Postila

Jan Kollár ve svém posledním a nejrozsáhlejším díle Staroitalija Slavjanská dokazuje, že latina je původně jedno ze staroslovanských nářečí. Post lila verba dodávám, že s původy a vývoji jazyků je to všelijaké, leckdy až zarážející. Jak je tomu s latinou, víceméně víme. A proto nemusíme být zrovna ctitelé pozdního Kollára. Latina jako staroslovanské nářečí? Vsadil bych se, že to bylo naopak.
Jakkoli mě fascinuje, že podle zmíněného učence a básníká slovenští oráči, když se míjeli na poli, promlouvali spolu latinsky ještě více mě přitahuje fenomén zdvořilostního onakání, a to nejen ve Staroitaliji Slavjanské, nejen za slovanským pluhem, ale hlavně v „Novoitaliji“, potažmo v novodobých českých zemích. V noblesní italštině se onakalo nejen urozeným paním, ale i urozeným pánům. Skutečně kultivovaní Italové tak mluví dodnes. Pro zdvořilostní formu je užíván tvar lei (ona), ať jde o ženu nebo o muže. Vyložený jazykový matriarchát.
Ostatně čeští signorové tvrdošíjně říkají „tak říkajíc“, což je přechodník ženského rodu jak vyšitý, eo ipso si vlastně sami onakají. Vzdělanci i nevzdělanci tu frázi používají tak říkajíc jako jeden muž. Osobně si myslím, že ušlechtilá zdvořilost je ve vskutku kulturních jazycích tautologie. Překvapivě pro nezasvěcené se onakalo i v noblesní češtině (viz „Anna, šla otevřít“ v Olbrachtově Anně Proletářce), ale jen na ženských adresách. Čtenář jistě rozumí. Olbracht, jemuž onakání přecházelo v annakání, by se zeptal: „Rozuměla tomu i ona, Anna?“
Sluší se ještě dodat, že neodbytně věrné tichomořské krasavice dovedou i onakat. Nejraději básníkovi. Potvrzuje to závěr mé básně s poněkud gauguinovským názvem On je můj básník:
Múza žena
mne se týká
Vyložená
Amazonka
Já jí tykám
zato ona
prima donna
mně onká

Přidat komentář