Postila

Odumírá mi okolí, od vnějšího kruhu po ten nejvnitřnější, abych použil výrazivo Maxe Broda. 7. 11. 2022 umřel undergroundový jogín Timpo, zvaný Štefan Hiroš, vlastně je to jmenně obráceně. O den později zesnul filozof Petr Rezek.

Post illa verba dodávám, že v mém věku nemůže našinec nemít žáky. Timpo byl můj žák. Oslovoval mne „učiteli“. Chronologicky se to jeví, jako by i Petr byl mým žákem. Nebo snad jde o kauzalitu? Nevím. Vím jen, že po dni následuje noc, aniž by byl den té noci účinnou příčinou. Leč pěkně popořádku. Jednoho krásného vídeňského dne, takových je v bývalé metropoli monarchie nemnoho, napadlo Timpa, že bychom si měli zajet za Sváťou Karáskem. Ergo jsme se sebrali a šli na stop. Jako bychom nevěděli, že stopařky jsou znásilňovány a stopaři ignorováni. Sváťa kázal a bydlel, co by kamenem dohodil z Curychu. Dovezl nás k němu stárnoucí hippie. Spolu se svou stejně orientovanou družkou kouřili mařenu a nepřestali ji kouřit ani při hraniční kontrole.

Sváťa byl skvělý kazatel a ještě lepší hostitel, nicméně třetí den jsme s vroucími díky sbalili své saky paky. Na stopu jsme chytli jiného hippie, ten nás dovezl před vjezd do voralbergského tunelu a s přáním veškerého možného štěstí se vrátil tam, kde nás nabral. Jenže na místě vysazení nás nikdo nebral. Přiblížila se noc, právě ta, jež není účinkem předcházejícího dne. Kolem vjezdu do tunelu se tyčily sněhové závěje. Zapadli jsme do jedné z nich, abychom se ve sněhu ohřáli. V tunelu totiž přezimovat nešlo. Když jsme pomalu začínali exitovat, Timpo svým indiánským uchem uslyšel houkání nedaleko jedoucí lokálky. Z posledních sil jsme doklopýtali přes zasněžené pole k romantickému nádražíčku. Nevím, jak jsme dojeli do Mnichova, každopádně jsme se tam zotavovali u Karla Kryla, jemuž jsem celou dobu chválil Antonína Panenku. Kdykoli mě později uviděl, nepřestal mi vyčítat, že je zatroleně přepanenkováno.

To je ale jiná historie. Ostatně, mým žákem Karel Kryl spíš nebyl, než byl. Otázkou je, jak to bylo s Petrem Rezkem. Oba jsme věděli, já dříve, on později, že „Sud kulatý/rys tu pije/tu je kára/ten to ryje.“ On to ovšem nevěděl ode mně, suflérkou obou byla Božena Němcová. Můj Honza, vlastně já, se latinsky naučil v bolševickém kriminále v r. 1973. Petrův Honza, vlastně on, se latiny zmocnil v r. 1977, kdy napsal pro děti Jak se Honza učil latinsky. Má verze Honzovy latiny z r. 1973 zní: „Vas rotundum/lynx hic potat/hic est carrus/palam motat.“

 

Přidat komentář