Postila

„Česko je prý o nevhodném zacházení s jazykem. Já to neřeším.“ Tak pravil jeden z národní masy uživatelů názvu Česko. Post illa verba dodávám, že není co dodat. Snad jen jedno. Našinec se může dopouštět jazykových zvláštností, ale jen ad hoc. Excesy by neměly být sugestivní natolik, aby je obyvatelstvo neuvědoměle mělo za jazykovou normu – a tím pádem je začalo houfně papouškovat.
Zvláštním příkladem tvůrce jazykového folkloru je Karel Poláček. Nikoli náhodou maturoval na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze, kde v té době vyučoval profesor Guth- Jarkovský. V Poláčkových Mužích v ofsajdu pronáší Načeradec svou slavnou větu: „Ten mi může být ukradenej“. Údajně originální výrok, který obohatil českou lidovou frazeologii. Podle některých však jde o doslovný překlad z němčiny („Der kann mir gestohlen werden“) nebo spíš o volné převedení z rakouské němčiny („Der kann mir gestohlen bleiben“). Na rozdíl od masově používaných ubohostí typu „Jsem rád za…“ je Poláčkova mluva češtinářsky velezdatná. Proto nám taky Poláček v žádném případě nemůže být ukradenej.
Dalším paskvilem, za který by se mělo chodit sedět, je funktor „Je to o tom, že…“. Jde o doslovný překlad z angličtiny („It is about…“), která tuhle krkolomnou piruetu na rozdíl od češtiny ještě snese. Musím hrdě konstatovat, že jsem za svých londýnských pobytů zmíněný obrat přes jeho ostrovní legitimitu nikdy nepoužil – ani v pubu, ani ve své dizertační práci. Přitom jsem netušil, že přijde doba, kdy doslovný překlad tohoto úsloví bude používat většina českého obyvatelstva včetně výtečníků, kteří anglicky znají akorát, jak se řekne fotbal.
Dorozumívací řečí se stalo novodobé české ptydepe. Kdybych byl slovesný buran, řekl bych ve zprzněné řeči těch druhých (lingua Bohemica rustica): „Já to neřeším.“ Takto ale zmíněné i jiné atentáty na můj rodný jazyk sisyfovsky nahrazuji méně zhovadilou češtinou – a vůbec nečekám, že by si toho někdo povšiml. Kdo nám nemůže být ukradenej, víme. Kdo může, víme též.

Přidat komentář