Postila

Faust přijde s pudlíkem do studovny a psisko se mění v bestii, v oku ohnivá kola. Zachyceno za kamny se nadýmá jak slon – a rozplyne se v mlze. Když mlha opadne, vyleze místo pudla Mefistofeles. Nato dí Faust: Das war also des Pudels Kern.“ (J. W. Goethe, Faust)
Post illa verba dodávám, že když Goethemu kdysi nabídli meruňku, vložil ji překvapivě celou do úst. Poté se stalo nevyhnutelné: kníže básníků kousl do pecky, tedy jádra meruňky. Protože si nemohl vzpomenout na název nezvyklé peckovice a u nohou se mu zrovna motal věrný pudl, pronesl onu proslavenou větu: „Tak to bylo jádlo pudla.“
Záměrně uvádím český překlad. Originál nelze ve slušné německé společnosti použít. U nás to pořád ještě jde. Jádro pudla vězí v tom, že němečtí vzdělanci to začali říkat všichni a pořád. U nás se to zatím moc neříká. Okamžik bontonového zákazu tohoto úsloví je v nedohlednu. Pokud někomu nedochází, oč jde, zde je definice: jádro pudla spočívá v tom, že jde o jádro pudla, tedy o to, v čem to vězí.
Goethe to se svým pudlem neměl lehké. Místo, aby pejsek poslouchal „svého pána hlas“, začal se oddávat bujným rytmům Beethovenovy Sedmé symfonie. Byl to důsledek osudného setkání Goetha s Beethovenem v Teplicích roku 1812. Do sebe zavěšeni se oba géniové procházeli německým parkem, když se proti nim objevila císařská rodina. Loajální Goethe se přes Beethovenův odpor vyprostil z jeho paže a ustoupil stranou se smeknutým kloboukem. Beethoven vyrazil rovnou proti potentátům a hrdě prošel jejich středem. Vládnoucí rodina jej vlídně zdravila. Když prošel, zastavil se, a čekal na Goetha, jenž se nepřestával uctivě uklánět.
Uražený Goethe Beethovenovi jeho gesto nikdy neodpustil. Tajný dvorní rada důsledně ignoroval i jeho nezkrotnou hudbu, zejména Sedmou symfonii A dur, složenou ironií osudu rovněž v Teplicích. Říkali jí Opilecká. Padlo dokonce tvrzení, že v A dur se střízlivá melodie složit nedá. Příznivci Beethovena zase uváděli, že symfonie se skládá nejméně čtvrt roku – a tak dlouho přece nemůže být nikdo opilý. Leda svým géniem.
Sami posuďte, jak je tomu se Sedmou, touto orgií svobodné tvůrčí síly, o jejímž finále prohlásil Richard Wagner, že zpodobňuje dionýsovskou slavnost. Kdo by nechtěl pochopit, kde je zakopán pes.

Přidat komentář