Postila

Času onoho, bylo to tuším za mého prvního londýnského pobytu, mnou samým zvaného „růžové období“, jsem jednou přerušil profesora Richarda Wollheima, když tvrdil, že ani filozof není neomylný, natož papež či jiní preláti, převážně samozvaní.

Post illa verba dodávám, že o neomylnosti Wollyho jsem se už v jedné Postile zmínil. „Filozof je neomylný,“ hřímal jsem tenkrát. „Když se zmýlí, přestává být filozofem.“ Světově proslulého estetika moje vsuvka, ostatně vypůjčená od kohosi jiného, zaujala natolik, že se jejímu rozboru za naprostého nezájmu ostatních posluchačů věnoval celou hodinu. To byly časy vepsané, či vpisované do věčnosti. Jenže „růžové období“ skončilo a mně nezbylo než čekat dobrých deset let na období modré. Ostatně jaké jiné. To období mělo leccos, nikoli vše, společného s modrými pondělky v Čechách, kdysi tak oblíbenými. Profesor Wollheim odešel do penze, aby se mohl věnovat své popírané neomylnosti, a já jsem od něj převzal estetiku, jejímž byl do poslední chvíle slovutným hlasatelem.

K čemu mi ta estetika vlastně byla? Inu, ke všemu. Rázem jsem zestetizoval vše kolem včetně „lásky k moudrosti“, jež začala mít fazónu, jako by byla vystřižena z Kantovy Kritiky soudnosti. „Krásné se líbí nutně“ mi zní v uších sugestivním echem dodnes. Estetická kritéria se mi trvale vztahují i na kategorický imperativ. Viz Kritiku praktického rozumu, odkud onen postulát pochází, jak někomu známo, jinému neznámo. Ostatně Kant si mohl ušetřit práci na už zmíněné Kritice soudnosti. Estetizaci etiky za něj později udělal Wollheim, z nějž s jeho tichým svolením do nynějška tyji.

Na blaženou estetizaci nezapomínám ani ve svých Postilách. Jak cestou zmínky, tak cílem úvahy. Jako důkaz honosně řečeného slouží již mnou uvedené exempláře uskutečněné v rámci a rytmu estetizující geometrie. Především jde o láhev vína. vrženou shůry do středu kruhové mezery vznikající v souladu s pravidly přirozené estetizace v davu zájemců o umění. Následovalo zvětšení konstruktivistického kruhu v souladu s pravidly estetizace umělé. Ostatně Jindřich Chalupecký nám vysvětlil, že umění není od „umět“, nýbrž od „umělý“.

Co ještě dodat? Alespoň jedno, to nejdůležitější: „Jednej vždy tak, aby maxima tvé vůle mohla kdykoli platit za princip všeobecné estetiky.“

Přidat komentář