Postila

Miláno – a zejména cesta do něj – je za všechny prachy. Znalci evropských měn, i těch pokleslých, mi to potvrdí.

Post illa verba dodávám, že oběd, potažmo večeře, stojí za to, i když stojí „majlant“. Cena takové „ceny“ (vyslov čény) je značná. Nejdražší je ovšem v Miláně vystavená „cena“ Leonardova, správně by se měla jmenovat Poslední večeře, tedy „Ultima cena“ či nějak podobně. Přiznám se, že nevím, jak umístit ono „la“, o pořadí slov v názvu nemluvě. Zvláštní je, že ačkoli Italové v jádře nedělají nic jiného, než stolují, nemají pro stolování adekvátní označení. Říkají tomu mangiare, což samo o sobě znamená jíst.

Jenže když se stoluje, tak se i pije. Kdo chce „cenare“, dobře činí. Ve střední Evropě pro nás stolovat vždy znamenalo popíjet. V prohibiční Itálii se smí pít jen k jídlu. Umělci a žebráci mohou pít bez konzumu pokrmu, na nějž ostatně zhusta nemají peníze. Já si osobně myslím – žebrák zatím nejsem, ale umělec odjakživa ano –, že povinné jídlo dobrovolné a radostné pití ruší. Ostatně to neustále stvrzuji svým dílem, dílem, chci říci zčásti literárním a z druhé části výtvarným. V obou případech nepřipouštím šumy, ať už prohibiční, či ty jiné, Hospodine, jež z gró šumů vyční.

To vše platí i pro Miláno, byť jde o jediné italské město evropského ustrojení. České hotely ubytovaným obchodním cestujícím a montérům nabízely „míchaná vejce po milánsku“, prostě ta nešťastná vejce polili kečupem. To byl podfuk stejně jako „ruské vejce“. Rajčata sice jsou v Itálii kultovní zeleninou, na rozdíl od okurky, jež je příbuznou, avšak vyloženě podřadnou plodinou, vlastně zplodinou, musejí však být čerstvá a protlak z nich též. Čerstvý protlak už dávno z trhu vypudil nepřípustný kečup. Italové holt vědí, že marnost by brzy byla nad marnost.

Mému synu Eugenovi, sponzoru AC Milano, jeho milánští rozumějí. Své vzácné hosty, mezi něž jsem patřil i já coby otec mecenáše, vodí do osterie Le Pietre Cavate, o níž se mi ani nezdálo. Patron je k nezaplacení, stejně jako jeho patron, vlastně metapatron Massaro, slavný fotbalový veterán, a jako jsou k nezaplacení peníze, jak se praví v mém proslulém aforismu. Nejlepší je, když majitel lokálu přinese rundu „na dům“. Při naší návštěvě k tomu došlo hnedka několikrát. Prostě toho nebylo „wenig genug“, jak říkával Franz Kafka, ale „genug genug“. V Itálii jsme ale spolu se synem mluvili česky, aby si Italové nemysleli, že jsme Němci. Stejně jako kdysi Kafka s Brodem.

Přidat komentář