina amerických recenzí jejich práce byla příznivá, bylo jim vytýkáno, že vycházeli převážně z evropských zdrojů a ocitli se tak mimo hlavní americký proud sociologie.
A tak jejich hlavní sláva přišla do Ameriky, jak jinak než z Německa, kde jejich dílo vyšlo o tři roky později a kde bylo nadšeně přijato. Jejich přístup k sociologii se tak stal za velkou louží úzkou štěrbinou, kterou se nedalo proklouznout k širšímu publiku. Oba měli již blíže ke střednímu věku a museli se rozhodnout co dál. Kolega Luckmann to vyřešil tím, že odešel do Německa na univerzitu v Kostnici, kde se mu podařilo založit něco, co se blížilo určité sociologické škole. Berger zapustil příliš kořeny v Americe, měl s Brigittou rodinu a pro jejich děti by nebylo dobré stěhovat se zpět do Evropy.
Ale hlavně po roce 1968 nastalo něco, co Berger nazval „orgiemi ideologie a utopismu“. Šlo o podivnou směs neomarxismu a protikulturního diskurzu, která začala převažovat v sociálních vědách na obou stranách Atlantiku. Luckmann se svou kostnickou školou přešel takřka do undergroundu a Berger byl nucen opustit New school, svou alma mater, když jako vedoucí katedry sociologie zjistil, že jakožto intelektuální podnik je jeho katedra na kraji bankrotu. Takové tvrzení se nezapomíná. Berger k tomu sarkasticky poznamenal: „Na rockovém festivalu nelze hrát komorní hudbu.“

O DEKONSTRUKCI REALITY
A bylo vymalováno. Oba autoři s hrůzou zjistili, že když člověk něco publikuje, žije jeho dílo už svým vlastním životem a dostavují se nezamýšlené důsledky. Tak se oba dostali do žentouru, na němž se mlela semena „postmoderní teorie“. Podle Bergera šlo spíš o ranec různých teorií než o nějakou myšlenkovou školu. Nová filozofická tendence té doby se zrodila v dílně dvou francouzských autorů: Michel Foucault a Jacques Derrida. Náš badatel za tím viděl dlouhý stín Nietzscheho, vrhající na vše kolem „umění nedůvěry“.
Tato nedůvěra byla zakletá v přesvědčení, že jakákoliv realita je sociálně konstruovaná, takže nemůže existovat žádná objektivní pravda, k níž by lidé mohli dospět. Tudíž ani objev Durkheima, že existují nepopiratelné sociální fakty, nemůže platit, neboť místo empirických faktů existují pouze nevábná „vyprávění“. A neexistuje žádná možnost tato lidská „vyprávění“ objektivně porovnávat. Ale můžeme je – pozor! – „dekonstruovat“, čili demaskovat zájmy, které za těmito „vyprávěními“ (chce se mi až říct „žvásty“) nevyhnutelně stojí. A tyto zájmy nejsou ničím jiným než snahou strhnout moc na stranu toho, kdo má vůli po moci: ať jsou to sociální třídy, různá etnika či rasy, nebo boj pohlaví, což se dnes skrývá pod již ošuntělým slovem gender. Tak se naši dva mistři dekonstrukce vetřou do postmodernismu, aby se ten mohl pak spojit s různými levicovými ideologiemi od marxismu po feminismus. Berger dospěl k přesvědčení, že se z toho myšlenkového proudu stala „utlačovatelská ortodoxie“. Tento šířený světonázor měl jedinou skutečnou přednost, kterou byla „tolerance“, a jediný skutečný hřích, kterým byla snaha všechny „chtít soudit“. A nakonec i odsoudit.

ÚVAHY O MODERNITĚ
„Odsouzený“ Berger prchá v roce 1970 se svou ženou do New Jersey na Rutgersovu univerzitu, ale může učit jen na koleji, kterou neovládli levičáci. Založili s přítelem Neuhausem časopis Worldview, jež v té době přicházel s něčím naprosto neslýchaným: informovali v něm o maoistickém režimu, kterému fandili mnozí američtí studenti, a popisovali jeho hrůzy, které tehdejší liberální americká média zcela opomíjela. A začali se také zamýšlet nad tím, co vlastně přinesla nová modernita a jaké měla účinky na lidské vědomí.
Z jejich analýzy vyvstaly tři fenomény modernity: technologie, byrokracie a pluralita světů. Všechny nové technologie (včetně tehdy začínajících počítačů) vycházely z kognitivního stylu uvažování: rozbít realitu na jednotlivé součástky, abychom je mohli samostatně analyzovat a potom s nimi manipulovat. Proti tomuto vývoji jde potom byrokracie, která vytváří virtuální svět čiré abstrakce: nejde jen o státní aparát, ale o všestrannou byrokratizaci veškeré lidské činnosti. A do třetice pluralita, která nutí každého jedince žít najednou v různých světech a v každém z nich hrát nějakou jinou úlohu. Abychom to pochopili, vezměme si třeba dnes rozšířené povolání pilota. Jde o řemeslo, které vyžaduje od člověka veškerý kognitivní um: perfektní vnímání okolí, rychlé rozhodování v nastalých situacích a dobrou znalost angličtiny jako leteckého esperanta. Ale když ten samý člověk vystoupí z letadla, chopí se ho byrokratický styl řízení letecké společnosti: vyjednává o pracovních podmínkách, dohaduje se o mzdě a řeší problémy s personálem. Pak přijde domů, svlékne si uniformu, změní vzezření, chování i jazyk, ale hlavně začne myslet na něco jiného: co manželka, co děti, rodiče, výměna bytu atd.

MYSL BEZDOMOVCŮ
Tyto odlišné bloky vědomí, vyplývající z různých životních úloh, se v lidské mysli přesouvají a způsobují mnohé kolize vědomí. Lze se divit, že mentálně slabší jedinec jako pilot napere letadlo i s cestujícími a posádkou do hory v Alpách, jako se to nedávno stalo ve Francii? Moderní svět prý zbavil člověka od bohů, Max Weber říkal, že došlo k odkouzlení světa. Kouzlo je pryč a moderní člověk zůstává uvězněn v železné kleci rozumu. Berger to ale upřesňuje: nejde o žádnou sekularizaci, je to výsledek právě zmíněné plurality.
Svět není bez boha, ale bohů je příliš a člověk si neumí vybrat. A Berger básní. Moderní člověk ztratil kouzelnou zahradu svých předků a dnes stojí na tržišti, kde mu nabízejí různí obchodníci spoustu různých zahrad, ale on si nedokáže vybrat. Technologie a byrokracie vstupují mezi nás a svět kolem. Stáváme se bezdomovci, protože si neumíme vybrat. Ve které z našich pluralitních úloh jsme doma a v jaké zahradě ten domov stojí? Důvody, proč jsou lidé posouváni od osudu k volbě, můžeme hledat v základních procesech, jimiž moderní svět prošel nebo v nich vězí.
Jsou to urbanizace, migrace, gramotnost, nová média, to vše prolomilo uzavřené komunity, v nichž žila v minulosti převážná část lidstva. Dříve se základní definice reality pokládaly za samozřejmost, lidé věřili v bohy, většina událostí byla věcí osudu, jenž předurčoval nahodilost zrození. Dnes se z nás stávají heretici. Neboť řecké slůvko heresis znamená volbu, výběr. Modernita nevede k sekularizaci, ale staví nás neustále před nějakou volbu: vyber si, vyber si! Není tedy čemu se divit, když společná práce Bergera, jeho ženy Brigitty a zetě Kellnera o modernitě nesla název The Homeless Mind.

JEN NE EKONOMOVÉ!
V čem nám může sociologie pomoci je tak odpověď na otázku, kdo jsou vlastně „nositelé“ modernity? A Berger po všech životních peripetiích, které zažil, když byl zván různými světovými organizacemi k řešení všelikých sociálních problémů, odpovídá: v první řadě systém vzdělávání, poté podnikatelská třída, což může být jistá sociální vrstva, ale také někdy etnická skupina. Vždy tou hnací silou je nějaká „avantgarda“, která může být dlouho latentní, neviditelná, která se probudí, až se změní sociální podmínky či kulturní prostředí.
Rozhodně ale mezi „avantgardu“ Berger neřadí ekonomy. Jejich řeč je pro něho mluvou sekty: hovoří jazykem, který jakoby jim byl kdysi zjeven, takže jsou hluší k nějakému jinému jazyku stejně jako islámští mulláhové. Bernard Lewis, znalec islámu, k tomu prohodil: „Vědy často povstaly z pověry: astronomie vznikla z astrologie, chemie z alchymie, co asi tak vznikne z ekonomie?“ Empirická zkušenost říká, že vztah mezi kulturou a ekonomií není poměrem závislé a nezávislé proměnné, protože ani jedno nemůže vysvětlit všechny případy modernity. Berger vyvrací jednu pověru ekonomů, že podnikání vyžaduje demokracii; nevyžaduje ji a ani k ní nemusí vést. Ale může probudit takové sociální tlaky, aby se vytvořil jistý příznivý politický prostor vně státní moci. Podnikání jako instituce má svou vlastní logiku, jež vyplývá z toho, co již známe od Adama Smithe: je snazší dosáhnout žádoucího cíle spíše působením na sobecké vlastnosti lidí než na jejich morální hodnoty. V případě hospodářského růstu je lepší dávat přednost tomu, co je na lidské povaze přirozené. Někdy se to ovšem zvrtne: tehdy, když zvítězí závist nad všeobecným prospěchem.

O STŘETU CIVILIZACÍ
Ale není závist součástí sobectví? Židé v Evropě a Číňané v jihovýchodní Asii by mohli mluvit: pogromy patřily k tradiční výbavě většinové společnosti, která si tak vyřizovala svoje frustrace z vlastního neúspěchu. V každém případě neexistuje jen jeden typ modernity, i když dnes spíše mluvíme o globalizaci. V jejich rámci mohou fungovat různé variace kulturních možností. Ale to je problém, který se řeší v podstatě již od dob prvního střetu civilizací, když Napoleon řídil invazi do Egypta: může člověk přijmout moderní technologie a zůstat muslimem? Téma staré již dvě stě let.
Dnes se Berger přiklání spíše k tomu, že globalizace spojená s rozšířením prvků americké kultury do celého světa je přijímána ve světě různě: od pasivního přijetí po rozhodný odpor. V každém případě existuje elitní a lidová verze této kultury. Na úrovni elit máme dvě takové skupiny: „kulturu Davosu“ tvoří pravidelní účastníci Světového ekonomického fóra; a poté je tu ještě mezinárodní inteligence stojící nalevo od Davosu. Tyto elity jsou nositeli tzv. západních hodnot a životního stylu a jsou tedy „agenty kulturního imperialismu“.
A pak zde máme globální lidovou kulturu, všeobecně z Ameriky přijímanou: hudba, tanec, oblečení, film, životní styl à la Hollywood, anglický jazyk, různá světová hnutí (feminismus, ochrana přírodního prostředí, „ekumenismus“ lidských práv). My tady na Východě si prý můžeme vybrat, jakou formu globalizace zkousneme: Wall Street nebo Woodstock. Ale Berger, náš průvodce světem sociologie, tvrdí, že americká globalizace nebude „homogenizujícím parním válcem světa“. Uvidíme. Pro něho osobně byla jádrem sociologie nikdy nekončící fascinace rozmanitostí lidského světa, celý život usiloval tomuto světu porozumět, až se to pro něho stalo osobním stylem bytí ve světě. A používá k tomu ještě kavárnu jako metaforu pro postoje člověka, který má v sobě pořád romantickou představu Vídně, svého rodiště, kde byla intelektuální konverzace podepřena vůní kávy v pronikavě vonícím tabákovém kouři, kde se mohla uplatnit ostrá debata i názorová tolerance.
Jediné, s čím se nikdy nesmířil, byl intelektuální vývoj po roce 1968, kdy volně prostupný levicový liberalismus ztuhl do represivní ideologie, kterou ovládla mantra „třída, rasa, gender“. Když se jeden levičák dozvěděl, že chtěl být v mládí pastorem, prohlásil: „Kněžour zůstane kněžourem!“ Myslím, že je rozhodně poučnější číst „kněžoura“ Bergera než mnohé dnešní levicové liberály.

Peter Ludwig Berger (*1929) Americký sociolog, který vyučoval na několika univerzitách (The New School for Social Research, Rutgers University a Boston University) a proslavil se svými pracemi z oboru sociologie vědění.
Nejznámější díla:
1963 Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective, česky Pozvání do sociologie, 1991
1966 The Social Construction of Reality (spoluautor Thomas Luckmann), česky Sociální konstrukce reality, 1999
1973 The Homeless Mind (spoluautoři Brigitte Bergerová a Hansfried Kellner)
2002 Many Globalisations (spoluautor Samuel Huntington)
2011 Adventures of an Accidental Sociologist, česky Dobrodružství náhodného sociologa, 2012

Přidat komentář