Polemika s přeběhlíky

Severní Korea je dokonalý nepřítel. Obskurní asijská dynastická diktatura spojující vyhrocený japonský meziválečný militarismus a šovinismus s maoistickým rolnickým komunismem a nepříliš pochopitelnou ideologií čučche těžko vzbudí sympatie, zvláště když otevřeně upevňuje svůj status jaderné mocnosti a pokouší se získat mezikontinentální balistické rakety. Země je navíc extrémně uzavřená, takže se o ní toho ví velmi málo, i když turisté ji po zaplacení nemalého obolu mohou navštívit a dokonce si tam i leccos natočit. Když všude vidí rudé prapory a portréty některého z vůdců, mají pocit, že se ocitli v bizarním totalitním skanzenu. Brzo jim však dojde, že vidí jen divadlo pro návštěvníky a realitu nemají šanci poznat.
V takové situaci si do KLDR snadno projektujeme vlastní představy o nepříteli a přisuzujeme mu to nejhorší. Když nechal současný vůdce Kim Čong-un popravit svého strýce Čang Song-tcheka, objevila se fáma, že jej nechali spolu s pěti dalšími odsouzenými roztrhat smečkou 120 vyhladovělých psů. Místo pátrání po zdroji světová média zprávu hongkongského listu Wen Wej Pcho okamžitě otiskla a experti se zamýšleli, zda by to mohla být pravda. Když na sedm měsíců zmizela Kimova manželka Ri Sol-ču, hned se spekulovalo, že je po smrti, než se ukázalo, že byla těhotná. Jak se jedná o Severní Koreu, soudnost jde stranou.
To se bohužel stalo i Vítu Kremličkovi v textu Literární ozvuky severokorejského koncentráku, kde píše, že krom zbrojního průmyslu upadla Severní Korea na úroveň neolitu, aniž by mu došlo, že relativně vyspělá vojenská technologie není možná bez dostatečného rozvoje jiných průmyslových oblastí. O pár odstavců dál přitom uvádí, že se obyvatelé KLDR potajmu dívají na pašovaná DVD s posledními jihokorejskými filmy. Docela zvláštní neolit s DVD.
To nic nemění na tom, že severokorejský režim je mimořádně krutý, čistky se v něm konají pravidelně a popravuje se běžně. Možná je to dokonce horší, když si uvědomíme, že nejde o spektakulární ztělesněné zlo, ale každodenní trvalou brutalitu režimu. Superzlo přesahující naši představivost je však poutavější, a tak je nám servírováno.
Kim Čong-un bohužel není podoben směšnému Chaplinovu Diktátorovi, který nedokáže víc než vládnout hrozbou hladem a propagandou, jak píše Kremlička, i když je nutno přiznat, že severokorejská propaganda je účinná, lid se nebouří a stojí za svým vůdcem. Naneštěstí je Severní Korea mnohem nebezpečnější, protože je technologicky vyspělá, což ukazuje i vypuštění družic. Lid strádání přijímá ne proto, že by nevěděl o tom, jak se žije v Jižní Koreji. Přijal tezi vedení, že je nutné se uskromnit, aby se mohly vrhnout prostředky na vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů, které jako jediné zabrání útoku imperialistických nepřátel, Spojených států a jejich jihokorejských loutek. Není to tak absurdní, jak by se mohlo zdát. KLDR je technicky stále ve válce se silami OSN vedenými Spojenými státy, v roce 1953 bylo podepsáno jen příměří, které nikdy nevystřídala mírová smlouva. Jižní Korea přitom ani toto příměří nepodepsala. A každoroční mohutná americko-jihokorejská vojenská cvičení jsou za této situace vodou na mlýn severokorejské propagandy.
Kremlička se v textu zaměřil na velmi specifickou oblast korejské literatury, na výpovědi přeběhlíků, kteří zachycují život v lágrech i komplikace při útěku z KLDR. Skončil však na povrchu, jen popsal, o čem se píše v různých knihách, které byly přeloženy do češtiny, aniž by se nad tím zamyslel a podrobil to kritickému zhodnocení.
U známé knihy Blaine Hardena Útěk z tábora 14, který zaznamenal příběh Sin Tong-hjuka. sice zmínil, že vypravěč některé detaily upravil, ale pak s klidem ocituje příběhy, u nichž přeběhlík přiznal, že se nezakládaly na pravdě. Nemusel přihlížet popravě své matky, kterou udal, že připravuje útěk, aby pro sebe získal jídlo. Za pokus o útěk nebyl mučen a pálen ve třinácti, ale o sedm let později. A nebyl celou dobu v jednom z nejhorších pracovních lágrů, protože v šesti letech ho převezli do protějšího tábora číslo 18 a až po jednom z útěků byl převezen opět do čtrnáctého.
Sin v lednu 2015 přiznal deníku The Washington Post, že příběhy upravoval: „Rozhodl jsem se proto učinit kompromis, změnil jsem některé detaily, o nichž jsem se domníval, že nejsou důležité. Nechtěl jsem říci přesně, jak to bylo, abych znovu neprobudil tu prožitou bolest.“ Sin však nejhorší zážitky nevytěsňoval, ale právě naopak je přibarvoval. To mu v listu The Guardian vytkla Kim Jung-sun, která utekla z tábora číslo 15: „Neměli bychom obviňovat přeběhlíky, ale měli bychom být obezřetní, když vidíme nějaké přeběhlíky, jak mluví nekonzistentně, a převracejí věci a lžou, aby se učinili hodnotnějšími. Neříkám, že Sin byl špatný kluk. Trpěl v mládí. Doufám však, že v komunitě přeběhlíků bude jen upřímnost bez lží pro peníze.“
Kremlička se však nijak nezamyslel ani nad tím, co se v knihách přeběhlíků píše. I když zmínil knihu Pak Jon-mi (tak vypadá správný přepis autorky uváděné jako Yeonmi Parková) Abych přežila, kde uvádí, že se nakonec celá její rodina dostala do Číny, nepřemýšlel o tom, jak to, že Severokorejci mohou utéci. Mnozí si přitom pamatují, jak těžké bylo emigrovat na Západ. Že útěk do Číny není nijak těžký, přiznal loni v Praze jiný severokorejský uprchlík Čang Čin-song: „Když jsem překročil pohraniční řeku, necítil jsem jen strach, ale taky vztek. Byl jsem tak vzteklý, že to bylo docela snadné překročit hranici a že jsem se domníval, že to bude velmi obtížné.“ Na hranici s ČLR působí skupiny převaděčů, kteří ale těžko mohou operovat bez vědomí vlády. Je obtížné si představit, že by totalitní režim neměl pod kontrolou hranice. Vyloučit nelze ani korupci, byla-li by však tak masivní, režim by ztrácel na své hrůznosti. Důvodem může být i snaha dostat odpůrce režimu do exilu.
Kremlička se nezamyslel ani nad důvody útěku Pak Jon-mi. I přeběhlice I So-jon, která byla loni v Praze, uvedla, že měla vymytý mozek a o idejích moc nepřemýšlela: „Hlavním důvod, proč jsem se rozhodla utéci ze Severní Koreje, byly ekonomické problémy. Můj otec měl jako profesor v přepočtu měsíčně pět dolarů, takže ekonomické důvody byly hlavní. Chtěla jsem odejít kvůli hladu, abych přežila. Při prvním pokusu jsem o svém plánu neřekla rodičům, ale když jsem se o to pokusila podruhé, pověděla jsem o tom svému otci, který učil o revolucionáři Kim Ir-senovi, a ten mi řekl bez jakéhokoli zaváhání – jdi, musíš odejít do Jižní Koreje.“ Její výpověď ukazuje, že téma ekonomické emigrace není v zemi tabu, a to ani mezi prominentnější vrstvou. Autor nevypíchl ani to, že mnohdy utíkají nomenklaturní kádry, ke kterým patřil spoluautor Pchjongjangských akvárií Kang Čchol-hwan i Čang Čin-son, jehož báseň ocenil Kim Čong-il a on se stal jedním z propagandistů.
Kremlička místo oho píše, že základem severokorejské společnosti jsou venkovští léčitelé a ženy – společnice a opakuje, že ji tvoří 51 sociálních kategorií sumbun (správně sungbun) přičemž Severokorejci mají kastovní pozici vrozenou, dědí ji po rodičích a nemohou ji opustit. Společnost se skutečně dělila podle prohlášení politbyra z roku 1957 O transformaci boje s kontrarevolučními elementy do celostranického všelidového hnutí na zdravé jádro partajních funkcionářů a armády, přelétavou většinu dělníků a rolníku a nepřátele, kteří měli mezi předky majitele půdy, domů nebo křesťanské misionáře, přičemž podskupin jsou desítky. Není to však tak, že by se nebylo možné dostat výše. Píše o tom i Barbara Demicková v knize Není co závidět vytvořené na základě rozhovorů se stovkou uprchlíků, kterou Kremlička také zmiňuje. Naposled to ukazuje i osud jednoho z tří klíčových raketových expertů Kim Čchong-sika, který nepatřil k elitě, ale nyní se s ním objímá a kouří cigarety i vůdce, jak upozornil expert na severokorejské vedení Michael Madden. Dělení je ovšem dvojí, v propagandistických materiálech pokrokovou severokorejskou společnost tvoří podle upraveného marxistického vzoru rolníci, dělníci a pracující inteligence. Jejím předvojem je v duchu ideje songun přijaté v sedmdesátých letech armáda.
Kremličku omlouvá, že v České republice nevyšly skoro žádné moderní práce o Koreji a korejské válce, bolestně zejména chybí díla Bruce Cummingse o kořenech korejské války, jíž předcházel rok tvrdých střetů na 38. rovnoběžce a brutální masakry rolnických povstání na jihu, a knihy Andreje Lankova. Pořád lze však vedle Demickové koupit Nejčistší rasu od Briana Myerse, která odhaluje leccos ze severokorejské ideologie, zejména kult rasové výjimečnosti i ultranacionalistické tendence. Ale i kdyby si Kremlička přečetl nějaké starší dílo, nemusel by spekulovat, že za severokorejskou ideologií stojí burjatské mýty, protože Korea má vlastní o legendárním prvním polobožském králi Tangunovi, kterého zplodil s medvědicí syn vládce nebes, když sestoupil na horu Pektusan. Burjatů netřeba.
O úrovni Kremličkova textu nejlépe svědčí to, když píše, jak se děd dnešního severokorejského vůdce narodil na hoře Pektusan, přičemž medvědi tančili v závějích a na nebi se klenula pětinásobná duha. Správně poznamenává, že se ve skutečnosti narodil na sovětském Dálném východě. V jednom se však spletl. Nebyl to jeho děd, zakladatel Severní Koreje Kim Ir-sen, protože ten přišel na svět v roce 1912, kdy ještě žádný Sovětský svaz neexistoval, ale jeho syn Kim Čong-il, otec dnešního vůdce. Více dodat netřeba.

Přidat komentář