Postila

Když britský dramatik G. B. Shaw potřeboval vyměnit pásku v psacím stroji, zavolal ze svého venkovského sídla do Londýna, odkud se promptně dostavil opravář, s pokerovým výrazem vyměnil pásku a vložil do stroje čistý papír. Potěšený Shaw přes novou pásku vyťukal: „Věta na druhé straně tohoto papíru je pravdivá.“ Na tu druhou stranu pak napsal: „Věta na druhé straně tohoto papíru není pravdivá.“ Vzniklý paradox podal technikovi a optal se: „Víte, dobrý muži, v čem to vězí?“ Tázaný se zatvářil ještě pokerověji. „No přece v tom papíru,“ odpověděl si dramatik sám.

Cestou do Londýna se to opraváři rozleželo v hlavě: Za všechno může papír. Není divu, že litera scripta manet. To se to napsanému stává, když se papír, na němž je to napsané, nečervená.

(E.B.: Z milosti těla)

Post illa verba dodávám, že jsem vyloženě shawovský typ, a to nejen písemně. Když jsem byl ještě chlapeček, musely mi holčičky zavazovat tkaničky. Jako ilegální vodní skaut jsem se polepšil. Naučil jsem se vázat šest základních uzlů – od námořnického po ambulanční – v rekordním tempu. Oddíl Žraloků mě však vysílal k soutěžím, při nichž šlo o znalost Morseovy abecedy. Pro své družstvo jsem tak získával cenné body. Dnes si pamatuji jen „ta ta ta – tá tá tá – ta ta ta“.

V jednom televizním rozhovoru jsem si s pomocí formule SOS postěžoval, že mi odchází poslední páska v psacím stroji Consul. V digitalizovaném světě se už páska nedá sehnat. Brzy po té relaci mě vyhledal dobrodinec s novou páskou. V jednom obchodě ji přece jen měli, tu poslední z posledních. Jenže ouha. Vše, co jsem od té doby díky poslední pásce napsal, je teď některými považované za podvratné. Já ale nepodvracím demokracii, to činí fanatici. Já jsem podvracel totalitu. Činili to i nemnozí jiní. Ještě za Antonína Novotného, ale ne až v roce 1968, kdy si dovolovali – někdy až příliš – i totalitní zbabělci. Dovolovali si dovolené. Eduard Pergner si při jednom vystoupení v kavárně Luxor v 1. polovině 60. let dovolil nedovolené. „To je zvláštní,“ pravil. „Já něco řeknu a na šňůře vedoucí k mému mikrofonu se udělá smyčka.“ Kličky, háčky, veškerá zauzlení včetně těch skautských jsou košer. Jenom ne smyčka. Pergnerovi aplaudovali hlavně ti, kteří už ve smyčce vězeli a měli jí až po krk.

Papírový paradox aneb „Jak logicky závazně otáčet papír z aversu na revers a zpět“ mně předvedl Jiří Němec. Zřejmě to odkoukal od Shawa.

 

Přidat komentář