Postila

V roce 1888 otevřel renomovaný kuchař Panhans v rakouském Semmeringu stejnojmenný hotel. Pestré plakáty zvaly k letním i zimním lázeňským pobytům. Pozvání přijímali mnozí věhlasní umělci, Arthur Schnitzler zde napsal divadelní hru Das weite Land. Znalce nepřekvapilo, že brilantní tragikomedie se odehrává právě tam, kde byla napsána.
Post illa verba dodávám, že nedávno jsem zde hostoval i já. Mne i Zuzanu, své rodiče, tam pozval náš velkorysý synátor. Zuzana marně hledala krb, u něhož jedna postava Schnitzlerova kusu v závěru děje říká druhé: „Milý Hofreitře, duše je širá krajina“, a tím vlastně vysvětluje smysl názvu.
Někteří čeští překladatelé bohužel prozrazují pointu hned v názvu. Místo slušnějšími překladateli užívaného titulu Daleká země připravují diváka o moment závěrečného překvapení vše vysvětlujícím názvem Duše – krajina širá. Jinak ovšem platí, že duše je vskutku taková. Nefungující dvojice nejsou jen u Schnitzlera. Však to známe. Trpělivost jednoho by mohl zneužívat i sám Catilina. Druhému zas trpělivost coby náročná forma snášenlivosti dojde po minutě soužití. Vzpomínám, že jsem se na Semmeringu ocitl již před drahnými lety. Nikoli jako hotelový host, nýbrž v roli dočasného „pacienta“ proslulého plastického chirurga, obklopeného houfem ošklivých i krásných žen. Ty ošklivé chtěly být mermomocí krásné, ty krásné ještě krásnější. Já jsem pochopitelně nechtěl, aby mne zázračný doktor, původním povoláním pneumolog, zkrášlil, ale aby mi předepsal lék posilující plíce, jejichž nezávadný chod jsem nemohl nemít za předpoklad úspěšné existence. Poskytovatelé rakouského asylu mně, gramotné, avšak nemovité osobě, totiž vysvětlili, že sociálně stratifikačním kritériem je zde prosperita a cílem úspěch, potažmo prospěch.
Když jsme se po předání receptu v recepci nejslavnějšího alpského hotelu procházeli jako nějací peripatetici po přilehlém hřebenu s „horským sloupovím“ po obou stranách, uchvácen panoramatickým obzorem jsem pronesl: „Jako naše duše.“ Rozhovor vskutku probíhal jak u Schnitzlera. Nejenomže jsem v nejlepším nepřestal, ale nechal mistra salonů krásy ještě hlouběji nahlédnout do „krajiny širé“ přinuceně cynického exulanta. „Víte, co tu širou krajinu činí méně širou, pane doktore? “ Nevěděl. „No přece, že nám lidi závidí úspěch.“

Přidat komentář