Podivuhodný svět afrických křováků

Když roku 1652 zakládal Jan van Riebeck první evropskou kolonii v jižní Africe nedaleko Kapského města, čítalo její osídlení zhruba osmdesát osob: byli to náboženští odpadlíci ve vlastních zemích, vlámští kalvinisté a pár rodin francouzských hugenotů. Černošské kmeny se na jih Afriky přistěhovaly až ke konci osmnáctého století. Kolem byla prázdná země, kterou tehdy skromně obývali Hotentoti a Bušmenové: první byli pastevci, druzí lovci a sběrači. Z prvních udělali Burové (jak se posléze těmto evropským kolonistům začalo říkat) honáky svých stád, druhé lovili, jakoby to byla zvěř. A právě mezi potomky Burů se narodil před sto lety muž, který se razantně postavil za práva původních obyvatel těchto jihoafrických končin.
JAKO NIKDO JINÝ
Jmenoval se Laurens van der Post, byl to jeden z blízkých přátel Carla Gustava Junga a zasvětil celý svůj život šíření informací o domorodých obyvatelích jižní Afriky, poznávání hodnot jejich kultury a nakonec zachování jejich svébytného života v postupujícím moderním světě. Farmář, voják, válečný zajatec, učitel, filozof, objevitel, humanitární pracovník, to vše pojal jeho dlouhý život, ale všechny jeho profese a sociální stavy nemohou vylíčit to nejpodstatnější: byl velkým přítelem, znalcem a nakonec zachráncem nejstarších obyvatel Afriky, nazývaných anglicky Bušmeni, lidé z buše, pro které byl vynalezen český ekvivalent anglického termínu Křováci. Přestože toto pojmenování s sebou v češtině nese jistý pejorativní nádech, budeme ho užívat, protože tak je uváděno jejich jméno v jediné knize van der Posta přeložené do češtiny.
Van der Post znal Křováky jako málokdo: vždyť mezi nimi žil celý život a jejich poznání zasvětil veškerý svůj volný čas. Asi těžko bychom hledali etnografa, který pobýval u svého národa tak dlouhou dobu jako právě on. O to je jeho svědectví zajímavější a hlavně pravdivější. O Křovácích s nadšením říkal: Křovák byl právě takový, jaký měl být; v jeho postavě bylo něco magického. Křováci se veškerým svým vzezřením lišili nejen od svých černošských sousedů, ale i od všech známých typů lidí. Jejich barva pleti se nepodobala žádnému z mnoha afrických národů, byla krásně oranžově žlutá jako ,provensálské meruňky‘. Křováci měli tytéž vysoké lícní kosti jako Mongolové a velké oči tak šikmé, že někteří van der Postovi předkové o nich mluvili jako o ,čínských osobách‘. V oslňujícím africkém žáru se míhali jako zlaté plamínky, podobní svěžím mladým Mongolům z plání střední Asie. Měli černé vlasy, které jim rostly v hustých kulatých chomáčcích, Burové jim říkali ,pepřová zrnka‘. Zvláštností křováckého těla byla steatopygie, která způsobovala, že v dobách hojnosti jim narostla zadní část těla do mohutných rozměrů, jak se na těchto místech ukládal tuk. V hubených dobách se zadní část křováckého těla zmenšila na normální míru a po tuku zbyly jen záhyby tam, kde hýždě přecházely ve stehna.
Jak říkal van der Post, jejich originalita byla ze všeho nejpozoruhodnější. Až do základů svých bytostí, až do nejintimnějších podrobností fyzického utváření byli prostě uděláni přírodou jinak než ostatní lidé. Ženy měly od narození klín zakrytý jakousi přirozenou zástěrkou, které se říká ,egyptská‘, protože se poprvé objevila na nástěnných malbách starověkého Egypta. Muži se rodili, žili a umírali s pohlavím v polovztyčené pozici. Tyto své fyzické zvláštnosti shledávali natolik důstojnými, že se je nepokoušeli nijak zastírat. Pokládali to za natolik významný rys své odlišnosti od ostatních lidí, že dali svému národu jméno, které tuto skutečnost otevřeně hlásá: lidé se vztyčeným pyjem. A také se tak všude po skalách Afriky malovali. Nikoliv z nemravných úmyslů, které jim někteří evropští archeologové přičítali, ale prostě proto, že je jejich bůh po pečlivé úvaze stvořil nahé a bez ostychu, právě tak, jak se rádi sami znázorňovali.
SPOLEČNÝ HOVOR
Tito drobní lidé byli podle van der Posta především lovci. Přestože křovácké ženy a děti obratně vyhrabávaly ze země svými jednoduchými motyčkami jedlé hlízy a kořenovou zeleninu, sbíraly v buši bobule a sklízely ovoce a ořechy, závisely jejich životy a štěstí hlavně na mase, které lovci opatřili. Lovili především lukem a šípy, případně oštěpem. Hroty šípů namáčeli v jedu, namíchaném z rostlin, kořínků a jedovatých žláz plazů. Nesmíme zapomínat, že tito lidé byli velice dobře sběhlí v botanice svého kraje, ale také zkušení v organické chemii, takže na různá zvířata používali odlišné jedy. Mimo polopoušť Kalahari sestrojovali v řekách a potocích důmyslné vrše, překrás- ně upletené z rákosí a vyztužené větvemi. Chytali do nich plné koše nádherných pražem, nebo tlustých, olivově zelených sumců. Těsně u vody v rákosí vykopávali jámy, které dokázali dovedně skrýt, aby do nich chytili hrocha na jeho noční toulce. Jeho nasládlé sádlo bylo pro ně tím, co husí játra pro francouzského labužníka.
Naše biologické znalosti jsou především metodicky zpracovány: máme sklon ke statistickému, abstraktnímu poznání. Třídíme vše živé, zařazujeme celé to přírodní bohatství do přihrádek a dělíme dále do škatulek, aby všechna ta zvířata a rostliny patřily do řádů, podřádů, čeledí a druhů. To vše je Křovákům zcela cizí: jejich znalosti jsou jistě především praktické, ale je tu ještě jiný rozměr, který v našem životě nenalezneme. Oni znali všechny věci živé i neživé přírody v jejich plném kontextu a sounáležitosti konkrétního života a ve vztazích mezi přírodou a jejich duchovním světem. Proto jsou všechny jejich potřeby přizpůsobeny africké přírodě a střídání jejích dlouhých ročních období. Tak hluboce se spolu sžili, že to působilo na van der Posta téměř mysticky. Tím, že Křováky znal od dob svého dětství, že vpravdě mezi nimi vlastně vyrostl, měl pocit, že v křováckém světě neměl žádný tvor před druhým nějaké tajnosti, že všechny formy života si byly navzájem blízké. Když si van der Post chtěl udělat obraz o tom, jací Křováci vlastně jsou, napadlo ho, že žili ještě v takovém čase, který „naše evropské knihy pohádek líčily jako doby, kdy ptáci, zvířata, květiny, stromy a lidé nemluvili jinou řečí, ale kdy celý svět dnem i nocí zvučel jako příboj v korálovém moři společným hovorem“.
PO DEŠTI
Přestože se Křováci dostali na nástěnné egyptské malby již za druhé dynastie, takže museli žít ve starověku v blízkosti staré egyptské kultury, jejich světem, který jsme poznali v posledním století, byla především oblast zvaná Kalahari. Tento kraj má jednu obdivuhodnou vlastnost: je totiž pouští jen v tom smyslu, že nemá žádnou stálou povrchovou vodu. Jinak jsou její hluboké, plodné písčiny pokryty travou, lesknoucí se ve větru jako lány statného obilí. Ten kraj má také bujné křoviny, skupiny stromů a místy i široké pruhy svérázného hustého lesa. Kalahari je plná zvláštních odrůd zvěře, antilop všeho druhu, ptáků, lvů, levhartů. Když nastanou deště, rodí sladké trávy a ověsí své keře jantarovými bobulemi, planoucími plody a cukernatými švestkami. Dokonce i mezery v saténové trávě se zaplní šťavnatými melouny, vonnými okurkami a v půdě vyroste cibule, hlízy, divoká mrkev, brambory, tuříny a sladké brambory. To vše díky dostatku vláhy vyrůstá do pěkné velikosti a hojně se množí.
Po deštích se poušť zaplní životem. Každý pták, každé zvíře, stejně jako domorodý člověk čeká v kamenité vysočině, až nastane tato doba hojnosti, a těší se celý rok právě na deštivé léto. Křováci znali kolem dvou set druhů rostlin a asi dvě stě dvacet druhů zvěře, které označovali za jedlé a většinu z nich skutečně sbírali, nebo lovili. Kalahari díky svému písčitému podkladu pohlcuje veškerou srážkovou vodu a v období sucha ji opět vegetaci předává: působí tak trochu jako obrovská houba. Ten kraj je vlastně neodtoková pánev, kde se podnebí vyznačuje svým horkým létem, kdy během pěti měsíců spadne většina ročních srážek (asi dvě stě padesát milimetrů), a studenou suchou zimou. Van der Post odhadoval, že osmdesát procent křovácké stravy pocházelo z ,veldkos‘ (doslova ,pole jídla‘), jak nazývali svá sběračská území.
Jako lovci byli nejen velice vynalézaví, ale také opravdu odvážní, neboť se dokázali otevřeně postavit i největším zvířatům: rádi pronásledovali stáda slonů, nebo menší skupinky nosorožců, mezi něž se vrhali jako šipky, až se jim podařilo některý kus oddělit. Jedinec, který se pustil do pronásledování Křováků, byl ztracen. Lovci číhající v záloze mu přeťali šlachy a potom ho obklopili, aby ho dorazili oštěpy a noži. Využívali také lvy jako lovecké psy: šli v jejich stopách, nadháněli jim zvěř a když se lvi sami nažrali, zahnali je s pomocí ohně a kouře od kořisti, aby se tak zmocnili zbytku úlovku. Jak říkal van der Post, Křováci si chodili beze strachu a bez úrazu po kraji plném lvů, kam se i člověk vyzbrojený puškou vydával s pocitem velkého nebezpečí. Ale ze všeho nejvíc milovali tito lidé med. Včelí hnízda, stejně jako prameny vody byly snad to jediné, k čemu cítili nějaké vlastnické právo. Starali se o divoké včely a vybírali jejich med tak, aby je co nejméně rušili. Věděli jak rozzuřené včely uklidnit, jak zabezpečit roj, aby včely neodletěly pryč. Včelí hnízda se předávala z otce na syna jako nejcennější majetek. Pro chuť medu na jazyku podnikali Křováci různé krkolomné kousky. Šplhali na vysoké útesy, nebo do korun stromů, jen aby se dostali k medu na místech tak nepřístupných, že by se tam neodvážil ani kaskadér.
NEJLEPŠÍ MALÍŘI AFRIKY
Půdní faktor a rozdělení vodních zdrojů v krajině byly nejdůležitější podmínky života Křováků, životaschopnost rostlin byla druhořadý činitel, četnost a rozmístění zvěře byl pouze okrajový problém. Tito lidé žili v táborech, které byly vždy vázány na vodní zdroje: voda je životně důležitá nejen pro lidi a zvířata, ale i vyhledávané rostliny žily v nedaleké vzdálenosti od pramenů. Potravinové zdroje, jež byly mimo rozumnou vzdálenost, využívali Křováci zřídka. Během suchého období (duben – říjen) představovaly studny jediný zdroj vody a všechny tábory byly umístěny do okruhu jednoho a půl kilometru od vlastní studny. Během letních dešťů se pochopitelně pohyblivost obyvatel Kalahari zvyšovala, neboť sezónní nádrže a řečiště umožňovaly větší pohyb po kraji. Potřeba pitné vody definovala přesně zónu, kterou mohla křovácká skupina využívat při hledání potravy.
V zimě se Křováci pohybovali v okruhu asi deseti kilometrů kolem stálého zdroje vody. Podle ekologických výpočtů uživilo skupinu o dvě stě padesáti osobách asi tisíc pět set čtverečních kilometrů, zatímco v létě se toto území zdvojnásobilo. Ale Křováci nikdy nepřekročili pomyslnou hranici, která opisuje okruh asi třiceti pěti kilometrů kolem stálých zdrojů vody. Jestliže tedy vezmeme v úvahu veškeré územní nároky těchto lidí, zjistíme snadno, že jednoho člověka uživilo asi deset čtverečních kilometrů pouště. V dřívějších dobách žili ovšem Křováci na úpatí Nočních hor a v divokých průrvách Dračích hor. Kde to bylo jenom možné, usídlili se pod nějakým velkým skalním převisem; čím byl nepřístupnější, tím lépe. Ale obývali i jeskyně, jejichž stěny jim sloužily jako přirozené prostory pro velké skalní umění. Tam se Křováci cítili podle van der Posta nejbezpečněji. Tam jejich kultura rozkvétala nejtrvaleji a tam vytvořili nejčistší formu skutečně svébytného umění, jakou africký kontinent už potom poznal jen na Sahaře. Ale nejen to: zde také, když nelovili, nebo nesbírali plody země, provozovali svou hudbu a tance, neboť byli rození tanečníci a pro všechno, pro jakoukoliv příležitost měli nějaký tanec.
Pravda je, že všechny národy Afriky měly nějakou hudbu, nějaké své tance a vlastní typ slovesného umění. Ale žádný z nich neměl tak udivující malířské nadání jako právě Křováci. Ti objevili svůj výjimečný výtvarný talent už velice dávno – jak dávno se dnes ovšem dá už jen těžko odhadovat. Odhady se dost různí, ale pravděpodobně toto umění vzkvétalo v době od 8000 př.n.l. až do 1300 n.l.; existují však nepřímé důkazy, podle nichž mohli začít malovat už dlouho předtím podobně jako australští Aboriginálové. Na nejstarších kresbách jsou spodobněna skoro samá zvířata. Kde je málo místa, jsou namalována jednotlivě, jako miniaturní hlavička jedné klasické antilopí krásky, která na van der Posta jednou upřeně hleděla svýma byzantskýma očima ze šafránové stěny jedné skály při staré lovecké stezce v zapadlém koutě buše. Kde bylo místa dost, jako třeba v jeskyni nad řekou White Kei, tam je namalováno ohromné stádo padesáti antilop skákavých, z nichž každá má individuální tvář. Hroch, dlouhonohá žirafa s ladnou šíjí a rameny něžně skleslými jako pravá lady, elegantní modrý jeřáb s postojem manekýnky, pták kladivous, posel smrti, krajta obrovská, rozměrově dnes nevídaný nosorožec, rozzuřený jako bodnutý býk s krvavou skvrnou ve slabinách, slon – titán ve světě zvířat, nezničitelná a nenapravitelná kudlanka, královský lev, princ leopard, pštros – pták přikovaný k zemi, úskočný šakal, rys ostrovid, hyena – vlkodlak z podsvětí, všechny druhy antilop, ti všichni se vešli na pomyslnou paletu křováckých umělců. Van der Post vzpomínal na jednu kresbu, kde je znázorněno poplašené stádo prchajících losích antilop, namalované s takovým smyslem pro pohyb, že první dojem z výjevu ohromí člověka až k iluzi, že je vidí utíkat ve skutečnosti někde v buši.
Postupně se však mezi zvířaty začal objevovat člověk – Křovák. Náměty byly čím dál složitější: jednou je člověk znázorněn jako dítě, jindy jako muž, lovec, bojovník; ženy vždy při mužích jako jejich opora; pak jejich domácí život; potom boj. Objevují se včely a med, Křovák začíná po sklizni medu tancovat. Pak se vynořují na skalních stěnách vnitřní vidiny a přidružují se k vnějšímu světu: záhadné bytosti, spodní část těla mají lidskou, horní část ptačí nebo zvířecí jako bohové starého Egypta, stojí a pozorují výjev z rohu skály z hloubi jeskyně, nebo se plíží jako kočky po skalní římse na okraji propasti. Jinde se objevují s rákosím bytosti s hlavou zavěšenou dolů v průzračné vodě. V jedné chladné rokli na okraji pustiny, jiskřící v parném žáru slunce jako rozbité sklo, sestupuje vznosným krokem z příkré stěny bílá paní, velmi klidná, s květinou v dlouhé ruce. Jinde se náhle objeví černí muži, rozstříknutí jako obrovské vykřičníky tiskařské černi, všude na dostupných skalních galeriích. A pak Křovák, který se mění v obra, aby se s černými mužíky utkal; zápas je stále zoufalejší, na stěnách jsou vidět kaluže krve. Nakonec nový vetřelec s puškou v ruce proniká na jiném místě do skalního úkrytu. Křovácké malby vypovídají ještě o příchodu ,rudých kabátů‘ anglické armády do jižní Afriky v době burského Great Treku (1844–1860). Pak náhle staré skalní umění ve starobylé zemi mizí.
skryte_zkusenosti2FUNKČNÍ A KRÁSNÉ
Jak poznamenal van der Post, těžko bychom hledali podobný africký národ, který by mohl říci: tady, kde nás teď vidíte, jsme byli odnepaměti. Legendy a dějiny všech černošských kmenů ukazují na vzdálené počátky někde na severu a na strastiplné putování dolů k modrému a tajemnému jihu. Jedinou výjimkou z této africké tradice jsou právě Křováci. A van der Post se ptá: byli Křováci vyhnáni před mnoha tisící lety ze středomořských a severoafrických oblastí kočovnými hordami, které tam přišly od východu? Herodotos mluvil o národu malých lidí, dovedných zacházet s lukem a šípy, který žil v libyjském vnitrozemí. Jsou snad totožní s pravěkými lovci Pyrenejského poloostrova a společnými předky starověkých Egypťanů? Dnes už je na tyto romantické otázky nemožné jednoznačně odpovědět, ale saharské skalní umění má celou řadu společných prvků s malbami Křováků na dalekém jihu. V každém případě patřili Křováci spolu s australskými domorodci mezi nejstarší obyvatele naší planety.
Tomu odpovídal i styl života těchto lidiček: Křováci si nejen nestavěli žádná stálá sídla, ale nepotřebovali ke svému životu ani přechodné chaty. Stačily jim proutěné přístřešky. Každý z nich byl opřen zadní stěnou o strom, z jehož větví visely dlouhé pruhy zvěřiny, sušící se tam ve větru a stínu; pokryty byly pečlivě střechou z trnitých větví a chomáčů travin. Udusaná hlína sloužila jako podlaha, někdy byla vyhloubena níže než okolní povrch, aby chýše byla pohodlnější pro kyčle spících. Tam, kde spaly ženy, visely šňůrky bílých korálů a čelenky, oboje vyrobené z pštrosích vajec; podél stěn stály v řadě prázdná pštrosí vejce, bezpečně zasazená kolmo v písku, zazátkovaná travou: sloužily jako zásoby vody. Jinak nebylo v chýších nic, ani domácí nádobí. Dřevěné tlukadlo, velká palička a hmoždíř z velmi tvrdého dřeva, to byl nejcennější majetek křovácké ženy. Ženy ho nosily všude s sebou; tlukadlo sloužilo k přípravě pokrmů z ořechů, semen melounů a trav, nebo k roztírání sušeného masa. Ženy chodily nahé až na kožený přehoz, který jim visel na ramínku přes rameno a byl uvázán kolem pasu. Lem přehozu byl ozdoben korálky z pštrosích vajec a kolem krku nosily mladé ženy náhrdelníky ze stejného materiálu. Na meruňkové pleti a žhavém slunci zářily jako klenoty. Každá žena navíc nosila plachetku, svázanou do uzlíku, která sloužila pro sbírání kořínků, hlíz a ovoce, nebo pro transport pštrosích vajec s vodou.
Zatímco mladí muži vycházeli na lov a ženy na sběr, starší lidé pečovali o údržbu společného nářadí: opravovali luky a šípy, dlouhé oštěpy na zvířata v norách, připravovali jedy k lovu z kobřího jedu v prášku a z lepkavé pryskyřice, získané žvýkáním listů jednoho druhu aloe. Vydělávali také antilopí kůže. Van der Post o nich říkal, že byli rodilí botanikové a biochemikové a měli neuvěřitelné znalosti o vlastnostech pouštních rostlin. Z divokého sisalu splétali dlouhá hedvábná vlákna, jež kroutili v provazy různé délky a síly. Starší ženy ve volných chvílích dělaly korálky z rozbitých pštrosích skořápek a navlékaly je do náhrdelníků, nebo do širokých zářivých čelenek, které nosily kolem hlavy při slavnostech. Všechny ženy i děvčátka měly několik náhrdelníků a přinejmenším jednu čelenku. Někdy také vyřezávaly větší korálky z karmínově červeného kořene a jantarově žlutého dřeva; tyto kombinace šperků – slonovinově bílých terčíků ze skořápek s rudými a jantarovými kuličkami – připadaly van der Postovi mezi ňadry mladých žen jako rubíny na čele nějaké indické bohyně. Hbitost, upravenost a výkonnost byly vskutku výraznými rysy celé křovácké obce. Jejich luky a šípy, oštěpy, kůže, provazy a pasti byly nejen funkčně dokonalé, ale vyznačovaly se krásou, jež byla odrazem jejich ducha.
NIKDO TO NEPAMATUJE JINAK
Křovácká rodina byla primární a nejsoudržnější sociální jednotkou. Byla viditelná na první pohled: její členové byli neustále spolu. A byla velice stabilní, především díky tomu, že její členové společně hospodařili. Přestože si Křováci stavěli přístřešky nebo zástěny proti větru, nebylo možné z toho, kde kdo spal, usuzovat, kdo s kým žil. Nejjasnějším symbolem místa rezidence byl oheň. Každá rodina měla svůj oheň, který hořel celou noc. Ohně se přes den obvykle pokrývaly popelem a uhlíky se rozdmýchávaly pouze na vaření. Noční ohně nebyly velké, ale každý se k němu mohl přitulit. Oheň byl pro rodinu domovem, byl nezaměnitelným místem, kde se rodina setkávala, kde žila pospolu, kde měla pocit bezpečí. Na malém prostoru teplo a světlo mnoha malých ohňů uvnitř tábora vytvářelo hradbu, jež chránila obyvatele před tmou, zimou a šelmami. Právě rozmístění ohňů definovalo tábořící skupinu jako širší sociální jednotku, než jakou představovala rodina; právě tábor jako takový byl společným a přijímaným vyjádřením vztahu skupiny k okolnímu prostředí.
Skupina byla založena na vlastnictví území ,veldkos‘ (,pole jídla‘) a stálého zdroje vody. Jinak řečeno: skupina se definovala prostorově, na základě svého vztahu k území, které obývala a které hospodářsky využívala k obživě a reprodukci. Propojení Křováků s jejich prostředím bylo skutečně obdivuhodné: jejich demografie vykazovala rysy stability, jejich počet se nesměl zvyšovat, aby je okolní příroda dokázala uživit. Van der Post zaznamenal, že křovácké ženy se dokonce stávaly v době sucha neplodnými a dokud nevypukly deště, nemohly počít. To byl jeden z mnoha důvodů, proč křovácké rodiny měly málo dětí. Jak sami domorodci říkali: „Nikdo nepamatuje doby, kdy věci byly jinak.“ Skupiny měly jména, která jim lidé kdysi dali a která existovala odnepaměti. To svědčí o dlouholeté kontinuitě skupin a o vztahu k obývanému území. Křováci neznali totemické klasifikace: jména skupin se odvozovala od některých znaků území, kde skupina žila a na něž si činila vlastnické nároky. Jestliže skupina definovala své území jako ,druhá strana baobabu Gura‘, šlo o jistě ne příliš přesné topografické určení místa, ale Křováci velice dobře věděli, co to znamenalo.
Skutečností zůstává, že i když skupiny svá území žárlivě střežily, byly jejich hranice nejenom nepřesné, ale ani se nijak nevyznačovaly. V mnoha případech se dokonce stávalo, že se území překrývala a oblasti tak byly společné pro více skupin. Dokonce platilo, že Křováci nemuseli lovit na svém území, ale naopak některé důležité zdroje potravy (háje ořechů, ovocné stromy, pole bobulovin, včelí hnízda a pochopitelně stálé prameny) si skupiny bedlivě hlídaly. Jediným viditelným symbolem skupiny byl náčelník, vůdce. Ten tvořil jádro skupiny; ostatní s ním žili, protože byli spjati pokrevními a sňatkovými vztahy. Jedním z předpisů, který skupinu spojoval, bylo například pravidlo, že každý novomanžel byl povinen žít jistou dobu s rodiči své ženy a lovit pro ně. To je pravidlo, které u loveckých společností bývá dosti rozšířené a je známo třeba i od jihoamerických Indiánů.
O stálosti usídlení a o omezeném pohybu Křováků na daném území svědčí skutečnost, že donedávna neměli vůbec ponětí, že několik set kilometrů od nich je Atlantický oceán. Ale van der Post si povšimnul ještě jedné důležité věci: když mezi nimi žil, mohl s nimi sdílet tábořiště, oni se s ním potom dělili o potravu, o tajemství svého zdroje vody, o každodenní práci i zábavu, ale jejich duševní život – to bylo něco jiného. Když se snažil dovědět se od nich něco z jejich duchovního tajemství, řekl mu jeden starý Křovák: „Je zakázáno mluvit o těchto věcech, leč s lidmi, kteří byli zasvěceni do tajemství tance“. Van der Post sice nebyl takto zasvěcen, ale jeho znalost Křováků, o níž se s námi podělil, z něho dělá jednoho z největších etnografů.
/ Foto archiv

Laurens van der Post
(1906–1996) Jihoafrický dobrodruh, farmář, humanitární pracovník, ale zejména znalec místního domorodého obyvatelstva, především potom nejstaršího místního etnika Bušmenů, pro něž se v češtině ustálil název Křováci.
Základní díla:
1958 The Lost World of the Kalahari, č. Ztracený svět Kalahari, Mladá fronta 1967
1961 The Heart of the Hunter
1971 The Man and the Shadow
1975 Jung and the Story of Our Time
1984 Testament to the Bushman

Přidat komentář