Postila

Slavný Südbahnhotel v rakouském Semmeringu navštěvoval kromě jiných umělců i Franz Werfel. Přebýval, někdy nedobrovolně, v blízkém Breitensteinu. Původně tam zakoupil pozemek Karl Moll, otec Werfelovy ženy Almy. Vilu si zde manželé Werfelovi museli nechat postavit sami. Traduje se, že Alma Mahler-Werfel nepustila svého chotě domů do Vídně tak dlouho, dokud nedopsal román. Dobře věděla, že próza, zejména ta Werfelova, je výnosnější než sebelepší verše. Post illa verba dodávám, že když zmíněná Alma opustila Oskara Kokoschku, čestného hosta sousedního hotelu Panhans, zanechal si zhrzený malíř zhotovit loutku, která jako by z oka vypadla Almě, aby si s ní mohl dělat, co chce. Mnozí jsou přesvědčeni, že Alma si po rozchodu s Gropiem udělala také loutku, se kterou si mohla dělat, co chtěla, a sice loutku z živého Franze Werfela.
Oblíbený Werfelův Südbahnhotel je dnes mimo provoz. Tyto řádky píšu v ještě slavnějším semmeringském hotelu Panhans, kde jsem s rodinou ubytován a aby se mi lépe psalo, zamčen. Co se však nestalo. Dnes, v den odjezdu, jsem v lese nad hotelem, na cestě, po níž ve svých pracovních pauzách chodíval Arthur Schnitzler blahé paměti, objevil vydařený exemplář jednoho ze svých tvůrčích ideálů: obsypané louže.
Před půlstoletím jsem na pražské Kampě přišel na to, jak výtvarně zacházet s loužemi. Počkat, až naprší a uschne. Po dešti zůstanou louže. Umělec obsype obvody louží rozdrcenou křídou v první barvě duhového spektra, později obsype obvody zčásti vyschlých louží druhou barvou atd., až dojde na poslední duhovou barvu, kterou obsype poslední obvody téměř vyschlých louží. Vznikne duhové zátiší.
Sed hic et nunc. Že by porušený copyright? Opovážlivý plagiát? Vytvořila se věčná, vlastně detektivní otázka. Whodunnit? Kdo to udělal? Pátravě jsem se rozhlédl. Všude kolem Vergissmeinnicht, česky pomněnky. Mistrovsky vyvedeny v bleděmodré, jediném odstínu, o němž lze říci, že není ani zbla agresivní. Slabikářově mě napadá: pomněnky, domněnky. Domněnky týkající se obsypání kontur vysychajících louží. Přece se neobkreslily samy. Kdo to byl? Ta nejhezčí domněnka zní: byl to pyl. Mouřenín dopisuje tyto řádky, mouřenín může jít. Nejde sice o román, nanejvýš o román minutový (trvalý host hotelu Panhans Peter Altenberg se otáčí v hrobě), Zuzana mi ale přesto dovoluje vrátit se do Vídně.

Přidat komentář