Postila

Dosud mé Postily převážně hostily spíš témata vachrlatá. Je na čase, aspoň zdá se, místo oněch témat s bandou slovních šuhajů vniknout do jinotajů anatémat.

Post illa verba dodávám, že nevím, odkud budu za tyto řádky exkomunikován. Dobře víme, že anatéma je ta a nikoli to. Já ji však v rámci básnické licence mohu ohýbat, jako by byla neutrum. Ostatně anatéma je mým dnešním tématem. Sám sobě sděluji „anathema sit!“, čímž míním „budiž zaklet!“, a to nejen do konvolutu hříček. Můj nový román Leopoldiana není pouhý kalambúr. Významově různá slova zde občas podobně zní, nicméně to z ní, tedy z anatémy, ještě ono nečiní. To ono z ní činí oživlé faktory – faktoři jiní. Vystupují zde totiž zesnulé i živé postavy. Třeba Jindřich Chalupecký. Ten je nejen maně, v mém románě, anatémou, a to ne mou. Sám se zanatematizoval ze sdružení stihlých unifikčních matem. Viz románovou pasáž:

„Na jedno z ‚chlebových‘ líčení se básník Leopold dostavil nepatrně opožděně. Na chodbě ho čekal shluk příznivců. Zdena Salivarová, Bohumil Hrabal, Ivan Vyskočil a další. Nejprve se k Leopoldovi přiřítil jeho obhájce dr. Kantůrek. Zrovna se vrátil z lehkoatletického utkání USA – Sovětský svaz, při němž působil jako hlavní rozhodčí. Teď se ale rozhodovalo něco důležitějšího.

‚Kde vězíte, člověče?‘ volal už zdálky. ‚Přišla sem i mexická kulturní delegace.‘ A věru, zde šlo o světovou kulturu. Vzápětí se ke Kantůrkovi přiřítil stejně rozzlobený Chalupecký. ‚Co jste to tady napsal? Happening vůbec není společenská hra, to jsou šachy. Happening, a zejména tento, to je umění.‘ Tak pravil Chalupecký a ukázal Kantůrkovi soudní lejstro. Na to by nedokázal reagovat ani Platon v sokratovském dialogu. Kantůrkovi nezbylo nic jiného, než popsat údajnou výtržnost jako umění. Naštěstí ho brzy soud následoval.“

O pár stránek dále: „Chalupecký ukazuje proslulému kunsthistorikovi Leopoldovo umění a důsledně ignoruje fotku ze Zátiší s půllitry, na níž je zobrazen pes dřepící u jednoho z půllitrů. Když se Leo pokusí fotku přisunout k vzácnému hostu, Chalupecký ji vrátí do krabice, aby si jí host probůh nevšiml. Kunsthistorik spokojeně odchází s pozdravem ‚Carry on, Leopold.‘ ‚Proboha, proč jste mu neukázal tu fotku se psem?‘ obrací se Leo vyčítavě na Henryho. ‚To proto, že to byla náhoda,‘ odtuší Henry. Otec nahodilosti Leibnitz se obrací v hrobě a Leopold udělá totéž, až v něm bude.“

Přidat komentář