Richard van Dülmen

Nespornou výhodou etnologie bylo, že se zabývala malými společnostmi: většina komunit, které dávní etnologové navštívili a studovali, čítala obvykle několik desítek jedinců. A tak se zájem těchto badatelů neomezoval pouze na chování celých společenstev, ale soustředil se také na sledování jednotlivců. Najednou se tak v sociální vědě zjevil jedinec. Etnologové pak zkoumali jeho jednání, postoje, pocity, způsob myšlení a pokoušeli se ho pochopit v jeho jiném vnímání světa, tolik odlišném od našeho. Ale původně této vědě nešlo jen o vyjádření onoho pocitu jinakosti, jak se dnes převážně interpretuje, ale o posouzení jisté časové vzdálenosti, jež naší civilizaci odděluje od světa sběračů a lovců, či původních zemědělců a pastevců. Jak to trefně vyjádřil Lévi-Strauss: tito lidé, s nimiž se etnolog setkává, nepůsobí ani tak exoticky jako staře, jako by byli z nějaké dávné doby, kterou si už nedovedeme ani představit. A právě tento pocit časové vzdálenosti sbližuje etnologii a historii. Rozdíl mezi nimi není ani tak v tom, že etnologie pracuje s našimi živoucími současníky, jež však žijí ještě někde v hlouby věků, ale v tom, že historie měla vždy snahu popisovat spíše události, které se ve zkoumané době udály, než chování jednotlivců, jež byli subjekty oněch událostí. Až někdy před třiceti lety si historici podobnost obou věd uvědomili a vnesli do svého oboru některé prvky etnologického zkoumání.
A tak vznikla disciplina, jež se nazývá historická antropologie, která má za cíl studovat z archivních pramenů mentalitu a každodenní život našich časově vzdálených předků, jejich kulturu, životní styl, jejich zkušenosti a tradice, z nichž ve svém světě vycházeli. Z povahy historie jako vědy však vysvítá, že interpretace chování jedince v rámci jeho dobového způsobu vnímání je především závislá na písemných pramenech, neboť pouze ony takové studium vůbec umožňují. Právě z tohoto důvodu se hlavní pozornost historiků – antropologů zaměřila hlavně na evropský raný novověk (15. až 18. století), protože právě z této doby se dochovalo přiměřené množství pramenů, vhodných k popisu chování tehdejších lidí. Doba středověku byla bohužel na takové prameny skoupá a doba novější, tedy 19. a 20. století, přinesla zase opak – obtížně přehledné a zpracovatelné množství archiválií. Proto můžeme jmenovat celou řadu slavných badatelů zabývajících se lidmi raného novověku, jakými jsou Braudel, Schmidt, Ginsburg, Hilberg, či naši historikové Šmahel a Nodl. Dnešní setkání se skrytými zkušenostmi budeme věnovat jednomu z nich a sice německému historikovi, zakladateli historické antropologie, van Dülmenovi. Pro jeho charakteristiku jsem vybral téma, jež vyčnívá v jeho díle nad ostatní a sice srovnání dvou paralelních světů, které v Evropě raného novověku existovaly vedle sebe, setkávaly se a zároveň vymezovaly jeden vůči druhému: těmi svářícími se světy byly vesnice a město. Takže otázka zní: jak žili sedlák a měšťan v raném novověku?
Až do 18. století takřka osmdesát procent obyvatel Evropy žilo na venkově. Vedle samot a malých osad hlavní sociální jednotkou byla vesnice založená na středověké tradici a na patriarchálních vztazích uvnitř jednotlivých domácností. Vesnickou komunitu tvořili sedláci se svými rodinami, ženami a dětmi, ale také děvečky a čeledíni. Šlo nalézt velké vesnice s tři až čtyřmi sty ohnišť, ale také s padesáti a méně. Je třeba říct, že většina vesnic byla ekonomicky soběstačná, obklopena plotem s bránou, kudy se vstupovalo dovnitř. Každý dům ve vsi představoval samostatný ekonomický celek. Přesto nebyla žádná usedlost zcela uzavřená, vše, co se v ní dělo, mohli sledovat všichni sousedé. Neexistovala tedy žádná vesnická tajemství, zvláště pokud šlo o majetek každé domácnosti. O jakého majitele šlo, se poznalo na první pohled podle toho, jakou fasádu jeho dům měl. Kontrast mezi nazdobenými fasádami a prašnými cestami spojujícími jednotlivé usedlosti nikoho nepřekvapoval. Ke každé usedlosti patřil dům, chlévy a zvlášť oplocené zahrady. Když bylo potřeba tak se k domům dělaly přístavky, takže každá nemovitost vypadala podle toho. Chloubou každého domu bylo hnojiště.
Ves se stavěla znovu obvykle po ničivém požáru, což byl dost běžný jev, protože domy byly většinou dřevěné, kamenné se začaly stavět až někdy v 17.století. K trojpolnímu hospodaření patřily pole, louky i lesy, obvykle ohraničené ploty jako ochrana před krádežemi a divokými zvířaty; veřejné pozemky sloužily k pastvě obecního dobytka. Důležitá byla vzájemná dohoda a spolupráce mezi sedláky, protože vstup na jednotlivá pole a louky byl možný jen přes cizí majetek. Proto se všechny polní práce začínaly společně, aby byl průchod přes pozemky druhých zajištěn. Hranice mezi obcemi byly jednou provždy dány, což se každoročně potvrzovalo jejich slavnostním obcházením.
I když ráz vesnice určovaly zemědělské práce, byla skladba vesnických obyvatel přece jenom pestřejší: vedle sedláků tam žili se svými rodinami ještě řemeslníci, nebo nádeníci pracující za úplatu, ale také vesnická chudina živící se žebrotou. Velcí a střední sedláci byli většinou v menšině, převládali spíše chalupníci a domkáři. Majetnější sedlák vlastnil pole, louky, zeleninovou zahradu, případně vinici a také dům i stodolu.Jeho žena měla obvykle v truhlicích hodně šatů a závojů, ložní prádlo, plátno, ubrusy, mnoho peřin, mosazné, cínové a měděné nádobí. Naproti tomu vesnický nádeník vlastnil domek, malou zahradu a louku. Slušně mohly žít domácnosti, kde sedláci obhospodařovali patnáct hektarů půdy; nejbohatší byl většinou krčmář. Většina sedláků si ale vydělala sotva na živobytí. Neúroda, epidemie, to vše mohlo mnohé z nich dostat na mizinu. Výjimkou nebyl ani přetrvávající hlad. Díky všeobecné neznalosti písma jsou dochovaná svědectví o životě na venkově dosti kusá.
Svědectví jednoho měšťana datované rokem 1520 popisovalo život venkovanů jako politováníhodný a krutý. Žili prý odevzdaně se svou rodinou a dobytkem, stavěli si nízké chatrče z hlíny a dřeva, pokryté slámou, jedli skromný chléb, ovesnou kaši, vařenou zeleninu, pili vodu a mléko; oděni do lněné suknice, páru bot a omšelého klobouku, byli špinaví, i když pracovití. Neznali odpočinku, co dostali z polí a od dobytka, to vyměňovali ve městě za potřebné věci, protože mezi nimi nežilo příliš mnoho řemeslníků. Scházeli se ve sváteční dny v kostele všichni dohromady, odpoledne projednávali pod lípou veřejné záležitosti a volili si ze svého středu zprostředkovatele pří a smluv. Omladina tančila při dudácké hudbě, staří chodili do šenku, kde pili víno. Vrchnosti sloužili několikrát v roce, jinak osévali pole, obdělávali je a sklízeli úrodu do stodol, káceli dřevo, stavěli domy a kopali strouhy. Určitý podíl ze žní však museli odvádět vrchnosti. Situace venkovanů se ještě zhoršila v 18. století, kdy byli považováni za nejubožejší ze všech stvoření, vypadali zbídačeně a uboze, na těle jen tolik hadrů, aby zakryli svou nahotu. Od rána do večera trávili na poli, v noci na něm lehávali, aby zaplašili divokou zvěř, sami jí podobní.
Ale mezi majetnými sedláky, jejichž blahobyt trval několik generací, vznikala rodová pýcha posilovaná vzájemnými sňatky, takže se některé rody skutečně odvolávaly na svou váženost už jen tím, jak se jejich členové oblékali, jaké kroje nosili a jaké zvyky si osvojili. Přesto venkovský životní styl byl jejich ,civilizovanými‘ současníky z měst považován za zpustlý a barbarský, neboť podle měšťanů sedláci žili nejen nuzně, ale měli rovněž divoké mravy. Pravdou ovšem je, že si sedláci svůj každodenní život určovali oni sami bez vrchnostenského zásahu. Ostatně vůči lidem z měst se chovali mazaně a tvrdohlavě. Sedlákům na poli pomáhali čeledíni, zatímco děvečky pracovaly v domácnosti. Jejich sociální postavení bylo na úrovni sedláckých dětí, ovšem bez nároku na majetek. Obvykle šlo o mladé lidi, kteří se časem buď vrátili pracovat na rodný grunt, nebo si z našetřených úspor koupili kousek pole a postavili vlastní chalupu. Čeledíni tvořili vesnické společenství, které dohlíželo na místní mravy, na uzavírané sňatky, organizovalo slavnosti a dodržovalo tradice. Nádeníci vlastnili domek s kouskem půdy a žili v samostatné domácnosti. Pocházeli z nižší sedlácké vrstvy, většinou jako druhorozené děti sedláků, nebo jako bývalí čeledíni a děvečky. Jejich zaměstnání bylo pestré: pomáhali nejen na statcích při sezónních pracích, ale také jako dřevorubci, povozníci, lodníci. Jejich poměry byly chudé, obvykle měli také málo dětí, jejich vliv na chod vesnice byl zanedbatelný. Skupinou, která mohla mít svou domácnost, byli také vesničtí řemeslníci: kováři, mlynáři, kotláři, hamerníci.
Prostor pro jednání jednotlivce byl na vesnici výrazně omezen. Každodenní život byl spojen s kolektivními zvyklostmi a se sezónními pracemi. Základem bylo pěstování plodin: na prvním místě to bylo žito, které mělo nejvyšší výnosy, dále ječmen, oves, pšenice. Z obilí se pekl chléb a vařila kaše. Na zahradách se dařilo zelí, pěstoval se špenát, salát, mrkev, řepa a také luště niny hrách a čočka, vysazovali se vinice, dokud nebylo víno vytlačeno pivem. Sedláci nepracovali pro trh, pouze len, konopí a chmel sloužily pro směnu, jejich pěstování ale překračovalo možnosti jedné domácnosti. Pole se orala, hnojila, sklízelo se srpem nebo kosou. Zatímco orání, hnojení a setí dělal sedlák sám, sklizeň předpokládala zapojení celé rodiny, případně nádeníka. Zrno se mlátilo cepem ve stodole nebo za humny. Sedláci osévali půdu především pro spotřebu své domácnosti a svého dobytka. Obvykle se sklidil čtyř až šestinásobek výsevu. V příznivém roce mohli sedláci vedle dávek vrchnosti dát stranou i malý přebytek. Statek byl odkázán na potraviny pocházející jak z plodin, tak od dobytka, který však měl větší význam jako tažná síla a jako zdroj přírodního hnojiva; krávou chudých byla koza. Bez mléka a sýru se neobešla žádná domácnost. Pro maso se pěstovala drůbež a vepři, kteří se nechávali pást v lese. Vesnice mívaly společné stádo ovcí, které hlídali pastýři.
Sedláci byli ve své činnosti zcela podřízeni přírodě, ale uměli s ní počítat a vycházet. Proto se v jejich životě střídali volné chvíle s pernými dny, kdy musela celá rodina spolupracovat. Sedláci sice neměli ani ponětí o rostlinné a živočišné produkci, která se od antiky uchovávala v zemědělských spisech, ale postačovala jim zkušenost předávaná po generace. Proto všichni uměli pracovat nejen ve prospěch přírody, ale také se svým časem. Do své činnosti nevkládali jen pot a práci, ale také znalosti magického myšlení. Zemědělské obřady a rituály, zaříkávání a požehnání byly jejich příspěvkem, jak s přírodou spolupracovat a využívat ji. Ke každodenní práci v domě patřilo vaření na ohništi, starost o dobytek, úklid domácnosti a chléva: to byla většinou práce žen stejně jako pečení chleba, zpracování mléka a úprava potravin. V zimě se sedláci museli postarat o dřevo na otop, o opravy nářadí a o výrobu a správku bot, ale především mlátili obilí. Rozdělení práce v domě vycházelo z dělby práce mezi hospodářem a jeho ženou.
Sedlák a selka patřili do širší komunity: v první řadě to byly příbuzenské vztahy, které oběma napomáhaly v obtížných situacích, ať už byly dobré nebo ne; ale ve druhé řadě byli oba, včetně lidí přebývajících v jejich domě, součástí sousedských vztahů, kde převládaly společné kolektivní zájmy, ať byla jejich samostatnost, především ekonomická, jakkoliv významná. Spolupráce s ostatními členy vesnického společenství se netýkala jen společného majetku, který představovaly studna, prádelna, pekárna, ovčín nebo obecní pozemky, ale členové domácnosti byli závislí na ostatních lidech ve vesnici při ochraně proti ohni, udržování cest a v péči o chudé. Tato vzájemná závislost vzrůstala v nepříznivých dobách, v případě onemocnění, nebo smrti. Tradiční venkovská pospolitost byla utvrzována při mnohých svátcích, které se slavily společně: dosvědčují to křtiny, svatby, pohřby. I v těchto situacích platilo, že za dar se očekávala oplátka, za výpomoc stejná služba.
Selský život byl až do hlubokého 19. století určují silou společnosti. Ve městech žila v raném novověku pouze asi pětina obyvatel. Většina měst vznikla už ve středověku a v porovnání s dneškem byla města malá: v průměru dva až tři tisíce osob, jen největší měla více než deset tisíc. Město se od vesnice lišilo především vnitřní strukturou, neboť ho tvořil shluk domů, kde stísněně žilo společně hodně osob, které vykonávaly odlišné profese. Měšťané si mohli uspořádat svůj život podstatně svobodněji než vesničané, což nebylo dáno jen stupněm vrchnostenského dohledu, který byl ve městech nižší, ale zejména rozmanitějšími příležitostmi, které venkované neměli. Samozřejmě, že městský patriciát byl dostatečně bohatý, takže šlapal sebevědomí šlechty na paty, ale v průměru nebyli měšťané zámožnější než středně velcí sedláci, takže takový řemeslnický mistr mohl být méně movitý než sedlák vlastnící dvacet hektarů půdy. Ale přesto městský život přinášel obyvatelům měst více životních šancí než lidem z vesnic.
Města byla obvykle postavena na řekách nebo v blízkosti větších hradů. Hranici mezi venkovem a městem tvořily městské hradby, jež představovaly nejen obranný prvek, ale rovněž moc a velikost městského sídla. Prostorové vymezení města hradbami ovšem neznamenalo, že by města nevlastnila rozsáhlé pozemky mimo ně, kde se rozkládaly místní zahrady i hřbitovy, ale také domy řemeslníků i rezidence patricijů, které tvořily předměstí. Vzhled města byl dán snahou využít co nejvíce jeho plochu, takže první, co zaujalo, bylo množství věží a vícepatrových domů nakupených v úzkých a klikatých uličkách, kde jednotlivá podlaží byla vysunuta dopředu, takže nepřehledné uličky působily ještě stísněnějším dojmem. Každý dům se vyznačoval jistou osobitostí, protože měšťané neváhali obětovat dosti velké výdaje na okázalost vnějšího vzhledu domu. Ale jinak život ve městech moc vábný nebyl: v úzkých uličkách, kam se vyhazoval veškerý odpad, volně pobíhali vepři, všude nepříjemná špína a zápach, k tomu řemeslnící pracující před domy a všude tlačenice lidí.
Přes jistý chaos vykazovala města jasný sociální řád: bohatí a vážení měšťané stavěli své domy kolem náměstí a v postranních ulicích, méně zámožní a chudí poblíž městských hradeb. Bylo běžné najímat známé výtvarníky, aby vyzdobili průčelí domů. Vedle toho byly některé ulice vyhrazeny pro určitá řemesla, ale také pro Židy, případně pro mrzké řemeslníky, jako byli lazebníci a koželuhové, jež žili tam, kde byla voda. Středem sociálního života města bylo tržiště , největší prostranství v každém městě, kde se konaly různé druhy trhů, na nichž se scházeli kupující i prodávají, měšťané i vesničané, kde se konala náboženská procesí stejně jako cechovní průvody a karnevaly a kde stál symbol města – umělecky vyzdobená kašna. Nejdůležitější budovou ve městě byla jednoznačně radnice jako sídlo městské a soudní správy, ale také jako místo slavnostních hostin, patricijských svateb a tanečních oslav. K ubytování hostů sloužily na náměstí velké hostince a zájezdní hospody. Výstavností konkurovaly radnici cechovní a patricijské domy, jejichž okázalost měla ukázat, kdo má ve městě jaké slovo.
Město mělo také jeden hlavní kostel, který byl tak rozsáhlý, aby se do něho vešli pokud možno všichni obyvatelé města. Obvykle byl bohatě vyzdobený, neboť spolu s radnicí měl představovat bohatství každého města. Avšak nemusel být jediným božím stánkem ve městě, protože do měst se také uchylovaly různé církevní řády a spolky, jež si vystavěly, obvykle za městské peníze, své vlastní kostely. Vedle toho města vlastnila celou řadu dalších veřejných budov: školy, které platila města nebo řemeslníci, případně i gymnázia a univerzity, dále špýchary, jež zabezpečovaly zásoby potravin, špitály pro nemocné a staré lidi. Hlavním městským rysem byl jeho obchodní život. Drobný obchod probíhal každý den, nejen o výročních trzích, buď přímo v řemeslnických dílnách, které byly otevřené do ulice, nebo v krámcích na tržišti. Pro dálkový obchod sloužily sklady a sklepy, kde se zboží přechovávalo; obchodníci své zboží prodávali rovněž na ulici před svými domy, takže bylo velice snadné ve městě sehnat požadované výrobky. Celé město bylo tržiště m a tržiště bylo v celém městě. Konfi gurace každého města tak svědčila o velmi rozmanitém sociálním životě, který se značně lišil od do určité míry jednoduché struktury vesnické společnosti.
I když se sociální skladba jednotlivých měst mohla lišit podle jejich statutu a velikosti, některé jejich rysy byly společné. V každém městě byl nejvýše postavený patriciát, jakýsi druh městské šlechty. K němu se řadily také staré rody, sebevědomá honorace, která vedla nákladný a přepychový život a obsazovala významná místa na městských úřadech. Podobné postavení měli bohatí obchodníci, ale také vysocí úředníci a učitelé na univerzitách. Ovšem hodně záleželo, ke které církvi se tato elita hlásila: protestanti měli málo práv v katolických městech a naopak katolíci v protestantských. Ke střední vrstvě patřili řemeslníci a menší obchodníci, kteří se výrazně vymezovali vůči těm, jež měli menší práva. Ale i zde byly jisté rozdíly, zvláště majetkové, které vyvěraly z povahy činnosti: každé město mělo široký vějíř různých řemesel od mlynáře až po zlatníky. Tato střední vrstva dávala přednost bydlení v určitých částech města, ostatně podobně jako tomu bylo u městské elity. Život rodin řemeslníků a drobných obchodníků nebyl zajisté tak luxusní jako v případě patriciátu, ale dá se charakterizovat jako počestný, i když byli také bohatí řemeslničtí mistři. Spodní vrstvu tvořili nádeníci, dělníci, povozníci, vinaři, tovaryši, ale rovněž osamělé vdovy. Tito lidé často nevlastnili ani dům a žili v pronájmu, kde měli jen to nejnutnější k životu. Obvykle žili na okraji města a přijímali jakoukoliv práci, jen aby se uživili, i když se města snažila různými sociálními výpomocemi, aby se snižovala chudoba ve městě, městské chudiny neubývalo, spíše naopak.
Zvláštností městského způsobu života bylo, že jedinci neměli žádná vlastní práva, ale každý patřil do nějaké skupiny obyvatel, která si udržovala jistý stupeň práv a privilegií. Tak žily tyto skupiny svým vlastním životem, který jim ostatní neupírali. Právě tato rozmanitost městských kultur výrazně odlišovala způsob života na vesnici a ve městě. Ostatně ani všichni obyvatelé města nebyli měšťané: jedinec se stal měšťanem až nabytím měšťanského práva, které mohl člověk zdědit po své rodině, nebo získat, jestliže měl dostatečný majetek a jeho život byl shledán jako počestný. Předpokladem získání měšťanských práv a povinností se stávalo zajiště né živobytí, což naopak vylučovalo lidi, kteří byli chudí a závislí na námezdní práci. Měšťané tak byli stále pod dohledem svých sousedů, neboť se museli chovat ke cti rodiny, stavu a města, jakákoliv nepřístojnost se tvrdě trestala, dokonce i odnětím měšťanských práv. Stačilo oženit se s ženštinou pozbývající vážnosti, nebo mít nemanželské dítě, případně zažít bankrot. Tak měšťanství vyžadovalo dodržovat nejen určitý způsob života, ale také jasně stanovenou morálku.
Idea organizace procházela celým městem. Proto bylo i řemeslo, jinak založené na bázi rodinných podniků, organizováno cechy a spolky tovaryšů. Z počátku řemeslníci zakládali cechy sami, později byl cechovní systém stanoven jako vzorový řád pro všechny řemeslníky. Cechy nesloužili jen jednomu řemeslu, obvykle jich zahrnovaly několik; tak do pekařského cechu patřili nejen pekaři, ale i mlynáři, moukaři a podobná řemesla. Úlohou cechů bylo zejména vyloučit konkurenci, dbát na spravedlivé rozdělování surovin i zakázek, zajistit příjem i sociální postavení, pečovat o rodiny řemeslníků v případě nemoci nebo úmrtí. Až do 16. století existovaly i ženské cechy, později si toto postavení uchovaly pouze porodní báby, zatímco ženy řemeslníků i vdovy se mohly podílet jen na prodeji výrobků. Každý cech měl své oblečení, protože v raném novověku ještě platilo, že sociální struktura se neobešla bez jednoznačných symbolů, což na druhé straně představovalo jednoduchý princip kontroly. Lze říci, že životní poměry domácností řemeslníků v porovnání s venkovským světem byly cechovním řádem jednoznačně defi novány. Morálka a počestnost byly považovány za samozřejmost, takže mistr byl odpovědný i za sexuální zdrženlivost tovaryšů a sluhů. Na rozdíl od sedláků netíhli k magickým praktikám, ale spíše ke spirituální zbožnosti; v protestantských městech k tomu patřila znalost bible. Mimo cechy stály nepočestné živnosti: muzikanti, kejklíři, prostitutky, lazebníci, metaři, kati.
Kolem osmdesáti procent obyvatel měst tvořili řemeslníci. Snad proto se neřídil obchod tak přesnými pravidly jako činnost řemeslníků svázaná cechovními řády. Obchodníci sdružení v gildách především dbali na to, aby se mezi ně nedostal žádný cizinec a aby mohli pro některé zvlášť velké transakce zakládat obchodní společnosti postavené na podílnictví, kdy se rozdělovaly zisky a ztráty podle vloženého kapitálu. Obchod nesloužil jenom k zajištění počestného života, ale zcela zřejmě se soustředil na získání co největšího zisku, i když byl jistě spojen i s velkými riziky, která vedla někdy i k bankrotům. Velcí obchodníci patřili k nejzámožnějším měšťanům a byli leckdy bohatší než šlechta. Pro zvýšení své prestiže vedli velice nákladný život, okázale slavili a oblékali se, vzhled a vybavení jejich domů bylo zjevně reprezentativní. Přestože město představovalo místo, kde byl větší prostor pro duševní pružnost a pro rozvíjení nových činností, nebyli měšťané žádní revolucionáři. Ačkoliv z našeho hlediska byl život měšťanů velice skromný, nedala se s ním existence sedláků co do životních nároků a postojů srovnávat. Měšťan byl spojen s určitou tradicí, která vycházela z jeho způsobu života a dědila se v rodině. Přestože tato tradice zahrnovala nejen zaměření na osobní příjem, ale rovněž zabezpečení vlastní rodiny a uchování rodinné cti, byl si měšťan vědom, že svého postavení dosáhl jako člen určité skupiny a proto její zájmy stavěl nad své soukromé. Ačkoliv 18. století přineslo změnu, kdy se měšťan proměnil v občana, tradice měšťanství přetrvávala v hlavách městských obyvatel dlouho do následujícího 19. století, kdy se měšťané stali střední třídou.

Za hlavní charakteristický rys raného novověku považoval van Dülmen právě stavovský způsob života. Ale už v 18. století byly vidět známky jeho rozpadu, i když mentálně, v hlavách lidí tento stav ještě století pokračoval. Proto je na závěr třeba zdůraznit hlavní poselství, jež nám tento německý historik zanechal: společenské postavení jedince v 15. až 18. století určovala činnost, jež byla pokračováním rodinné tradice, kdy nerozhodovalo ani nadání, ani osobní bohatství. Vést počestný život bylo důležitější než vlastnit majetek. Ve stavovské společnosti k sobě nerozlučně patřily práce a pospolitost, nešlo o instituci feudální ekonomiky, ale o životní styl. Mimo konkrétní životní souvislosti nebylo možné defi novat tehdejší způsob života, protože nebyl jednak nijak písemně kodifi kován a jednak byl úzce spojen se zcela rozdílnými sociálními a kulturními formami, jakými byly vesnice a město. Tento takřka etnologický popis čtyř set let staré společnosti nám dává šanci do budoucna: určitě se ještě k poznatkům historické antropologie vrátíme. Ale zase s jiným průvodcem.

Richard van Dülmen (1937–2004) Německý historik, jeden ze zakladatelů historické antropologie, který se zabýval každodenním životem sedláků a měšťanů v raném novověku a který se zaměřil i na osoby stojící na okraji tehdejší společnosti.

Přidat komentář