Carl Gustav Jung (26. 7. 1875 – 6. 6. 1961)
Narodil se v zemi hor, kde jsou lidé soběstační a žijí zemi blízko. Z raného dětství si opakoval a zkoumal své vlastní sny a fantazie. Myslel si, že má smysl vědět, co sny jsou a jakou užitečnou informaci mohou obsahovat. Byl prvním moderním psychologem, který uvěřil, že sny jsou kreativní a relevantní k pochopení našeho reálného života. Před padesáti lety v zemi hor zemřel. Na náhrobku má citát z 1. listu Sv. Pavla Korintským: „První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe.“
Všichni sníme, stejně tak jako dýcháme. Během historie bylo lidstvo fascinováno sny a probouzením nočními můrami. Jung, více než kterýkoli muž nebo žena před ním, pracoval na tom, aby pochopil, odkud sny přicházejí a jaký význam nebo smysl mají. Jeho úkol byl nezměrný – definovat a pochopit vědomou a podvědomou lidskou osobnost.
MEZI SVĚTY – DĚTSTVÍ
Carl Gustav Jung se narodil 26. července 1875 v severošvýcarském Kes swilu jako druhý syn protestantského faráře, doktora filozofie a znalce orientálních jazyků. Malý Carl vyrůstal ve velmi zvláštním prostředí velmi zvláštních osobností. V matčině i otcově linii předků se lz
e setkat s významnými vzdělanci – lékaři, právníky a duchovními. Dědeček Carl Gustav Jung (1794–1864) byl katolík, vystudoval v Heidelbergu medicínu, kde konvertoval k protestantismu a po politicky motivovaném věznění odešel v r. 1821 do Paříže. Zde se seznámil s Alexandrem von Humboldtem, po jehož doporučení přešel na univerzitu v Basileji, kde se později stal rektorem. Tradovala se o něm pověst, že byl nemanželský syn Goethův. Jeho vnuk po mnoha letech připouštěl, že mu tato legenda nebyla zcela proti mysli, protože mu tím osvětlovala pozadí své fascinace Goethovým Faustem. Matka Emilie pocházela ze starošvýcarské rodiny a její otec byl v Basileji čelným duchovním švýcarské reformované církve. O tomto dědečkovi se říkalo, že živě komunikoval s duchy blízkých zemřelých. Svou matku Jung prožíval jako bytost se dvěma osobnostmi: jedna byla vřele lidská, s tradičními názory, vázaná na tento svět, neškodná, druhá byla zvláštní, jakoby mimo přítomný svět, nepředvídatelná, hrozivá osobnost, hovořící sama se sebou a říkající věci, které se syna hluboce vnitřně dotýkaly. Malý Carl vyrůstal v tomto světě dvojího bytí, dvojího myšlení. Na jed-né straně empiricky uvažující příbuzní, na straně druhé duchovně založení rodiče. Odmalička spolu s otcem silně emotivně prožíval všechny jeho pochybnosti spojené s vírou. Byl velmi senzitivním dítětem a často se oddával osobní imaginaci, při níž se pokoušel navázat kontakt s Bohem. Už v průběhu dětství v sobě pozoroval, podobně jako u své matky, dvě roviny prožívání, dvě osobnosti. Vzhledem k okolní konzervativní společnosti si tento soukromý vnitřní zmatek nesl jako nejtajnější tajemství, což jej velmi brzy oddělovalo od vrstevníků. Symbolické aspekty těchto zážitků a především jejich původ pochopil teprve mnohem později jako zralý muž a sdělit je dokázal až ve stáří.
C. G. JUNG
Švýcarský lékař, psycholog a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie a nositel mnoha doktorátů. Žák a kolega Sigmunda Freuda. Propracoval koncepci kolektivního nevědomí a archetypů, psychologickou typologii a teorii snu. Do moderní vědecké přírodovědy jako první zavedl psychologickou interpretaci alchymie, náboženských zkušeností, mytologie, létajících talířů, psychologii umění, existenci duše a kolektivního nevědomí.
TĚLOCVIK JAKO OMEZOVÁNÍ OSOBNÍ SVOBODY
Rodiče předpokládali, že vzhledem k velkému množství duchovních hodnostářů mezi příbuzenstvem, půjde i Carl v otcových šlépějích, nicméně byli na svou dobu natolik rozumní, že syna k tomuto oboru nijak zvlášť netlačili. V roce 1881 začal jako běžné dítě se školní docházkou. Vyučování Carla nudilo a jeho vztah ke škole se nezměnil ani po přechodu na gymnázium. Odpor měl hlavně vůči tělocviku, který prožíval jako omezování osobní svobody. V hodinách kreslení vyloženě trpěl, neboť jej kantoři nutili do tzv. klasické kresby a znemožňovali jeho výtvarnou krea tivitu. Nesnášel i matematiku, byť ji považoval za prazáklad racionálních i imaginativních věd. Ačkoli Junga už od raného dětství velmi zajímala mytologie, nudila ho i příliš dogmatická výuka náboženství. Po několika konfliktech se spolužáky se u něho objevily záchvaty neurózy. To bylo pro mladého Junga vlastně vysvobození a únik z reality. Na nějaký čas přestal chodit do školy, vzdělával se doma v otcově knihovně a nakonec přeci jen v roce 1895 odmaturoval. Otcova knihovna byla pramenem Jungovy cesty. Poté, co v rané dospělosti objevil filozofii a literaturu, rozhodl se vymanit z rodinné tradice. Před odchodem na Basilejskou univerzitu měl ale dilema mezi studiem archeologie a antropologie nebo vědou. Dovolil tedy rozhodnout svému přesvědčení v moudrost snů: „V prvním snu jsem byl v temném lese, který se táhl podél Rýna. Přišel jsem na menší kopec pohřebiště a začal kopat. Po chvíli jsem ke svému překvapení narazil na kosti prehistorických zvířat. To mě ohromně zajímalo a v tu chvíli jsem věděl, že musím poznat přírodu, svět, ve kterém žijeme a věci kolem nás. Pak přišel druhý sen. Zase jsem byl v lese. Byl protkán stružkami vody a na nejtemnějším místě jsem spatřil kulatou tůň obklopenou hustým podrostem. Napůl ve vodě tu ležela ta nejpodivuhodnější a nejnádhernější bytost. Oblé zvíře chvějící se v opalizujícím světle, skládající se z bezpočtu buněk nebo orgánů ve tvaru chapadel. Vzbudilo to ve mně silnou touhu po vědění. Tyto dva sny mě přesvědčily, zbavily pochyb a rozhodl jsem se pro studium vědy.“ Volba padla na studium medicíny a už v roce 1900, dva roky před získáním doktorátu, se stal lékařem na klinice v Burghölzi.
MATERIALISMUS, OKULTISMUS A PSYCHIATRIE – POSTAVIT SE DUŠI
Jung se za studií intenzivně pohyboval v široce kulturních kruzích, mezi filozofy, vědci, hudebníky, divadelníky či malíři. A to nikoli kvůli zábavě, ale kvůli zkoumání rozdílných vnitřních světů umělců a ryzích vědců. Jeho výzkumná práce zahrnovala širokou škálu – alchymii, symbolismus, pohádky, mytologii a vědu. Zároveň přečetl stovky knih, zejména Kanta, von Hartmanna a Nietzscheho. Už od roku 1895 s výzkumnými záměry navštěvoval spiritistická sezení, kterých se jako médium účastnila jeho sestřenice. Výsledky svého výzkumu 
parapsychologických jevů pak shrnul ve své disertační práci a v roce 1902 získal na Curyšské univerzitě doktorát. K překvapení svých pedagogů se rozhodl pro praxi psychiatra. Jung po léta s hlubokou účastí pozoroval otcův zoufalý zápas o víru, jak otec doslova před jeho očima ztroskotal na problému své víry, a to mu definitivně ukázalo, že náboženství je nevyhnutelnou skutečností lidské duše. Sám byl praktický vědec a lékař, který považoval duchovno a duši za skutečnost vnitřní zkušenosti. V 19. století se vědci dokonce pokoušeli definovat psychologii bez duše. Jung byl dostatečně odvážný na to, aby se duši postavil, protože lidská duše je něco velice děsivého. Ať chceme nebo ne, v nás všech je náboženská stránka. Jedno z prvních Jungových odvážných prohlášení bylo, že se nelze zabývat lidskou psyché, aniž bychom se zabývali náboženstvím. Pro něho byla náboženská realita skutečností, protože měla vliv, vynášela na světlo události našeho psychického života. Nepřemýšlel o náboženských objektech jako o bytostech, ale o jejich skutečném a živém významu uvnitř duše, takže setkání s Bohem je setkáním s naším podvědomím. Jeho přístup k existenci duše byl novátorský a unikátní. Existence duše byla základem veškeré Jungovy práce, což přineslo do každodenního života nová slova. Byl to Jung, kdo poprvé použil termíny introvert a extrovert a slovo persona pro masku, za kterou se skrývá skutečný člověk. S Freudem násupozornil na naše komplexy a díky němu si uvědomujeme podvědomé dimenze pod našimi konkrétními zkušenostmi. Takto definoval podvědomí: „Všechno, co vím, ale o čem v tuto chvíli nepřemýšlím, všechno, čeho jsem si byl jednou vědom, ale nyní jsem to zapomněl, všechno, co jsem vnímal svými smysly, ale nezaznamenal svým vědomím, všechno, co nedobrovolně a bez věnování pozornosti cítím, myslím si, pamatuji si, chci a dělám, všechny budoucí věci, které ve mně nabývají tvar a jednou vejdou do vědomí – to vše obsahuje podvědomí.“
MASKA
Psychologická pravda se odhaluje také ve snech a v rituálech, jako je každoroční Fastnacht, kdy ustupuje švýcarský pořádek nepořádku pikol, píšťal a bubnů, zmatku barev a živého karnevalu pravdy. Pro rezervované občany je Fastnacht povolením vyvádět. Jung tento karneval poznal jako student medicíny v Basileji a později brával své žáky, aby se stali očitými svědky výbuchu tohoto národního podvědomí, odhalujícího skutečnou identitu Švýcarů. Pochodující kapely hrají drsnou dechovou kakofonii, jež se úmyslně hraje falešně. Účastníci patří k různým skupinám, které se každoročně domlouvají o svých maskách, lucernách a ohromných hlavách, které provázejí kapely ulicemi. Tyto skupiny se skládají z přátel nebo profesních skupin jako číšníků nebo vědců. Místní politici, ekologové nebo všelijaké kulturní události, to vše je během karnevalu zesměšňováno. Pro Junga byl Fastnacht přitažlivý jakožto svobodné vyjádření švýcarského podvědomí. V Basileji se tucty dílen každoročně věnují výrobě a malování masek. Jung udělal psychologické pozorování, že v každodenním životě, v každé kultuře, nosí lidé jakousi masku, kterou nazval „naší personou“. „Tato persona je částečně výsledkem požadavků společnosti. Na druhou stranu je to kompromis mezi tím, čím by člověk rád byl nebo jak by chtěl vypadat. To ale není skutečná personalita, i přes skutečnost, že vás lidé budou ujišťovat, že je skutečná a upřímná. Není. Vystupování persony je zcela v pořádku, pokud víte, že nejste identičtí s tím, jak se jevíte ostatním.“ Rituály jako Fastnacht umožňují, aby se vynořila podvědomá pravda individuální personality. Při Fastnachtu má každý masku. Ve své masce může své přátele nebo kolegy napadnout tím, že jim řekne pravdu, kterou po zbytek roku potlačuje. Je to opak masky, kterou normálně nosíme, abychom zaujali své místo ve světě. „Nosíme masky celou dobu. Musíme se dostat za masku, musíme vědět, že máme masku. Persona bývá na druhou stranu něco nezbytného, protože my nemůžeme projevit naši skutečnou osobnost před každým, musíme být opatrní.“ Když se v únorovém chladu blíží čtvrtá hodina ranní, všechna pouliční světla jsou zhasnuta. Pak zvony katedrály odbijí čtvrtou, rozsvítí se lucerny, kapely začnou pochodovat a hrát na své píšťaly a bubny. Když se zvuky kapel navzájem střetávají, tradiční pohanská muzika vytlačuje chlad a za svitu luceren tančí svůj šílený tanec. To je „morgenstreich“, který zakončuje tři dny Fastnachtu. „Byl jsem probuzen morgenstreichem a šel jsem k oknu. V dálce jsem viděl most přes Rýn a na něm se dokola pohybovala světla z jedné strany na druhou a naopak. Bylo to velice strašidelné. Jakoby elfové vycházeli z podzemí. A všude bubny a píšťaly a světla.“ V ranních hodinách jsou ulice plné zvuků a výjevů jako ve snu. Jak se rozednívá, masky a kostýmy jsou zřetelněji vidět. Karneval se prolíná ulicemi jako nějaké setkání pohádkových postaviček. S úsvitem tento sen bledne. Masky jsou odloženy nebo nahrazeny běžnějšími maskami persony a umožní každodennímu životu, aby ráno vypadal, jakoby se nic nestalo.
MORRISON, CAVE, LYNCH, TRIER A MY
„Kdyby se duševní život skládal jen z pouhých skutečností, mohli bychom se spokojit s pouhou empirií. Duševní život moderního člověka má zcela problematický ráz, ba není bez problematičnosti vůbec myslitelný. Naše duševní procesy jsou z velké části úvahy, pochybnosti, experimenty. Za existenci těchto problémů vděčíme růstu vědomí; tato problematičnost je danajským darem kultury. Odchýlení od instinktu a postavení do protikladu vůči instinktu vytváří vědomí. Instinkt je příroda a chce přírodu. Vědomí může naproti tomu chtít jen kulturu nebo její negaci. Pokud jsme ještě přírodou, jsme nevědomí a žijeme v jistotě bezproblémového instinktu. Všechno v nás, co je ještě přírodou, se problému hrozí, neboť jméno problému je pochyba. A kdekoli panuje pochyba, tam je nejistota a možnost různých cest. Kde se však zdá, že jsou možné různé cesty, tam jsme se odchýlili od spolehlivého vedení instinktu a vydali se strachu.“ (C. G. Jung, Duše moderního člověka) Jung byl prvním člověkem v Evropě, který využíval tance a umění k terapii pacientů. Poznal, že je třeba, abychom se vyjádřili a umělecká díla nebo malé talismany, které vyrobíme, jsou prostředkem k našemu duchovnímu růstu. Považoval podvědomí za tvořivé a nezávislé. Do té doby byl Jung žákem a Freud mistrem, jenž si myslel, že podvědomí pouze obsahuje to, co vědomá mysl potlačuje. V tomto okamžiku žák předčil svého mistra. Když Jim Morrison za studií filmové vědy natočil svůj jediný a zapomenutý film s názvem HWY: An American Pastoral (1969), komentoval toto své raritní dílo odsekávaným frackoidním komentářem: „Jděte všichni do hajzlu, když nepoznáte báseň! Když jste nepoznali Junga!“ Zpěvák, básník a v té době student College of Fine Arts v L.A. chtěl pouze natočit sám sebe, své běsy, trýzně, noční můry, sny a zlé vzpomínky z dětství. Obrazově halucinogenní film začíná 8minutovým záběrem zarostlého Morrisona, koupajícího se pod vodopádem v horách. Pak sledujeme jeho cestu na dálnici, kde dlouho nikdo nestaví. Jediným vodítkem je text balady, zpívané smutným hlasem Georgie Ferrarové, v němž osamělý stopař nastiňuje svou duši: „Kam jedu? Sjíždím z hor. Jedu celý den. V horku, jen v košili jako poutník, bos. Mám jen svoje blues. Dál přes hory musím pokračovat. Šestnáct hodin v kuse ruce na volantu. Nahoru a dolů. Šplhám se po úbočích. Jedu a jedu a jedu. Chci být jako ten pták na nebi. Jen kroužit nad vším jako ten podivný svobodný černý pták.“ Film bez děje končí 6minutovým bloumáním po L.A. mezi hlukem aut, barů a policejních sirén. Morrison prý chtěl pouze natočit své vzpomínky, kdy v dětství viděl řidiče, jak najel do rodiny Indiánů na chodníku, a všichni zemřeli, a také jej bolel případ z černé kroniky o stopařovi, jenž zabil svého dobrodince řidiče. V HWY je krátký záběr přejetého kojota, který má ztělesňovat zabité Indiány a do bezcílně stopujícího Jima prý vstoupil duch mrtvého Indiána. Ano, nemá to děj, není to o rebelství, je to „jen“ báseň o duši. Nick Cave psal svou „zmatenou“ knihu (z pohledu nemluvněte) A uzřela oslice anděla (1989) přímo pod vlivem C. G. Junga. Vypsal se ze svých běsů, z drog, objevil Boha a tím i sám sebe. Následovaly jeho nejlepší desky… David Lynch mi v (jediné) ryze vážné části rozhovoru vyprávěl, že jeho filmy jsou pouhé sny a pokus o jungovské rozšifrování těchto snů, což byl např. celý seriál Twin Peaks a prý se mu to téměř podařilo v Lost Highway. Průlom měl být jeho 30 let vysněný projekt Ronnie Rocket – „vize budoucího světa s atmosférou 50. let“ a zároveň „film o elektřině“. „Film, jak by jej natočil C. G. Jung, kdyby byl filmařem.“ Zatím si pod tím žádný producent nedokázal vůbec nic představit… Excentrický mistr filmové imaginace Lars von Trier na otázku, zda se ve svých filmech vyrovnává s vlastními traumaty, jako to praktikoval Jung, odpověděl ironicky v intencích sobě vlastních: „Jung? Kdo to je?“
EPILOG, VĚDOMÍ VLASTNÍ SMRTI
Celý život zkoumal sny a legendy. Studoval jiné země, jiné kultury a jiné věky. Byl to poutník, vědec, učenec a vizionář. Jeho sny změnily naše myšlenky. Na sklonku života měl odvahu veřejně sdělit, že sám běžně vede živé hovory s mrtvým otcem. „Je ve vážném zájmu stárnoucího člověka, aby přijal možnost smrti.“ Po celý život si stavěl své osobní místo – věž u jezera v Bollingenu. Tam zachycoval své představy a mytologické symboly. Maloval a tesal nejdůležitější charaktery a výjevy ze svého vnitřního života. Dva měsíce před svou smrtí měl sen: „Z neznámého místa jsem šel ke své věži. Byla celá ze zlata. Držel jsem klíč a nějaký hlas mi říkal, že věž je teď dostavěná a já se mohu nastěhovat. Uvědomil jsem si nápadnou osamělost a absolutní ticho toho místa.“ Když Carl Gustav Jung zemřel, nad rodinným hrobem v Küsnachtu vesnický pastor prohlásil, že dal člověku odvahu mít znovu duši.